Europoslanci mohou např. legislativně uznat rodičovství stejnopohlavních párů napříč státy, tvrdí odborník a vyzývá k účasti ve volbách
Kryštofe, volby do Evropského parlamentu jsou tu, v Česku k nim ale ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi míří minimum lidí. Jaké jsou dle vašeho názoru příčiny?
Myslím, že nízká účast v evropských volbách je ovlivněna nízkým zájmem o Evropskou unii. Za dvacet let členství v EU se Česku nepodařilo k Unii vytvořit úplně pozitivní vazby. Velkou vinu na tom mají dosud vládnoucí politici, bez ohledu na stranickou příslušnost, kteří tu v zásadě od vstupu do EU vytvářeli diskurz „bruselského diktátu“. Lidé tak mohou žít v přesvědčení, že nám „zlý Brusel“ něco diktuje. Řekl bych, že v této souvislosti je namístě zmínit první české předsednictví v roce 2009, jehož mottem bylo: „Evropě to osladíme“. Takže už po prvních čtyřech letech v EU jsme využívali v zásadě rétoriku nespokojeného. A ta nám zůstala.
Není ale pravda, že by nám kdokoliv z Bruselu cokoliv diktoval. Česko je součástí rozhodovacího procesu, má možnost vyjednávat a věci měnit. To, že to minulé vlády nedělaly, opravdu není vina institucí EU. Jsem rád, že tato vláda má ministra pro evropské záležitosti, Martina Dvořáka. Jeho úlohu vidím nejen v agendě otázek EU, je před ním ještě velký úkol – vysvětlovat lidem, že Unie je pro nás důležitá.
Vzhledem k naší čtenářské základně by mě zajímalo, zda je např. i účastí v eurovolbách možné nějak přispět k prosazování práv LGBTQ lidí.
Volby do Evropského parlamentu mají obrovský význam. Kritici EU mohou namítnout, že přece europarlament nemá žádné pravomoci, to ale není úplně pravda. Europoslanci/kyně sice nemohou navrhovat legislativu, což je podle mě špatně, ale Evropský parlament schvaluje jak předsedu/kyni Evropské komise, tak každého komisaře a každou komisařku. V konečném důsledku má Evropský parlament obrovský vliv na tvorbu legislativy EU.
V otázce LGBTQ lidí může pak Evropská unie, tedy i parlament, udělat dost velké kroky. Unie Česku sice nemůže „nařídit“ např. přijmout stejnopohlavní manželství, má ale možnost legislativně uznat rodičovství stejnopohlavních párů napříč státy. Zatím existuje „pouze“ judikát Soudního dvora EU, který nařídil Rumunsku uznat rodičovská práva a pobyt americkému partnerovi Rumuna. Tvrdá legislativní ratifikace leží v EU. Pokud by ve volbách posílila konzervativní ECR, ve které sedí česká ODS či italská postfašistická FdI – a je možné, že se do ní přidá i Orbán – přijetí této legislativy by to mohlo velmi zkomplikovat. To je, podle mého názoru, jeden z klíčových důvodů, proč mají jít LGBTQ lidé a lidé podporující práva LGBTQ osob k eurovolbám.
Samozřejmě, že autonomie v rozhodování jednotlivých členských států EU je zachována, co když ale překročí pomyslnou „tenkou červenou linii“ a svými kroky se rozhodnou jít přímo proti základním principům Unie? Pokud bychom měli být konkrétní, jak jste i sám naznačil, např. situace LGBTQ lidí v Maďarsku není zrovna ideální…
EU může LGBTQ lidi, které jejich domovské státy diskriminují, do určité míry chránit. Spor s Maďarskem, kde autoritář Orbán zakázal výuku o LGBTQ tématech a zavedl cenzuru LGBTQ románů pro teenagery, již Unie vede. Maďarsko tak čelí i žalobě většiny členských států. Česko se ale kvůli ODS a KDU-ČSL nepřidalo. Lídr koalice SPOLU Alexandr Vondra dokonce tuto Orbánovu diskriminační politiku, která porušuje pravidla EU, v České televizi hájil. Europoslanci za ODS a KDU-ČSL také nepodpořili strategii EU pro rovnost LGBTQ osob na období 2020–2025, která měla za cíl zlepšit postavení LGBTQ lidí na úrovni EU.
