„Nebál jsem se, že bych mohl umřít, ale že mě v nemocnici budou nutit jíst,“ vzpomíná Lukáš na svůj boj s anorexií
Lukáši, když se dnes podíváte na sebe do zrcadla, jste spokojený?
Ano! (smích) Ale to není můj hlavní úspěch. Tím, co považuju za obrovské vítězství, je, že vůbec doma nějaké zrcadlo mám. A taky to, že normálně funguju. Když jdu městem, nemusím se vyhýbat výkladním skříním obchodů, v nichž je vidět můj odraz. Byly totiž časy, kdy přesně tohle bylo pro mě takové utrpení, že jsem radši vůbec nechodil mezi lidi.
To byla doba, když jste se potýkal s anorexií?
Přesně tak. Bylo to jako jízda na horské dráze, kterou ten, kdo ji nezažil, jen těžko pochopí. Než jsem dospěl do fáze chodící kostry, byly chvíle, kdy jsem svoje tělo doslova nenáviděl, a pak taky chvíle, kdy jsem byl na to, že mi lezou ven žebra, opravdu pyšný. Vážně.
Kdybyste měl zavzpomínat na úplné počátky toho, kdy se u vás začala anorexie projevovat, jaký byl její „nástup“?
Bylo to celé velmi plíživé. Oslavil jsem čerstvě patnáctiny, a protože jsem nikdy nebyl zrovna sportovní typ, měl jsem nějaké to kilo navíc. V kombinaci s tím, že v té době jsem už věděl, že mě rozhodně nepřitahují holky, ale kluci, to bylo už tak hodně těžké období. A já jsem začal řešit, že nevypadám dost atraktivně nejen na to, abych si někoho našel, ale vlastně ani na to, abych mohl chodit normálně mezi lidi. Hrozně jsem se začal sledovat, pozoroval jsem, jak se mi houpe paže, když zvednu ruku, jak se mi roluje tuk na břiše, když si sednu. Začal jsem sám sobě být odporný. A tak jsem se rozhodl, že tu situaci vezmu pevně do svých rukou…
Takže jste se rozhodl, že omezíte příjem potravy?
Nejen to. Začal jsem opravdu jídlem, které jsem postupně ubíral. Ve škole jsem přestal chodit na obědy, když mi máma dala s sebou svačinu, snědl jsem maximálně zeleninu a zbytek vyhodil. Když mě nikdo nekontroloval, tak jsem prostě nejedl vůbec, jen jsem pil vodu. Aby mě zasytila, sypal jsem si do ní mouku… A pak jsem přidal taky cvičení, byl jsem schopný cvičit téměř až do pověstného roztrhání těla. Poté, co jsem už doslova sotva lezl, jsem honem hledal váhu, abych překontroloval, jak se moje hmotnost vyvíjí…
Rodičům se nezdálo zvláštní, že nejíte… a že se vaše tělo začíná dost měnit?
Zpočátku se mi to dařilo různě maskovat. Jednou mi jako nebylo dobře, jednou jsem spěchal ven a vzal si jídlo s sebou. Přece jen rodinné večeře u jednoho stolu se u nás nekonaly. Horší byly obědy o víkendu, ale to se mi v tom věku už často dařilo mizet pryč s výmluvou, že jdu ke kamarádovi. Protože jsem ale předtím byl skutečně docela prostorově výrazný, ty první tělesné změny moje okolí hodnotilo vlastně pozitivně. I rodiče mě párkrát pochválili, že jsem na sobě začal pracovat. A mně se zalíbil ten pocit, že se líbím druhým.
Kdy se to, že se líbíte druhým, změnilo v závažný problém?
Ve chvíli, kdy jsem začal jídlo považovat za svého největšího nepřítele. Do určité fáze opravdu moje tělo vypadalo dobře, ačkoliv ta cena byla dost vysoká. Pak se ale začalo měnit v kostru potaženou kůží, to už se mnou samozřejmě rodiče řešili, ale já jsem odmítal jakoukoliv pomoc. Nechtěl jsem jít k lékaři, nechtěl jsem nic řešit. V té době jsem měl pocit, že všichni chtějí, abych byl zase ten obézní kluk, a prostě mi brání ve štěstí.
Pomoc jste ale nakonec vyhledat musel, co vás přivedlo k pomyslnému „prozření“?
To bylo velmi nucené prozření. Prostě jsem vyčerpáním zkolaboval a museli mě hospitalizovat. Protože jsem upadl do bezvědomí, neměl jsem příležitost se bránit. A když jsem se probral, vyděsila mě moje první myšlenka. Vlastně jsem se nebál, že bych mohl klidně umřít, můj největší strach byl, že mě v nemocnici budou nutit jíst. Byl jsem v příšerném stavu, a když za mnou přišli rodiče, vypadali v jistém slova smyslu podobně příšerně jako já. Tehdy mi došlo, že takhle už dál pokračovat nemůžu. Že neničím jen sebe, ale i je.
Rozhodl jste se tedy léčit?
Ona to vlastně ani nebyla léčba v pravém slova smyslu. Tyhle poruchy příjmu potravy jsou zákeřné v tom, že vám s nimi v podstatě nikdo moc nemůže pomoci. Musíte chtít vy sama. Jistě, proběhla nějaká terapie. V nemocnici můžou dohlížet na to, že jíte. Ale ti, kdo se sami nechtějí dát do pořádku, jsou vynalézaví. Jinak je to všechno ale ve vaší hlavě. Ve mně se něco zlomilo právě až poté, co mě odvezla „rychlá“. A pak jsem prostě začal chtít, aby věci byly zase „normální“.
Jak návrat „k normálu“ probíhal?
Ten začátek jsem zvládnul v nemocnici, kde jsem dobrovolně zůstal. V té fyzické rovině pak šly věci docela rychle, během pár týdnů si tělo zvyklo, že postupně, po prvotních kapačkách, dostává jídlo. Chvílemi jsem bojoval s hlavou – přece jen, jídlo pro mě bylo dost dlouho úhlavní nepřítel. Ale po nějaké době přišla fáze, kdy mi zase okolí začalo říkat, že vypadám dobře, pokrok ale byl, že jsem si to začínal myslet i já. (smích) Moc mi pomohli rodiče, nejenže na mě dohlíželi, ale taky mě celou dobu během zotavování naprosto podporovali. Neslyšel jsem od nich nikdy žádnou výčitku, toho si moc cením. Chodil jsem i k psychologovi, se kterým jsme vztah k tělu probírali.
Jaký vztah k tělu máte nyní? A troufnul byste si říct, že jste nad anorexií zvítězil?
Je to už skoro 15 let. Občas se přistihnu, že si zírám třeba na břicho a napadne mě, že bych mohl zhubnout. Zatím mám ale tuhle touhu pod kontrolou. Chodím pravidelně – ale zdravě, pod dohledem trenéra – cvičit. Našel jsem si nutričního poradce, díky tomu mám sám v sobě pocit, že se stravuju vhodně a zdravě a že pro sebe dělám maximum. Vztah k tělu ale může mít celou řadu rovin. Připadám si štíhlý? Asi ano. Hezký? Určité výhrady mám, ale to má asi každý. (smích) Ale jestli jsem zvítězil? To vlastně s jistotou nemůže říct nikdo, kdo za sebou anorexii nebo i bulimii má. Číhají. A čekají na příležitost. Takže to hlavní, o co mi teď jde, je, abych jim ji znovu nedal.
