„Rodiče mého trans partnera nepřijali, prý je to vztah bez budoucnosti a rodiny,“ popisuje Zuzana. Jaký je život po boku trans muže?
Zuzano, jak jste se s partnerem seznámili?
Dala nás dohromady naše společná známá. Tedy, ona se nesnažila o to, abychom byli pár, skutečně nás jen seznámila – chodili spolu totiž dřív na střední školu. Tehdy ale mého přítele ještě všichni znali jen jako dívku. Takže s troškou nadsázky bych mohla říct, že „holky se tehdy kamarádily“, a to přátelství jim vydrželo doteď. Ta známá pak příteli pomáhala i v době, kdy již intenzivně řešil svou identitu. Výsledkem nakonec bylo právě rozhodnutí podstoupit tranzici.
V jaké fázi tohoto procesu jste vašeho partnera poznala?
Až když bylo po všem. Známá mi jeho historii před společným setkáním rychle přiblížila, takže jsem nějaký základ věděla. Ale jak jsem říkala, nebylo cílem udělat z nás partnery, šli jsme jen na společnou akci a pak chvíli posedět. Bylo to příjemné, takže jsme to pak několikrát zopakovali ještě v širší skupině. Jen se postupně začalo ukazovat, že si zrovna my dva skutečně dobře rozumíme, takže jsme se domluvili nejprve na společné kávě, na návštěvě kina. A najednou z toho byl vztah.
I když dnešní společnost je jistě vůči jinakosti otevřenější než dřív, přece jen představa intimního vztahu s trans člověkem může být pro mnohé nepřijatelná. Jak jste k celé věci přistoupila vy?
Tak nepřijatelná pro mě evidentně nebyla (smích), ale určitě to nebylo něco, na co bych byla připravená. Samozřejmě se mi hlavou honila celá řada otázek. Tedy, musím říct, že partner dnes působí skutečně maskulinně – a i když je ve srovnání s jinými muži co do vzrůstu menší, nikoho na první pohled ani nenapadne, čím si prošel. Mě zpočátku napadaly hlavně otázky ohledně intimního života, ale s tím jsme se celkem bez problémů vypořádali.
Čím vás váš partner okouzlil – a hraje v tom třeba roli i to, že velkou část svého života strávil v těle ženy?
Bude to znít hloupě, ale myslím, že ano. My jsme si sice docela rychle začali rozumět, ale takové souznění jsem nikdy s žádným jiným mužem nezažila. Dnes mám sice vedle sebe muže, ale občas se úplně v běžném životě podle mého názoru v tom, jak se chová ke mně i k druhým, objevují záblesky toho, že má tu někdejší ženskou zkušenost. A mimochodem, platí to i v tom intimním životě. (smích)
Jak na to, že jste se rozhodla žít s trans mužem, reagovalo vaše okolí?
Vždycky jsem se pohybovala v relativně otevřeném prostředí. Moji přátelé partnera přijali naprosto v pohodě. Mnohem větší problémy nastaly doma. Kdybych tušila, k čemu všemu dojde, prostě bych rodině ty informace ani neposkytla. Bohužel zpět to už vzít nejde.
Vaše rodina tedy partnera nepřijala?
Když jsem jim ho chtěla představit, zvažovala jsem, jak jim všechny ty okolnosti nějak srozumitelně podat. Rodiče na mě vždycky působili jako lidé, kteří respektují druhé – a ani vůči mým přátelům a blízkým nikdy žádné výhrady neměli, ať už se jednalo o kohokoliv. Takže jsem spíš přemýšlela o tom, jak ty informace zjednodušit. Jenže rodiče se při tom, že partner prošel změnou pohlaví, úplně zasekli. Řekli, že je tenhle vztah bez budoucnosti vůbec nezajímá.
Bez budoucnosti?
Hlavním tématem té hodně vyhrocené diskuse bylo založení rodiny. To, že s partnerem nebudu moct mít děti. Všechno se točilo okolo toho, jestli si to uvědomuju. Rodiče odmítali slyšet to, že v dnešní době se ty věci dají s troškou snahy docela dobře vyřešit – a oni tak rozhodně nemusejí o vnoučata přijít. Je to paradox – v nevýhodě je spíš můj partner, ten tu možnost mít své biologické potomky se mnou nemá. Přesto ho mí rodiče viní z toho, že já nebudu moct mít děti. Což tak ale vůbec není.
Měli rodiče možnost vašeho partnera poznat?
Možnost rozhodně měli, ale oni to razantně odmítli. Oni odmítli přijmout fakt, že dnes už je to muž. Takže se jejich argumenty neustále točily okolo toho, s kým to vlastně žiju a proč. Já vlastně nevím, v čem je pro ně ten největší problém. Sice vše staví na té rodině, kterou dle nich údajně nebudu moct založit, ale spíš je to podle mě zástěrka toho, že nevědí, jak se s celou tou situací popasovat. Žijí na vesnici a možná se bojí, že by se – jak se tam říká – dostali do řečí. Jen nevím, proč by k něčemu takovému vůbec mělo dojít. Vždyť nikomu to, jak se věci mají, říkat nemusejí. A můj partner je muž a tím to končí. Čím si prošel, přece není nutné rozebírat se sousedkou u kafe.
Poznamenal ten spor nějak vaše vztahy v rodině?
Rozhodně. Já jsem byla zvyklá rodiče docela často navštěvovat. Dnes to ale nedělám, protože by to bylo na úkor času s partnerem. Problémy vznikají i při rodinných akcích, narozeninách, ale třeba i teď o Vánocích. Obvykle jsme je trávili společně – i s mými sourozenci a jejich protějšky. Ale protože ten můj je v nemilosti, už se toho neúčastním.
Myslíte, že časem si rodiče „zvyknou“ a s tím, kdo je po vašem boku, se smíří?
Já v to věřím. Zatím jsme v téhle patové situaci třetí rok. I když na děti se zatím moc necítím, ráda bych si ještě chvíli užívala života, tak možná až se rozhodneme založit rodinu, mé rodiče to přesvědčí o tom, že všechny jejich obavy byly úplně zbytečné.
