„Žádat o ruku muže je stejné jako žádat ženu. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Škoda jen toho konce,“ říká muž o svých zásnubách
Vy jste se zasnoubil v době nejtvrdšího covidu, je to tak? Respektive v době, kdy nebylo radno ani vycházet na ulici po jisté hodině, všichni jsme dodržovali velké odstupy a panovaly nemalé obavy. Vás to ale s partnerem sblížilo, je to tak?
Je to přesně tak. S partnerem jsme spolu byli asi půl roku, ale byl to hodně intenzivní půlrok. Měli jsme totiž velmi rychle na vybranou – buď se nevidět vůbec, nebo se sestěhovat. Každý jsme původem z jiného města, takže když se zavřely okresy a nesmělo se ani večer na normální rande, došlo nám, že musíme něco udělat. Nikdo nevěděl, jak dlouho to může trvat. Báli jsme se, abychom od sebe nebyli příliš dlouho. To v počátečních fázích vztahu může být hodně nebezpečné. Nechtěli jsme o sebe přijít.
Přestěhovali jsme se tedy k příteli do města. Pro mě to byla první zkušenost mimo bydlení u rodičů. Měli jsme s přítelem mezi sebou sedm let věkový rozdíl. To není žádná velká katastrofa, ale ukázalo se, že některé zkušenosti jsou velmi potřeba, pokud člověk chce ve vztahu pokračovat.
Než se dostaneme k vašemu rozkolu, chci se vrátit k tomu sestěhování. Byla to romantika? Těšili jste se?
Bál jsem se, že to bude náročné, ale vlastně nebylo. Vzal jsem si svých pár švestek, co jsem měl u rodičů, a přítel měl byt vybavený, takže bylo poměrně rychle hotovo. A prožili jsme opravdu krásné měsíce. Já ještě studuju a tehdy se do školy prezenčně nechodilo, takže jsme byli pořád spolu. Přítel dělá baristu, takže ani on najednou neměl kam jít. Otevřel si tedy rychle e-shop, když přemýšlel, co dělat finančně. A taky aby mu doma nehráblo. Společně jsme na tom pracovali a sbližovali se.
Toto sblížení bylo hodně rychlé a intenzivní. Z našeho prvního dopisování jsem pochopila, že v ten moment jste měli pocit, že by to tak mohlo být napořád…
Přesně tak. Přáli jsme si to. Takže když jednou přišel domů a požádal mě o ruku, byl jsem nadšený. Bylo tam všechno: kytka, svíčky, hudba… Byl to nejromantičtější zážitek v mém životě. Žádat o ruku muže je stejné jako žádat ženu. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Samozřejmě jsem si i pobrečel, protože to byl hodně intenzivní moment, který jsem nečekal a dostal mě.
Vaše zasnoubení se ale rozpadlo. Než se k tomu dostaneme, jaké byly plány dál? Svatba v zahraničí? Nebo registrované partnerství?
Registrované partnerství. Samozřejmě bychom si moc přáli manželství, ale nemáme peníze na to, abychom to udělali někde mimo republiku se všemi našimi blízkými. Řekli jsme si, že nám zatím stačí tohle a pak se uvidí. Pro nás byl podstatný ten akt toho, že spolu budeme mít tu událost. Že si slíbíme lásku před všemi přáteli a rodinou. Šlo hlavně o tu symboliku.
Co se stalo, že to nevyšlo? Váš příběh mi zní jako hotová pohádka dvou velmi zamilovaných lidí…
Rozešli jsme se nedávno, protože přítel byl pořád někde a pracoval. Teď má nejen práci v kavárně, ale i ten e-shop. Pořád něco řeší. Já k tomu dodělávám diplomovou práci. Skoro jsme se neviděli. Žili jsme pohádku, škoda jen toho konce, protože ten byl protivný. Začali jsme se hodně hádat a já jsem ve finále udělal chybu, která nás stála vztah.
Jakou chybu jste udělal? Tuším, že šlo o nevěru. Mám pravdu?
Začal jsem se scházet s jedním klukem ze školy. Trvalo to možná sedm měsíců. Je hloupé takhle říct, že když něco trvá přes půl roku, že to nic neznamená, ale pro mě to skutečně byla jen taková náplast na to, jak mi chyběl přítel. Vůbec jsme spolu nekomunikovali a nefungovalo to. Ničilo mě to. Všechno, co jsem chtěl prožívat, jsem tak začal prožívat s někým jiným. Já jsem chtěl chodit po akcích, koukat na filmy, cestovat… Ale to vůbec nešlo. Přítel měl na mě sotva třicet minut večer, než šel spát. Bylo to na nic.
Na tuto nevěru vám přítel sám přišel, nebo jste se přiznal?
Dlouhodobě mu bylo divné, že si s tím klukem píšu, ale jednou se mi podíval do zpráv. Měl jsem tam i nějaké fotky, které jsme si posílali. Bylo to hodně drsný.
Když mluvíte o fotkách, myslíte tím erotického ražení?
Ano. Jak říkám, chybělo mi hodně věcí. Nejsem na to pyšný, ale stalo se. Stálo mě to snoubence. Prsten jsem mu samozřejmě vrátil, i když bych asi nemusel. Ale byl hodně drahý a já jsem fér. Teď jsme v situaci, že to jeho rodina ještě neví. Moje samozřejmě ano, protože jsem se vrátil k rodičům. A teď nevím, co s tím mám dělat. Chtěl bych se k němu vrátit, ale tak, jak to bylo na začátku. Abychom na sebe měli čas. Jsem z toho zničený a nevím, co mám dělat.
Zkoušeli jste o tom komunikovat?
Ano, ale marně. Přítel vůbec nebere moje argumenty. Opakuje, že všechno dělá pro nás a že se dře a já jsem moc mladý na to, abych to pochopil. Já samozřejmě jsem mladší a nemám ještě práci, ale myslím si, že on taky dělá chybu, když je pořád někde pryč. Ale on si to nenechá vysvětlit.
Co byste rád tímto rozhovorem sdělil světu?
Asi to, že nevěra není vždycky pokus někoho zranit. To jsem nechtěl. Já chci říct, že bych to nikdy neudělal, kdybych byl šťastný.
Chcete naznačit, že za nevěru, které jste se dopustil vy, může váš partner?
To ne, ale částečně ano. Nechci, aby to vyznělo, že tu házím vinu na něj. Vím, že je to moje vina. Ale chtěl bych, aby pochopil a aby si lidi uvědomili, že i o vztah je potřeba pečovat. Já jsem byl zasnoubený, ale byl jsem tak sám, že mi bylo špatně. Hrozně mi ta blízkost chyběla. Většinou jsme si večer jen řekli dobrou noc, dali si rychlou pusu, a to bylo všechno. A když jsem chtěl něco začínat, přítel byl pořád unavený a pak jsme se hádali. Mrzí mě to. Ale nevím, co jsem měl udělat jinak.
