„Za aktivisty považuji ty, kteří mi vydupali zákony a péči. Mám práva jako kterákoli heterosexuální žena,“ říká Nikol Pavelčíková
Vím, že v Česku není situace ideální. Na druhou stranu není ani nejhorší. Umíte vypíchnout nějaká česká pozitiva?
Máme úžasné sexuology, kteří s námi umí pracovat. Mají dlouholeté zkušenosti s trans pacienty, lidmi jako já, a hlavně nás umí poslat na druhý břeh, kam patříme. O tom to celé vlastně je.
Češi nejsou národ, který by trans lidi fyzicky likvidoval. Nemají vůči nám ani zakořeněnou nenávist. Většina rozumí i tomu, že transsexualita je nemoc, ne sexuální úchylka. Kdyby to nebyla nemoc, neřeší to hned několik odborníků naráz. V Česku se lidem jako já žije fajn. Všechno nemůžete svádět na to, že jste trans. Z veškerých svých neúspěchů jsem vždycky vinila sebe samotnou, ne svoje okolí nebo svoji transsexualitu.
A ještě jedna důležitá věc: Pokud se někdo z vašich čtenářů k takovému specialistovi chystá, tak mějte na paměti, že DOKTORŮM SE NELŽE. Jděte k nim sami za sebe, mluvte o sobě tak, jak to cítíte vy, ne tak, jak vám to poradily ty prima kámošky v některé trans skupině na Facebooku. Řekněte jim o sobě všechno a nehrajte v jejich ordinacích komedie. Možná vás to ochrání před strašnou chybou a omylem, ve kterém žijete. Ano, mluvím o detranzici, což je strašný průšvih. Buďte poctiví a upřímní od začátku a věřte, že se vám to vyplatí. Nezapomeňte na to, že to, co si řeknete v ordinaci se sexuologem, zůstane jen mezi vámi.
Kromě fyzických změn je tu i změna legální – to znamená změnit vše: kartičkou na autobus počínaje, pojištěním konče. Mně tohle zní jako naprosté peklo. Jak jste toto zvládla? Bylo to složité, nebo překvapivě jednoduché? Šel vám systém vstříc?
Pokud byste prošla sterilizací nebo kompletní změnou pohlaví, vystaví vám nový rodný list, a to včetně rodného čísla. Máte nárok na nové jméno (plně ženské/mužské). Samozřejmě, že měnit všechny doklady, smlouvy, vysvědčení, účty v bance atd. je otravné. Ale věřte mi, že to děláte ráda.
Tady by bylo dobré říct, že některé pacientky se rozhodnou pouze pro orchiektomii. A to hlavně z důvodů zdravotních nebo se operace bojí atd. Dlouhodobé užívání blokátorů testosteronu (např. Androcur) není pro tělo vůbec dobré. Mně třeba Andro vyhovoval v tom, že mě vypnul. Prostě jsem po pár dnech užívání neměla absolutně žádný sexuální apetit a mohla se soustředit na jiné věci. Hodil mě do klidu. Na druhou stranu se mi z něj po dvou letech užívání udělaly dvě bulky v prsu a jedna v podpaží. Byla jsem z něj strašně oslabená. Najednou jsem neměla vůbec žádnou sílu. Nakonec jsem měla astma. To, ve chvíli, kdy jsem Androcur po operaci vysadila, zmizelo celkem v krátké době.
V Česku je potřeba mít po nějakou dobu neutrální jméno. Jaké jste si tehdy zvolila vy a proč právě toto? Cítíte, že toto jméno je jakési pomezí, anebo je ve stejné škatulce jako vaše původní, tzv. deadname?
Ano. Na dobu tranzice máte možnost změnit si jméno na neutrální. Ovšem kolonka M (male, označení pro muže např. v dokladech – pozn. red.) vám ještě zůstává. Víceméně bych to viděla jako pozitivní kompromis, ale doporučila bych všem dámám, aby jméno Nikita zvážily. Ono je to totiž ve východní Evropě mužské jméno – stejně třeba jako Nikola. Je prostě moc nápadné.
Máte pocit, že transsexuální lidé mají v Čechách stejná práva jako ostatní?
Já ano. Mám práva jako kterákoli heterosexuální žena.
Někteří jiní trans lidé jsou kvůli woke propagandě dost široký pojem. Myslíte, že transvestita Pepa, který se občas převlékne za Jarmilu a je součástí téhle komunity, řeší nějaká trans práva? Mohl by, pokud se mu jeho záliba chodit „na krásno“ vymkla kontrole. Anebo by se prohlásil za ženu, dostal by ženské doklady a začal by žít pod jménem Jarmila. Pak má otevřené dveře do výhradně ženského prostoru, jako jsou třeba sprchy.
My se tu bavíme o lidech, kteří orchiektomii či sterilizaci odmítají nebo se takových zákroků prostě bojí. Tzn., že jsou schopni reprodukce. Prostě tu nejsou zákony na to, aby matkou byla trans žena s plně funkčním penisem, která je reprodukceschopná. Stejně jsou na tom těhotní muži, kteří by byli vlastně otec. Politikům se do takových zákonů kvůli pár jedincům prostě nechce. Oni by to totiž museli řešit hned tři ministři a jejich resorty. Proto je pro ně jednodušší se občas vyprázdnit na svých sociálních sítích ve stylu: „To je hrozné, co se u nás děje trans lidem!“ A tím to tak nějak končí.