ODS a KDU-ČSL jsou strany, které jsou svými (ultra)konzervativními postoji známé. Nakolik je ale důležitá stranická příslušnost právě vzhledem k členství v Evropském parlamentu, kde se europoslanci sdružují do různých frakcí?
Obecně platí, že ti, kdo se zajímají (nejen) o práva LGBTQ lidí a zastávají v základu liberální postoje, by měli jít k eurovolbám a volit takové zástupce, kteří chtějí vstoupit do liberálních frakcí. V Evropském parlamentu totiž skutečně není stranická příslušnost k české politické straně tak důležitá jako např. v české Sněmovně. Kandidáti vstupují do různých frakcí a evropská politika se tvoří v nich. Ano, systém funguje nelogicky, mnohem lepší by bylo, kdyby strany rovnou kandidovaly na kandidátce určité frakce s jasným programem a kandidátem do čela EK, ale nejsme v ideálním světě.
Je tedy potřeba sledovat program a vystoupení českých politiků a stran. Zároveň je ale důležité sledovat, do jakých frakcí politické strany jdou. Frakce, které jsou (resp. mají potenciál být) k LGBTQ lidem a jejich právům netolerantní, jsou, krom již zmíněné frakce ECR (Evropští konzervativci a reformisté), také frakce ID (Identita a Demokracie), kde je např. česká extremistická strana SPD. Zdrženliví jsou k právům LGBTQ lidí také někteří členové Lidovecké frakce (EPP), spíše ale menšinově.
Velmi podobná situace jako v případě eurovoleb nastává v Česku i s volbami senátními – také k nim u nás míří minimum lidí… Senát je ale „náš“, nic nám „nediktuje“. Proč ani tyto volby české voliče/ky příliš nezajímají?
V tomto případě jde obecně o tzv. volby „druhého řádu“. Tento politologický termín nechci a nebudu rozporovat. Sám o sobě ale nese narativ „méně důležitých voleb“. Senát má jako horní komora Parlamentu přinášet víceméně hlasy regionálních zástupců. Jde tedy spíše o komoru „silných osobností“ než o křesla pro „stranické politiky“. Tato vazba na region je důležitá nejen pro osobu kandidující, ale i pro voličstvo. Pokud jsem volič/ka, který/á v regionu nežije (např. studuje v univerzitním městě), nemusím dobře znát osobnost kandidujícího, nepotřebuji tedy, aby mě zastupoval, a tak nejdu k volbám. Dalším důvodem nezájmu podle mě může být věkový faktor. Do Senátu může kandidovat osoba starší 40 let. Mnohdy ale kandidují lidé, kteří mají blíže k seniornímu věku než ke čtyřicítce. A pokud daný kanidát/ka zastává konzervativní postoje a nehodlá na věci měnit názor, nemají mladí voliči důvod ho/ji volit. A když žádný takový člověk není ani v prvním kole, proč volit někoho v tom druhém?
Někdy je navíc ta skladba osobností taková, bez ohledu na věk či stranickou příslušnost, že volba pro mnohé není z mnoha důvodů ani možná. A tak se někteří voliči/ky nakonec rozhodnou – namísto klasické volby „menšího zla“ – nevolit vůbec. Můžete namítat, že volit menší zlo je vždy lepší, než nevolit vůbec. Ano, to je do jisté míry pravda. Ale volba menšího zla je taky demotivující a nelze ji (u)držet věčně.
Politická rozhodnutí, která jsou výsledkem práce vlády, ovlivňují náš život v mnoha rovinách. Konkrétně co se týká narovnání práv leseb a gayů, je nyní hojně tematizováno nepřijetí tzv. „manželství pro všechny“. Tomu není rozložení sil ve Sněmovně zrovna nakloněno – neměli by ale poslanci být právě voleným „hlasem lidu“ (kdy veřejnost je manželství pro všechny většinově nakloněna)?
