„Zpočátku jsme si s přítelkyní lakovali nehty a bylo to fajn. Přesto to bylo neudržitelné,“ vypráví mladík o konci své první lásky
Je ti devatenáct a máš za sebou rozchod. Když se rovnou dostaneme k jádru věci, kdy přišel ten zlom, že sis řekl, že je potřeba své přítelkyni říct, že jsi gay?
Jak říkáš, je mi devatenáct. Já to o sobě samozřejmě vím už strašně dlouho. Ono to není o tom, že bych to nevěděl. Já to věděl, ale nějak jsem si to nechtěl plně připustit. Navíc moje teď už bývalá přítelkyně je prostě nejlepší holka, jakou kdy můžete potkat. Nechtěl jsem se rozcházet a ublížit jí. Chtěl jsem, aby nám to fungovalo. A ono to opravdu fungovalo!
Ono to fungovalo dokonce i poté, cos jí řekl pravdu, viď?
Ještě několik měsíců. My se při mém coming outu nerozešli, což bys asi čekala. Vlastně to byl docela zajímavý rozhovor. Bylo jí to líto, ale řekla mi, že to vlastně tušila. Že se se mnou vždycky cítila částečně jako s kamarádkou. I proto jí se mnou bylo tak dobře. Takže jsme nepotřebovali se hned rozcházet. Vzali jsme to pozvolna. Rozešli jsme se až nedávno, kdy se mi svěřila, že se jí líbí nějaký kluk. A já ji podpořil v tom, aby šla na rande. Byl bych sobecký, kdybych to neudělal. Rád ji podpořím a radíme si v ohledech emocí a vztahů. Chci, aby byla šťastná.
Zdá se mi, že jsi opravdu hodně emočně vyzrálý a umíš nad věcmi přemýšlet i z jiné perspektivy. A že tvoje bývalá přítelkyně zjevně taky bude v tomhle ohledu hodně citlivá a komunikativní. A to jste oba dva ještě na střední škole. Čemu to přičítáš?
U ní je to rozhodně dar. Vždycky byla skvělá, hodně komunikativní, milá holka, která se snaží všem pomoct.
Já jsem to získal na terapii. Chodím na ni od mých dvanácti let. Tehdy jsem měl psychicky hodně špatné období. Přemýšlel jsem i nad sebevraždou. Byla tam nějaká šikana, hledání sebe sama… Necítil jsem se na tomhle světě dobře. Tohle téma se mi probírá těžko, ale zároveň je to díky terapii snazší. Rodiče to se mnou neměli lehké, udělali pro mě hrozně moc a jsem rád, že mě na terapii vzali. Že se toho nebáli a neodsoudili mě. Někteří rodiče by asi na terapii dítě nikdy nevzali, ale pro mě to byl naprostý přelom.
V čem ti terapie pomohla nejvíc?
Se zpracováním emocí kolem sebevědomí. Já jsem to měl hodně narušené právě skrze šikanu. Vždycky jsem byl jiný. Sešlo se to tak, že jsem tehdy na základku chodil do třídy, kde byla většina kluků. Já jsem prostě nezapadl. A musel jsem tam mezi nimi být hrozně moc let. Většina těch, co se mnou chodili na nižší stupeň, pak se mnou šli i na druhý. A táhlo se to. Měl jsem tehdy pocit, že to nikdy neskončí. Z dnešního pohledu je základka jen část života, ale když je vám dvanáct, zažíváte odmítnutí už tolik let a víte, že vás ještě několik let čeká, je to jako rozsudek, že navždy budete nula. S tím jsem hodně bojoval.
A pak je tu samozřejmě věc nějakého mého sebenalezení. Já jsem věděl, že mám ke klukům takový divný vztah. Ale nechtěl jsem být „bu*na“, jak mě často nazývali ve škole. Nechtěl jsem jim to potvrdit. Ani sobě.
Vyřešilo se to s přechodem na střední školu?
Já jsem pak šel na čtyřletý gympl. A bylo to mnohem lepší. Nechci nikoho urazit, ale na gymplu už nebylo tolik pitomců. Většina těch, co se mi smáli na základce, je teď někde u pásu. A tím nepodrývám žádný typ práce, jen říkám, jak to je. Že ti, kdo většinou měli pak se studiem problémy, byli ti nejhorší. A podle mě to o něčem vypovídá.
Na střední to bylo lepší. Šel jsem tam s obavami, ale zapadl jsem docela dobře.
Zde přichází na scénu tvoje bývalá přítelkyně…
Ano. (smích) Chodíme spolu do třídy. Vždycky jsme si rozuměli, jak říkám, je to fakt hrozně hodná duše, strašně čistá a upřímná. Musela bys ji znát. A já nechci znít tak, že jsem začal chodit s holkou, i když jsem věděl, že jsem gay. Já jsem to věděl, ale chtěl jsem být normální.
Být gay se ti nezdálo jako něco normálního?
Když si projdeš šikanou jako já na základce, máš strach nad tím i jen přemýšlet. Terapeutka mi pomohla se začlenit do kolektivu bez obav, že se bude základka opakovat. Ale tu věc s coming outem, na to jsem potřeboval víc času.
Jak vypadal váš vztah s přítelkyní?
Moc hezky. Byla moje první, já její taky. Chodili jsme hodně do kina, do parku, byli jsme u ní pečení vaření. Chodili jsme i na brusle… Já jsem v tom byl moc rád. Zpočátku jsme si s přítelkyní i lakovali nehty a bylo to fajn. Přesto to bylo neudržitelné.
Tady se dostáváme k tvému coming outu?
Já vím, že je divné, že si s ní kluk chtěl lakovat nehty, ale víš jak: Vybral jsem si černou, abych byl cool. Všechno jsem vždycky nějak okecal. Ale postupně už mi nezbylo než jí říct pravdu. Věděla o šikaně na základce, ale neřekl jsem jí úplně všechno. Že jsem gay, jsem jí řekl proto, že jsem viděl, že to nikam nespěje. Že i když ji mám strašně moc rád, že jí nebudu umět dát do budoucna to, co si zaslouží.
To je hodně uvědomělé jednání. Jak to přijala?
Byla smutná, brečela. Ale nebyla na mě naštvaná. Já jsem taky brečel. Brečeli jsme oba dva. Ale zvládli jsme to. Hodně jsme o tom mluvili a ona mě podpořila. Proto teď i já podporuju ji v jejím randění. Moc bych jí přál, aby ten kluk byl fajn. Mám chuť mu ublížit, kdykoli slyším, že jí třeba neodepisuje. (smích) Asi bych v tom neměl být tak angažovaný, ale jsem. Nikdy jí nepřestanu být vděčný za to, jak to celé vzala. Teď ještě musím sebrat všechny síly a říct to doma. Naši mají hodně pochopení, ale vím, že třeba byli proti, když se jednalo o manželství pro všechny. Že nejsou úplně zastánci LGBTQ+ komunity. A to mě děsí. Tak uvidíme.
Pokud se příběh vyvine, budeme v rozhovoru v budoucnu pokračovat a přineseme vám na LUI další část.
