Postele plné cizích lidí byly dřív běžné a měly řadu výhod. Richard Lví srdce spával s Filipem II., královna Alžběta I. se služebnými
Postelové hrátky bez sexuálního podtextu
Postel, to je v dnešní době výsostně intimní místo. Jen zřídka ji sdílí lidé, kteří si nejsou blízcí. V dobách minulých se však nejednalo o nic neobvyklého. Na přelomu 12. a 13. století tak do společného lože uléhal dokonce i Richard Lví srdce s Filipem II. Co tyto dva vladaře pojilo? Zpočátku vlastně nic – pouze čistě pragmatické spojenectví, následně se ale stali přáteli a bez problémů sdíleli i lůžko. Jistě, různé výklady této situace by se v moderní perspektivě nabízely. Jenže dle výkladu historiků takovéto „noční spojenectví“ dvou královských rodin jednoduše svědčilo o sdílené důvěře a bratrství. Richard Lví srdce s Filipem II. přitom rozhodně nebyli jedinými vysoce postavenými spolunocležníky.
Historici mají za to, že ve své posteli nikdy nespala sama ani královna Alžběta I. Ta údajně lože sdílela velmi často se svými nejbližšími služebnými, s nimiž již na lůžku rozebírala denní dění u dvora. Ovšem nemuselo jít jen o vysoce postavené osoby, aby uléhaly do postele společně.
I když přímé důkazy o společném spánku jsou obtížně dohledatelné, dle odborníků je tato praxe skutečně prastará. Vlastně by se dalo říci, že z historického hlediska je stávající moderní preference spánku o samotě a v soukromí docela podivná. Jak totiž naznačují historické prameny, po dlouhé tisíce let bylo naprosto normální spát v jedné posteli společně s přáteli, kolegy, příbuznými (blízkými i vzdálenými), nebo klidně i lidmi úplně cizími. To pak platilo zejména pro osoby na cestách. „Dokonce i příslušníci střední a vyšší třídy byli v době, kdy cestovali – což bývalo často a cesty byly dlouhé – nuceni trávit čas v ubytovnách, hostincích a noclehárnách, kde bylo sdílení lůžek standardem,“ objasňuje profesorka raně novověkých dějin Sasha Handley. V mnoha případech ale bylo sdílení postele naprosto pragmatickým řešením nedostatku lůžek. V jiných se jednalo o způsob, jak si užít blízkost někoho druhého – a zažít specifický pocit bezpečí.
Napříč společenskými třídami
Nejběžnější bylo sdílení postelí v období mezi lety 1500–1800. „Pro většinu lidí kromě aristokratů, zámožných obchodníků a některých příslušníků nižší šlechty bylo tehdy neobvyklé, aby neměli spolunocležníka,“ tvrdí tak profesor historie Roger Ekirch, který zároveň na toto téma napsal i knihu.
Pravdou ale je, že „skupinový spánek“, tedy nocování s dalšími lidmi v jedné posteli, bylo v minulosti tak žádoucí, že mnohdy padaly i veškeré bariéry, které byly jinak definovány společenským postavením, potažmo třídou. Existuje tedy mnoho záznamů o lidech, kteří každý večer uléhali po boku svých podřízených či nadřízených (páni a jejich učni, pomocníci v domácnostech a jejich zaměstnavatelé, králové i jejich poddaní ad.). Nejdetailnější popis této praxe pak nabízí deníky Samuela Pepyse, jejichž originály jsou dodnes uchovány v knihovně v Cambridge. Pepys v nich píše o řadě lidí, s nimiž postel sdílel – od přátel a kolegů až po úplně cizí lidí. Sdílení postele dle dobových popisů nejenže přispělo alespoň k dočasnému odstranění rozdílů v postavení, ale také pomáhalo upevňovat sociální vazby.
Zdroj: Giphy
Postelová etiketa
Samozřejmě, že sdílení jedné postele nebylo „jen tak“ – a jelikož společné spaní někdy bylo i dílem náhody a nevyhnutelnosti, vyžadovalo také dodržování alespoň základních pravidel etikety. A to tak, aby se všichni skutečně vyspali. Čekalo se tedy, že v posteli lidé nebudu příliš mluvit, budou respektovat svůj osobní prostor i prostor druhých a nebudou sebou zbytečně „házet“. Ovšem teorie je věc jedna, kdežto praxe věc druhá. Narazit tedy na neukázněného spolu-spáče také nebylo ničím neobvyklým (nemluvě o tom, že rušivé chrápání přece jen člověk vlastní vůlí nijak ani neovlivní).
Samozřejmě také existovala určitá pravidla, která měla zamezit nepatřičnému (sexuálnímu) chování, takže většinou bylo nepřijatelné, aby postel s někým mimo rodinu sdíleli svobodní muži a svobodné ženy. A když už postel sdílet s někým měli, byla uplatňována speciální hierarchie spáčů tak, aby byli od sebe co nejdále ti nejmladší od nejstarších, ženy od mužů a členové rodiny od cizích nocležníků. Opomenout ale spolu s možnými riziky také nelze hygienu – postele byly často zamořené blechami, vešmi či štěnicemi. A někteří také nebyli zrovna čistí a voňaví.
Pojďme spát sami
Společné spaní ale od poloviny 19. století prošlo turbulentním vývojem. Nejenže začalo v této době vycházet z módy spát prakticky s kdekým, ale dokonce i s vlastním manželem či manželkou. Vlivný americký lékař totiž tehdy začal šířit myšlenku, že společný spánek je nepřirozený a degenerativní. A jelikož své teorie šířil docela masivně, znamenalo to vzestup zájmu o spaní o samotě. Nejenže ze společného lože postupně odcházeli členové rodin, ale i mnoho manželských párů začalo spát odděleně. To se změnilo až okolo roku 1950, kdy oddělené ložnice manželů začaly být považovány za znak krachu manželství. Návrat k praxi spaní v jedné posteli v rozsahu, jaký byl běžný v minulosti, se však už nekonal. I když dle některých měl jisté benefity (vzájemná komunikace, bližší vazby mezi lidmi), přece jen je prý spaní o samotě vhodnější (a to i pro páry). Kvalita spánku se tak totiž zvyšuje, jelikož lidé si prostředí ložnice (i samotnou postel) mohou přizpůsobit svým potřebám. A když už náhodou mají nějaké ty spánkové zlozvyky (nebo blechy, ehm), alespoň jimi neobtěžují druhé…