Politici volení lidmi by měli odrážet názory těch lidí. Proč se tomu neděje? Protože pro spoustu lidí nejsou rovná práva LGBTQ lidí hlavním tématem. Lidé volí sobecky, tedy: volím toho, kdo mi „dá nejvíc“. A v momentě, kdy ve svém okolí nemám LGBTQ člověka, který mi vysvětlí, v čem všem je tu nastavená homofobní politika, tak to nebudu řešit, protože téma mě nezajímá, nebo o problémech prostě nevím, protože je neřeším.
U voleb v roce 2021 bylo hlavním cílem porazit Andreje Babiše. Veškeré další otázky šly „na druhou kolej“. Pokud ekonomické otázky, které tíží nás všechny, jsou ovlivněny kampaní „antiBabiš“, nedivím se, že se na otázky týkající se LGBTQ lidí ani nedostalo. Přitom témat, která souvisejí s právy LGBTQ lidí a nikdo je příliš aktivně politicky neřeší, je mnohem více než jen „manželství pro všechny“ – např. povinnost sterilizace při tranzici, přehlížení tzv. hate crimes, tedy zločinů z nenávisti, zákaz darování krve mužům, kteří mají sex s muži… To vše se pak podílí na utváření konceptu, že LGBTQ lidé jsou v Česku právně stále „občany druhé kategorie“.
Senát, jak již bylo naznačeno, platí za určitou „pojistku“. Jaká je dle vašeho názoru šance, že senátorům se podaří ještě nějak rozhodnutí Sněmovny o podobě uvažovaného „partnerství“ namísto manželství parametricky změnit?
Nemyslím si, že Senát něco změní. Senátor Václav Láska dal na soc. sítích vědět, že se pokusí podat pozměňovací návrh, který by zaváděl manželství stejnopohlavních sňatků. To asi, bohužel, neprojde. Já bych si přál, aby senátoři a senátorky aspoň zrušili ten nesmysl s dvojím osvojením a umožnili stejnopohlavním párům adopce. Ale vzhledem k tomu, jak se senátoři zalekli odborného pojmu „gender“ při projednávání Istanbulské úmluvy, bych byl vlastně spokojený s tím, kdyby Senát stávající návrh přijal tak, jak přišel. Kdyby totiž nakonec stávající hloupě provedené dvojí osvojení (tedy adopci-neadopci) vyškrtnul a nenahradil jej smysluplnější adopcí stejnopohlavním párem, ohrozilo by to opět život dětí v homoparentálních rodinách.
I v případě Senátu je jistě namístě ptát se, co občan, který k senátním volbám zamíří, může svou volbou ovlivnit – jelikož mnozí právě tyto volby také považují za nedůležité…
V roce 2024 měníme třetinu Senátu. Co můžeme svou volbou ovlivnit? Prostě vzato personální výměnu. Jak důležité je složení Senátu, ukázalo např. hlasování o Istanbulské úmluvě. A kdybych měl být konkrétní vzhledem k nadcházejícím senátním volbám, tak jedním z těch, kterým končí mandát, je i senátor Zdeněk Hraba, který byl sice zvolen za STAN, ale dnes je v klubu ODS/TOP09, protože je velmi konzervativní. V pořadu „Za 5 minut 12“ v debatě o stejnopohlavním manželství mluvil např. o pádu civilizace, dále např. o dělení lidí do dvou kategorií nebo o tom, že manželství pro stejnopohlavní páry snižuje reprodukci společnosti. Spojil také adopce stejnopohlavních párů s ohledem na surogátní mateřství s „obchodem s dětmi“...
Zdeňka Hrabu tak mohou občané v obvodu 41 (Benešovsko) už letos na podzim vyměnit za liberálnějšího kandidáta, který bude moci následujících šest let tvořit politiku, která bude k LGBTQ lidem vstřícná, na rozdíl od politiky, kterou prosazuje senátor současný.
Aktuálně se lze také setkat s názorem, že jedinou nadějí na změnu (myslím teď v manželství pro všechny) je personální obměna ve Sněmovně. I když tyto volby zatím nejsou na pořadu dne, čím by se měl volič při vlastní volbě, kdo jej bude „zastupovat“, řídit?
