„Věříte v boha? Pak neumíte kriticky myslet,“ tvrdí vědci. Opravdu jsou věřící „hloupí“ a ateisté mají navrch?
Věřící vs. ateisté
My v Česku se s problémy s vírou příliš často nepotýkáme. Ostatně, platíme také za jeden z nejvíce ateistických národů napříč světem. Možná i proto se ale nevěřící část společnosti dívá na tu, která naopak v boha věří, jako na lehce zmanipulovatelné pošetilce, kteří neumí žít „sami za sebe“, a tak potřebují pomyslnou berličku. V podobě víry a boha. Přidá-li se k tomu (ve jménu boha a s fanatickými odkazy na bibli) prosazování konceptů, které se s moderním světem příliš neslučují (přetrvávající odsuzování gay/les vztahů, odpor k potratům či proměnám rodiny apod.), je jasné, že na problémy (a vzájemnou nevraživost) je zaděláno. Situaci pak nijak nepřispívá ani věda, která má v mnohém jasno (a ty, kteří k bohu přilnuli, související zjištění zrovna moc nepotěší)…
Kdo je tu ten „hloupý“?
Jelikož vztah rozumu a víry je skutečně obtížné a do jisté míry kontroverzní téma, není divu, že se jím zabývali i vědci. Psychologové z Harvardu tak dokonce zjišťovali, zda lidé, kteří věří v boha, myslí jinak než lidé, kteří v něj nevěří – a zaměřovali se na míru užívané intuice. V čem výzkum spočíval? Překvapivě v matematických úlohách. Výsledek pak nejspíš moc nepřekvapí: ti, kteří odpovídali špatně (a také intuitivněji), byli častěji věřící, zatímco těm, kteří odpovídali správně, víra nic neříkala – ano, užívali rozum.
Zmiňovaný výzkum samozřejmě ale nijak nezkoumal, co přesně víra lidem dává, takže se záhy rozpoutala ostrá diskuse právě o víře a rozumu, přičemž její obrysy byly poměrně jasné: věřící jsou hloupí, protože neuspěli v testu z matematiky. „Lidé, kteří nepřemýšlí a často se mýlí, mají tendenci věřit v boha,“ napsal přímo jeden z autorů výzkumu ve svém blogovém příspěvku. I když takové generalizovaní jistě nelze aplikovat univerzálně – a nepochybně po světě běhá mnoho chytrých věřících a ne příliš inteligentních bezvěrců, podle neurovědce (a ateisty) Sama Harrise jednoduše výzkumy ukazují, že ateisté jsou inteligentnější.
Ať se nám to ale (dle toho, zda jsme věřící, nebo ne) líbí, či nikoliv, výsledky harvardské studie svým způsobem potvrzují i další rozmanitá data. Např. relativně nedávno vědci zjistili, že lidé potlačují analytické oblasti svého mozku, aby věřili v boha. Na druhou stranu tento výzkum není tak černobílý – a poukazuje na fakt, že ačkoliv věřící potlačují analytické myšlení, zase více zapojují ty části mozku, které jsou zodpovědné za empatii. „Když dojde na otázku víry, z analytického pohledu se může zdát absurdní,“ shrnul tak vedoucí výzkumu Tony Jack. „Z toho, co víme o mozku, víra i přesvědčení o něčem nadpřirozeném znamená odsunutí kritického a analytického způsobu myšlení proto, abychom mohli lépe dosáhnout vyššího sociálního a emocionálního vhledu,“ dodal ale také. Dalo by se tedy říci, že vše má svá pro, ale také proti. Proč ale lidé vůbec v boha věří?
Proč věříme v boha?
I když by se mohlo zdát, že víra (a nutně se samozřejmě nemusí jednat o víru v křesťanského boha, ale i jiná božstva) je s lidstvem spojena od nepaměti, opak je pravdou. Podle odborníků z University of California kdysi dávno, v dobách prvopočátků lidstva, nikdo v žádného boha nevěřil. Naši evoluční předkové tak byli ryzími ateisty, a to až do chvíle, kdy se (jako zásahem deus ex machina…) objevilo náboženství. Ovšem v podstatě jako jistý evoluční mechanismus hledání příčiny konkrétního důsledku. Lidé totiž mají přirozenou tendenci věřit v „nadpřirozeno“, kdykoliv se situace stane nepředvídatelná a nevysvětlitelná. A víra ve vysvětlení, že někde někdo tahá za neviditelné nitky osudu a může tak ovlivňovat události, je univerzálně lidskou vlastností. Má to ale svá „ALE“ – i když víra v nadpřirozeno se vyvíjela s celou společností, zpočátku neměla formu „organizované víry“.
Pojďme věřit
Společnost se vyvíjela, lidé si osvojili lov, zemědělství a začali zakládat obydlené osady. A přesně v tomto bodě začalo vznikat i organizované náboženství, které bylo univerzálním způsobem, jak ve větších společenstvích trestat ty, kteří se nějak proviní. Prostřednictvím bdělých bohů! Náboženství tak sloužilo de facto jako nástroj určité „společenské kontroly“. Jak moc se tato „kontrola“ v průběhu času zvrtla, nechť každý raději posoudí sám.
I když by se v tomto bodě mohlo zdát, že víra v boha v dnešním světě nedává příliš smysl (a naznačuje to např. i věková struktura věřících v Česku, mezi nimiž převažují lidé ve věku nad 50 let), zcela zatratit ji samozřejmě nelze. Motivace pro víru totiž mohou být rozmanité – od sociální izolace (kdy díky víře v boha mohou mít někteří pocit, že „nejsou sami“) až po vážné onemocnění (díky víře pak lze čelit všem útrapám s větším odhodláním nebo smířením). Kromě toho prý víra v boha roste v situacích, které se stávají nekontrolovatelnými – např. během přírodních katastrof. Přesvědčení, že „bůh má plán“, totiž řadě lidí může pomoci přijmout následky či získat nad děním alespoň částečnou kontrolu.
To hlavní, co je nejdůležitější, je ale to, že dnes nás nikdo věřit, a to ani v boha, nenutí – a ani nám to nezakazuje. Ať si tedy každý o víře rozhodne sám. Ovšem ideálně tak, aby tato jeho víra nijak neomezovala druhé. Různé konání ve jméně božím tu už bylo – a víme, kam to vedlo…
