Proč se po skoro 10 letech rozpadl krásný vztah mladého muže? Za vším stojí strach o děti. Byly by šikanované?
Ty a tvůj přítel jste spolu chodili skoro dekádu. To není málo na kluka po třicítce. Pověz nám napřed, jak jste se seznámili, jak vypadal váš vztah?
Jak říkáš, je to už hodně dávno. Chodili jsme na stejnou střední. Klasicky – já tam nebyl úplně vyoutovanej, takže jsme se spolu začali „bavit“ až na vysoké. Já chodil v Praze, on v Brně. Bakaláře jsme zvládli ve vztahu na dálku, kdy jsme se vídali hlavně o víkendech, a to jsme ještě většinou k tomu jeli k rodičům. Takže to byl hodně pomalý start, ale můžu říct a věřím tomu, že oboustranně monogamní. Minimálně já jsem teda nic vedlejšího neměl a myslím si, že ani on ne. Takový není. A jestli ano, tak to ani vědět nechci.
Magistra už se přítel rozhodl studovat v Praze, a tak jsme se sestěhovali. Já jsem ve finále školu nedodělal, měl jsem takové menší panické ataky z toho všeho, takže jsem se dal na práci a je mi od té doby dobře. Přítel nicméně dostudoval a já jsem na něj byl opravdu pyšný. I proto chci zůstat anonymní, protože přítel je ve svém oboru hodně úspěšný. A já mu nechci dělat nějaké schválnosti. Jen říct, jak to bylo.
Dohodli jsme se, že mi svůj příběh povíš proto, že zaprvé je pro tebe těžké se s tím smířit. A zadruhé bys rád veřejně otevřel téma plánování rodiny. Co je pro mě velmi zajímavé, je fakt, že vlastně nejde o všechny ty těžkosti v ohledech adopce, náhradního mateřství či jiných forem přivedení dítěte do rodiny. Vy jste měli veskrze názorový problém. Řekni mi napřed, jaký je tvůj postoj a pak se dostaneme k tvému bývalému příteli.
Já jsem vždycky chtěl rodinu. Chtěl jsem svatbu a děti. Samozřejmě s chlapem, ale to pro mě na významu nic nemění. Líbí se mi i svatební fotky ostatních, hodně jsem o tom snil od mládí. Vím i jaký outfit bych zvolil, mám vybrané kytky… Prostě jsem v tomhle taková naivní princezna. (smích)
S přítelem jsme hodně dlouho řešili spíš věci kolem školy, pak práce, pak lepšího bydlení… Kolem dětí a svatby jsme se vždycky točili tak nějak opatrně. Jenomže víš, jak to je. Najednou máte všechno a začne vám hrabat. Aspoň já to tak mám. Najednou jsme měli fakt pěkné bydlení a přítel je hodně úspěšný v tom, co dělá. Peněz nemá málo. Já vydělávám o dost míň než on, ale taky to není špatné. Neměli jsme dluhy, zdravotní problémy, žádné závislosti nebo tak… Prostě to zní všechno skvěle, no ne?
Ale mně začala v hlavě strašit svatba a dítě. Fakt jsem si najednou uvědomil, jak strašně si to přeju, ale už ne jenom „jednou“, ale co nejdřív. Byl jsem připravený a to téma jsem mnohokrát nadhodil. Ve finále, když to zkrátím, se nám z toho stalo hlavně téma hádek.
Proč to? Přítel nechtěl svatbu ani děti?
Chtěl. A to mě štvalo nejvíc. Že chtěl, ale ke všemu měl nějaké „ale“.
Pokud jde o svatbu, chtěl manželství. Registrované partnerství mu přišlo ponižující. Vždycky říká, že není pes ani úchyl, aby se někde musel registrovat. No a když jsem navrhnul zahraničí, odmítl to taky, protože si chtěl stát za svým. Jako by to společnost zajímalo. Jako by si naši politici mohli říct: Jo, tenhle kluk to myslí fakt vážně a stávkuje, s tím bychom měli něco dělat!“
Jestli tomu dobře rozumím, přítel chtěl svatbu a manželství, ale v Česku. A rozhodl se vyčkat, jestli to u nás bude někdy možné…
Tak. Přesně. Jenže to se taky nemusíme dočkat nikdy. Je fajn být optimista, ale co když nám v té době bude už sedmdesát? To mi fakt ten můj vysněnej oblek už nesedne. To samozřejmě přeháním, oblek není to zásadní, ale jde o to, že nechci čekat dlouho nebo navždy. Pro přítele bylo ale moc důležité, že v podstatě bude stát za nějakým svým názorem. Fajn, dobrý, je zásadový, ale ve finále tím nezměnil nic. Vůbec nic kromě toho, že my dva jsme se začali hádat.
Na děti měl podobný názor? Chtěl si počkat na příznivější podmínky u nás?
Nejen to. Samozřejmě ta věc kolem pořízení dítěte a práv je složitá. Ale mě upřímně štvalo víc to, že si nechal diktovat od haterů.
V jakém smyslu?
Jde o to, že on děti chtěl a chce, ale bojí se, že budou v Česku šikanované za to, že mají dva tatínky. A jelikož se odstěhovat nechce kvůli svým pracovním aktivitám a rodině, tak prostě došel k názoru, že se radši vzdá svých snů o rodině.
Ty si taky myslíš, že by kolektiv vaše potenciální děti šikanoval?
Možná. A možná ne. A možná by je šikanovali kvůli křivým zubům, brýlím, velikosti pravého palce… Tohle nikdy nevíš. Děti prostě jsou někdy zlé. A šikanují se i děti z papírově dokonalých „tradičních“ rodin. Podle mě se tomu prostě nevyhneš. Taky to mohlo být naopak a naše dítě mohlo být nejoblíbenější ve třídě. Třeba bychom my nakonec řešili, že je na někoho zlé, a dávali mu lekce, že šikana je ošklivá. Vím, že se tu rozvášňuju, ale opravdu mě tenhle hloupý argument štve. Je to jenom o tom, že je v Čechách strašně moc rejpalů a všeználků, co mají potřebu soudit. A pak se slušní lidi, jako je můj přítel, dostávají do psychického stavu, že se bojí založit rodinu. A to si vezmi, že často tihle chytrolíni mají sami nějaké máslo na hlavě.
Pořád o svém bývalém hovoříš jako o příteli. Stále jej miluješ?
Ano. On to ví, já to vím. I on miluje mě. Problém je, že v tomhle se fakt neshodneme. Ale jde o naši budoucnost. Vůbec nevím, jak z toho ven. I bych zvládl argument se svatbou – prostě že jde o nějakou formu postoje. Ale bát se mít děti kvůli lidem? To mě štve! To mě fakt štve! Přítel souhlasil, že zajdeme na párovou terapii. Jsme objednaní na březen, tak třeba se v tomhle ohledu někam posuneme. Ale pokud ne, bohužel zůstaneme bývalými navždy. A to bolí.
Příběh pro vás, čtenáře, budu i dále sledovat a pokud se láska těchto dvou mužů rozvine někam dál, rozhodně se můžete v budoucnu těšit na nový rozhovor!