Pokud se občan identifikuje jako LGBTQ, má vybírat ty strany a kroužkovat ty kandidáty/ky, kteří podporují rovné sňatky a další práva LGBTQ lidí. Heterosexuálové/ky, kterým záleží na právech LGBTQ spoluobčanů, resp. kterým nevadí rovná práva pro LGBTQ lidi, mimo jiné stejnopohlavní manželství, by měli postupovat stejně. Myslím si, že volba „menšího zla“ se v roce 2021 konkrétně v otázce práv LGBTQ lidí moc nevyplatila. Tato vláda je v mnohých ohledech lepší než vláda Andreje Babiše, ale totálně promarnila možnost zlepšit LGBTQ lidem práva jednou provždy.
Volba „menšího zla“, které pro některé může představovat koalice SPOLU, je v otázce práv LGBTQ lidí volbou, která jejich narovnání prostě protahuje. Změny v ODS jdou pomalu a já nechci čekat další desítky let na to, až se ODS zbaví svých „dinosaurů“. To třeba mě osobně vedlo ke změně strany, kterou chci volit. Neříkám, že by LGBTQ člověk neměl volit koalici SPOLU. Koalice SPOLU nabízí mnoho dobrých témat, ale pokud je vaší prioritou otázka práv LGBTQ lidí, tak kroužky pro TOP09, popř. liberální část ODS prostě nemusí stačit. Volby v roce 2021 ukázaly, že to nebylo dost. A nevypadá to, že by v roce 2025 byla situace v ODS či KDU-ČSL v otázce práv LGBTQ lidí lepší.
Při pohledu na některé naše sousední země, zejména pak V4, je zřejmé, že politická reprezentace nabírá velkou zpátečku v liberálním přístupu, prostor dostává homofobie, zasahováno je do práv žen (potraty) apod. Nakolik dle vašeho názoru podobný scénář hrozí i nám – a je vůbec možné jej (vzhledem k průběžným volebním preferencím) zvrátit?
To je otázka, nad kterou velmi přemýšlím. V tomto případě bude klíčové, jak dopadnou volby v roce 2025. Utěšuje mě, že česká společnost není tak silně spjata s katolickou církví, která je ve státech V4 silně konzervativní a silně homofobní, a to i ta česká. Česko má také naštěstí dost silné instituce. Máme tu silný a nezávislý Ústavní soud (což neplatí ani o Polsku ani o Maďarsku, kde ho vládní strany, v Polsku myšlena PiS, ovládly). Máme silnou druhou komoru Parlamentu, kterou lze přehlasovat „pouze“ alespoň polovinou všech poslanců, máme liberálního prezidenta na Hradě. Proto si myslím, že ke zhoršení práv, tak jako ve zbytku V4, nedojde. Např. v Polsku, pod vládou Donalda Tuska, budeme moci, předpokládám, pozorovat i určité zlepšení situace, např. je tam snaha zavést obdobu našeho registrovaného partnerství.
V roce 2025 ale může u nás po volbách nastoupit ještě víc konzervativní vláda, ve které bude figurovat hnutí ANO. Nechci teď spekulovat, zda by mohla být tvořena spolu s extremisty z SPD či zda pragmatické křídlo svrhne Petra Fialu a dosadí lidi, kteří nebudou mít problém s hnutím ANO vládnout. Ať už ta kombinace bude jakákoliv, nebude se pozitivně stavět k LGBTQ lidem.
Opravdu jsou karty již takto „rozdány“?
Do voleb je samozřejmě daleko, konat se budou na podzim 2025. Zkušenosti posledních pár let nám ukazují, že situace se může změnit kdykoliv, ostatně nejvíc lidí se rozhodne, koho bude volit, asi stejně den před volbami, ne-li až v momentě vstupu do volební místnosti. Průzkumy ukazují nějaké trendy, v nich sice dominuje hnutí ANO, ale to velmi pravděpodobně dosáhlo svého maxima a jednobarevná většinová vláda nám, snad, nehrozí.