Jak jde o lidská práva, jsou aktivisté velmi důležitým pilířem, který se snaží nabourávat zažité vzorce, které některé skupiny obyvatel diskriminují. Jak vy vidíte dobrou práci aktivistů?
Aktivista je v dnešní době velmi zprofanovaný termín. Za aktivisty považuji ty, kteří mi vydupali zákony a péči, jaké se mi dostalo. A jsou to ti samí lidé, kterým někteří dnešní aktivisté spílají a špiní jejich jméno.
U nás v LUI se snažíme dávat prostor různým názorům. Například jsme nejednou vyzvali člověka, který nám poslal nenávistnou zprávu, aby se volně vyjádřil v podcastu nebo článku, pokud je ochoten se pod svůj názor i veřejně podepsat. Většinou to bohužel u této naší výzvy skončilo a komunikace nepokračovala. Zdá se, že lidé nemají chuť do konstruktivně konfrontační diskuze, především pokud mají mluvit sami za sebe. Vy ale jste ochotná i veřejně vystoupit proti některým aktivitám, které může jiný člověk považovat za aktivistickou práci. Co je podle vás v tomto ohledu škodlivé?
Škodlivé je, když se lidé, kteří potřebují odbornou pomoc, začnou zviditelňovat v médiích. Měli by svoje problémy řešit s odborníky, ne na barikádách. Klidně bych s nimi do debaty šla. Ale to je pro ně nežádoucí.
Jak je na tom podle vás Česko co do konstruktivní otevřené debaty oproti jiným státům?
Češi byli doposud celkem v klidu a schopni diskuse. Teď je nám denně vtloukáno do hlavy, co si máme a nemáme myslet. Nikdy jsem nezažila tak rozdělenou společnost. Když vidím některé politiky, je mi jasné, že jim o konstruktivní debatu vůbec nejde. Demokracie jako taková zmizela. Hloupí lidé se konstruktivní debaty bojí, a tak vidíme ve společnosti, na sociálních sítích a u politiků to, co vidíme. Koneckonců já sama jsem byla nařčena z fašistické rétoriky, transfobie a homofobie. Protože když máte jiný názor, jste nepřítel.
Mám dojem, že jestli se o něčem trochu víc mluvilo, pak to bylo manželství pro všechny. Jak hodnotíte českou situaci, to, jakým způsobem je toto téma diskutováno?
Tak za tuhle otázku jsem moc ráda. Na pár gay svatbách jsem už byla v zahraničí a ráda bych se jich dožila i v ČR. Bylo to úžasné. Ta koncentrace fešáků na metr čtvereční byla ohromující a hrozně fajn jsem se tam bavila.
Je vlastně absurdní bavit se v roce 2024 o právu na uzavření manželství stejnopohlavních párů. Já sama, byť jsem brána za součást LGBT, tohle právo mám.
Jsem znechucena z toho, co tu předvádějí někteří poslanci a senátoři. Když jsme tedy tak strašně vzkvétající země, narovnání práv L&G by nemělo být předmětem často až směšných debat, ale okamžitým rozhodnutím. Sama jsem tuhle situaci zažila v UK a představte si, že ta země funguje dál. Žádný armageddon se nekonal. Já si vůbec o homofobech myslím, že (kromě té hloupé části) jsou většina z nich jen nešťastní latentní gayové. Homofobie z řad žen mě opravdu zaráží a přijde mi odporná.
Homofobie je odporná a nikdo se s ní nenarodil. Takže pokud si odpůrci takového zákona myslí, že se manželstvím pro všechny česká společnost změní, mohu je ujistit, že se nic takového nestane. To bazírování na slovíčkách mi přijde opravdu nemístné a směšné. Pokud tady L&G lidé platí daně, platí pro ně i ostatní práva a povinnosti. Nechápu, kde je tedy problém. Ta heterosexuální nadřazenost je v takovém případě nemístná a do očí bijící. Tohle je právo, které mělo být vyřešeno už dávno. A pokud půjdou do ulic – říct si o to, co jim také patří, půjdu s nimi!
Proč si myslíte, že je toto téma pro lidi tolik kontroverzní?
Bohužel jsou to média, aktivisté a politici, kdo mají potřebu ukazovat největší bizár v téhle minoritě. Já sama jsem pro drtivou většinu novinářů nezajímavá. Na lidi jako já, kteří prošli kompletní tranzicí a doplavali na druhý břeh, je společnost zvyklá. My se do rozhovorů nehrneme. Já sama jsem za svůj život dala rozhovory dva. Měla jsem spoustu nabídek, ale nepřišlo mi to tenkrát nutné. Tenhle je třetí a jsem strašně ráda, že jste mi poskytli takový prostor, protože vím, že vaši čtenáři mě ve všem pochopí a vědí, o čem mluvím.
Co by se mělo v Čechách změnit jako první, pokud byste si měla vybrat jedinou věc?
Média. Začínám mít velmi nepříjemný pocit, že se rétorikou a obsahem vracíme do předlistopadové doby, a to mě hodně děsí.
