„Nevěděl jsem, jak rodičům říkat věci. Styděl jsem se a bylo mi líto, že je trápím,“ svěřil se mladík, který málem ukončil svůj život
Mluvíš v souvislosti s coming outem o tátovi, ale o mamince ne. Ta nic neví?
Na to potřebuju víc času. Mamka je nemocná, má svých starostí dost. Má autoimunitní nemoc a ve stresu je to horší. Nechci jí nějak ublížit.
Myslíš si, že by jí pravda o synovi ublížila? Nic špatného jsi neprovedl…
Myslím to tak, že nechci, aby se teď musela vyrovnávat s nějakou velkou informací. Pokaždé, když se u nás doma něco dělo, mamka to pak odstonala. Bere hodně léků, ale stejně ji bolí klouby, bývá jí špatně. Říkal jsem si, že bude nejlepší jí všechno říct, až když já sám budu se vším srovnaný.
Když jsme u té maminky, nemůžu se nezeptat na kontext tvé šikany v dětství, o které jsme mluvili i v minulém rozhovoru. Jak toto maminka zvládala? Muselo to pro ni být velmi těžké, pokud stres spouští její fyzické potíže.
To taky byl jeden z důvodů, proč jsem tak rád za terapii. Že jsme to neřešili jenom doma a fakt se s tím něco efektivně dělalo. Mamka na tom tehdy nebyla dobře, ale chtěla pomoct hlavně mně. Dodnes je mi to líto, čím si musela kvůli mně projít.
Jsem si jistá, že takto to nevnímala. Za šikanu ty přeci nemůžeš.
Já vím, ale kdyby mě neměla, nemusela by se tím stresovat. Ono je hloupý o tom takhle mluvit, já vím, jak to myslíš. Ale vždycky mě prostě štvalo, že kolem mě pořád něco je. Šikana, ty úzkosti, co vlastně řeším pořád. Ty moje deprese… Možná si naši říkají, že je to se mnou jedno velké kolečko problémů. Já vím, že to tak nemyslí a nikdy mi nic takového neřekli, ale stejně mě to mrzí.
Z toho, cos mi o rodičích řekl, mám dojem, že máte krásné vztahy. Složitým situacím se člověk prostě někdy nevyhne. Když se vrátím k tvému coming outu, myslíš, že maminka by nepřijala tuto informaci v klidu?
Asi přijala, ale ona si vždycky všechno odžívá uvnitř. To mám po ní. A tím, že má tu nemoc, je to ale fakt blbý. Určitě by mě nepřestala mít ráda. Já jen nechci, aby se bála, jak teď můj život bude vypadat nebo jestli zase nespadnu do nějaké hodně velké deprese. Chci, aby, až se to dozví, viděla, že jsem vyrovnaný a šťastný. To myslím, že jí pomůže to zvládnout.
Tátovi jsi tedy ale vše řekl. Jak reagoval?
Řekl mi, že to nečekal a zeptal se mě, jestli jsem si jistý. (smích) On táta samozřejmě zná i mou bývalou přítelkyni. Chodili jsme spolu dlouho. Takže chápu, že to vyznívá divně, když jsem ještě nedávno všude chodil s holkou. (smích)
Nevěřil tomu. Řekl mi, že respektuje, ať to mám jakkoli, ale ať si dám čas a proberu to na terapii, než se do něčeho pustím a budu to mít za ultimátní pravdu. To asi dává smysl, protože já jsem vždycky byl hodně nerozhodný. A to nemyslím tak, že si nejsem jistý, jestli jsem gay. Spíš dává smysl, že táta takhle reagoval. Protože je zvyklý, že jsem vždycky věci hodně overthinkoval (příliš nad nimi přemýšlel – pozn. red.) a pak jsem se do toho zamotal a byl jsem nešťastný. Takže chápu, co tím myslel.
A mluvíš o tom na terapii?
Ano, ale ne v kontextu toho, jestli jsem si jistý. Spíš jak to zpracovat, sdělovat, jak si zařídit život, aniž bych se pořád někoho bál. Po té šikaně ve škole mám totiž dlouhodobě pocit, že na mě pořád někdo zírá, že něco dělám špatně, že se mi budou smát… Hodně to formuje moje chování a rozhodnutí, a ne vždycky v můj prospěch. Hodně přemýšlím nad tím, co by řekli ostatní, co si budou myslet, a to není dobře. Ale zatím se mi nedaří to odfiltrovat.
S tátou navázala ještě nějaká debata? Nebo u této situace vaše komunikace na toto téma ustala?
Ptal se mě po první terapii od doby, co jsem mu to řekl, jak to šlo. Myslím, že neví, jak se mnou o tomhle mluvit, že je mu trochu trapně. Snaží se, to se mu musí nechat, ale zatím asi neví, jak být přirozený. Je vidět, že hodně volí slova a přemýšlí.
Ve smyslu, že je mu to nepříjemné, nebo že se snaží tě pochopit a zatím neví, jak si v tématu, které, předpokládám, nikdy nerozebíral, poradit?
Řekl bych, že obojí. Můj táta dělá kolaudace. Pracuje s chlapama. Jediná ženská, kterou vídá v práci, je jeho asistentka, které je dvaašedesát. On není úplně zvyklý na emocionální debaty. Pro něj je emocionální debatou, když někde vidí prasklinu ve zdi a musí lidem říct, že to mají udělané blbě. (smích) Je to dobrý táta, fakt ho mám moc rád. Jen není na velké řeči.
Myslíš, že terapie, kterou ti jako puberťákovi domluvili, byla jeho cesta, jak ti pomoci – i právě proto, že to sám neuměl? Nevěděl, jak s tebou mluvit?
Určitě. My s tátou spolu rádi trávíme čas, ale neumíme mluvit o úplně všem. Táta neví jak a já nevím, jak mám začít. Vlastně o sobě víme asi všechno, ale ne proto, že bychom o tom nějak intenzivně mluvili. On prostě jenom není ten typ.
Teď se ale zjevně snaží tu emoční debatu obsáhnout. Minimálně to chápu z toho, co mi říkáš…
Snaží. On se snažil vždycky, ale je to prostě divný. Nechtěl jsem mu ani říkat, jak se cítím, když jsem se chtěl kdysi zabít. Já vím, že to takhle zní jako jednoduchá věta, když už to mám uzavřené, ale tehdy mi bylo fakt špatně a nevěděl jsem, jak rodičům říkat věci, které jsem říkal na terapii. Terapeutka ví, jak s vámi mluvit, jak to otevřít, jak se v tom pohrabat, aniž by vás úplně dodělala. U rodičů má člověk pocit, že se stydí – minimálně já to tak měl. Styděl jsem se a bylo mi líto, že je trápím. Není to úplně jednoduché.
Dá se ale říci, že tvůj coming out jednomu z rodičů dopadl dobře?
Rozhodně. Je to trochu divný, ale ne natolik, abych řekl, že je mi doma nějak nepříjemně. Je mi hrozně líto každého, kdo to doma nemá takové. Kdo to doma říct prostě nemůže nebo zůstal kvůli coming outu sám. To si neumím představit a chci vzkázat, že na vás všechny myslím!