Varianta, že ANO bude vládnout s SPD, podle mého názoru moc reálná není. Rozhodně to nebude vláda nějak stabilní, pokud by vůbec vznikla. Tomio Okamura má dobrou pozici v opozici, je to pro něj výhodný byznys, který by vládní angažmá ohrozilo, protože vláda je vždy „ta méně oblíbená“. Umím si ale představit scénář menšinové vlády s podporou SPD. Není to scénář ideální, ale zároveň jsme tu měli už horší situaci. Myslím tím vládu Andreje Babiše, tedy menšinovou vládu ANO a ČSSD (dnes SOCDEM). Tato vláda byla opřena o KSČM a SPD ve Sněmovně a zároveň byla pod vlivem proruského Miloše Zemana. Na druhou stranu i to Česko přežilo, aniž by byl liberálně-demokratický režim ohrožen.
Máme se tedy „čeho bát“?
Jednu obavu mám, a to je padající podpora Evropské unie. Bojím se, že vlna populismu by možná přinesla referendum o setrvání Česka v EU a pod vlivem (proruských) dezinformací by Česko vystoupilo. Ostatně dle dat, která přinesl Český rozhlas, to vypadá, že v Česku roste skupina tzv. „odpůrců EU“. Očekávám, že až se Česko stane čistým plátcem, tedy začne do EU posílat víc, než z ní bude dostávat, situace se ještě zhorší. V tom je, oproti Slovensku či Polsku, Česko v nevýhodě. Poláci jsou hodně proevropští, Slováci mají euro, tedy jsou stabilněji spojeni s EU. I proto bych si přál, aby Česko přijalo euro jako prostředek před (proruskými) populisty či extremisty, kteří by nás, až se jim to bude v průzkumech ukazovat jako nejlepší varianta, chtěli z EU vyvést. To by byl pro už tak velký „český skanzen“ pomyslný poslední hřebíček do rakve.
Zmínil jste populismus, který samozřejmě před parlamentními volbami ještě vzroste. Jak se vůči němu obrnit, příp. proti němu (alespoň ve vlastním okolí) bojovat?
Nejlepší obrana proti populismu je přijetí faktu, že většina věcí prostě nemá jednoduché řešení, zvlášť pokud jde o otázky zahraniční politiky. Další skvělou obranou je tzv. „data based policy“, tedy politická rozhodnutí založena na datech. Pokud nám politici nabízí nějaká řešení, věnujme čas tomu, abychom zjistili, o co je opírají, pokud vůbec o něco. Občas zjistíme, že jejich řešení je jen ideologickým pohledem na věc, který odporuje vědeckému poznání a skutečnému stavu věci.
Vlastní okolí tak můžeme konfrontovat s jasnými daty, konkrétními příběhy a realitou. Není to ale lehká práce, protože líbivým heslům, dezinformacím hrajícím na emoce, často vyvolávajícím strach, se čelí těžko. Lidé jsou pohodlní tvorové, každý se chce mít líp, chce žít v míru a prosperitě. Pokud se ale necháme zlákat lidmi, kteří nám slibují prosperitu, mír a lepší život, aniž bychom pro to my něco udělali, tak lžou. Takhle přesně fungovala normalizace. Budete se mít dobře, dostanete auto, televizi, dovolenou... Bylo tam jedno velké KDYŽ. Vše toto dostanete, KDYŽ budete ticho a nebudete nám mluvit do vládnutí. Jinými slovy, vše toto dostanete, KDYŽ se vzdáte svobody.
Takže pokud budeme k populistům lhostejní, můžeme se dočkat doby, kdy se tu začnou množit útoky na LGBTQ lidi ve jménu boje proti vágně definované „woke ideologii“, která se stává náhradou neexistující „LGBTQ ideologie“. I proto je potřeba jít volit, věnovat nějaký čas zjištění toho, kdo kandiduje a co nabízí. A možná je čas přestat volit „menší zlo“, ale vybrat si stranu, která sice nemá šanci dostat se do Parlamentu, ale je mému srdci nejblíže.
