Život bez coming outu: hlídání soukromí, nevnucování sexuality, nebo život ve lži?

S gay životem bez coming outu mám 16 let zkušeností. Protože pak už to nešlo vydržet a musel jsem to někomu říct. Že jsem gay, bylo obrovské tíživé tajemství, které mě užíralo. Jednou jsem to okolí přece říct musel! Jak budou ale reagovat? Jaké to bude? Co se pak stane? Naprosto nepřekvapivě mé velmi rozumné a přijímající okolí reagovalo úplně v pohodě a všechno bylo fajn. Měl jsem štěstí.

O tom, jestli to někomu řeknu, že jsem gay, jsem nikdy nepochyboval. Vždy to pro mě byla jasně daná věc – musím to přece lidem říct. Coming out jsem bral jako něco, co je moje povinnost, co se patří, abych udělal. Jenže když o tom po těch deseti letech přemýšlím a zahrnu do toho všechny své poznatky o LGBT+ světě, světě obecně, společnosti a hnusu lidské rasy, říkám si, že to s tou povinností možná není zase tak žhavé.

Jako fénix z popela?

Převládající kulturní představa o coming outu je jednoduchá: Někdo (většinou bílý cís muž) si sedne se svými rodiči a se slzami v očích jim řekne, že je gay. Ať už jsou pak reakce rodičů jakékoliv, je na této představě o coming outu důležitá hlavně jeden princip: Je to ten dotyčný, kdo někomu odhaluje svou „pravou“ identitu. A má vlastně štěstí, pokud ho lidé přijmou. Když se tak stane, diváci v kině nebo před televizí slaví a utírají si oči dojetím, když se tak nestane, musí teplý hrdina odolat příkořím osudu, projít strastiplnou trnitou cestou života na vlastních nohou poté, co ho rodina odvrhla, a nakonec získat dokonalou práci, partnera, ukázat všem, že je normální, funkční, krásný, vhodný k milování, získat si tím lásku rodiny zpět a jako fénix povstat z popela nepřijetí. A diváci opět brečí.

Problémy coming outu

Jenže tenhle koncept coming outu obsahuje několik věcí, které jsou přinejmenším problematické. V prvé řadě je to ona už zmíněná představa, že coming out se udělat musí. Že je nutné říct ostatním, že jsme gay/bi/trans/queer. Že když jim to neřekneme, obelháváme je. Že ostatní mají právo vědět, že jsme „jiní“.

Více v Galerii

Zdroje: Pexels

Dalším problémem je, že když se coming out vnímá tímto způsobem, jsou v něm queer lidi v podřízené pozici. Oznamují „tu strašlivou pravdu“ a jsou vystaveni na milost a nemilost tomu, jak s nimi pak ostatní naloží. Přijmou? Odmítnou? Coming out v tomto pojetí bere moc z rukou queer lidí a předává ji těm, kdo queer nejsou, aby o osudu a pohodě těch, co se outují, rozhodovali, jako by to bylo jejich právo.

A do třetice všeho špatného je v tomto stereotypním coming outu queer identita chápána jako něco strašného, špatného, svazujícího. Člověk, který ostatním zatím neřekl, že je queer, musí nutně strádat a jen coming out je cestou ke svobodě a rozkvětu. Anglické spojení „come out of the closet“, doslova „vyjít ze skříně“, je vlastně symbolem přesně tohohle – aby mohl dotyčný svobodně žít, musí vylézt z toho temného stísněného prostoru malé kobky do jediného opravdového velkého zářivého světa.

Pozvánka místo opuštění

Jenže ona ta skříň je bezpečný prostor. Pro mnoho lidí totiž onen stereotypní coming out nepřichází v úvahu. Třeba proto, že by pak přišli o střechu nad hlavou. Nebo o život. Nutit někoho, aby se v takové situaci vyoutoval, je nepatřičné. Možná dokonce zvrhlé a zavrženíhodné.

Ano, na jednu stranu sice platí, že čím více lidí ve společnosti bude veřejně vyoutovaných, čím více lidí bude prostě normálně gay, trans, bi atp. tím více to bude normální a tím větší přijetí ve společnosti nejspíš bude panovat (i kdyby to mělo být s generačním zpožděním), ale nutit někoho do coming outu je nepatřičné.

To, jestli se někdo rozhodně někomu říct něco ze svého soukromého života, je vždy jeho věc. A je vlastně úplně jedno, jestli jde o informaci o sexuální orientaci, lékařskou diagnózu, stav jeho konta nebo třeba partnerský status. Vymáhat z někoho informace o tom, jestli je gay, hetero, má mezi nohama penis apod., nebo takové informace dál šířit, není-li dotyčný zcela v pohodě s tím, že „se to o něm ví“, je nedovolené překročení osobních hranic.

Místo coming outu se tak začíná už několik let objevovat koncept pozvání. Místo, aby někdo opustil sovu bezpečnou skříň, protože „musí“, je na něm, jestli někoho pozve k sobě do ní. Jestli někomu dovolí o sobě vědět víc. Říct někomu o své orientaci je výrazem důvěry a vlastního rozhodnutí o tom, kdo o identitě dotyčného ví. Dalo by se tak říct, že to, že většina lidí žije zaslepena heteronormativním chápáním světa, je jejich mínus. Oni nevidí, jak pestrý, krásný a zajímavý opravdový svět je. Mohou jenom doufat, že jim někdo dovolí poznat ho důvěrněji.

Vnucování vs. život ve lži

Na druhou stranu se pak ale samozřejmě nabízí otázka, jestli takový život bez coming outu není vlastně životem ve lži. Myslím, že odpověď je složitější. A souvisí opět s onou zkreslenou představou o tom, co je coming out. Ti, jichž se oznámení queer identity netýká z první osoby, si totiž často vůbec neuvědomují, že coming out není jedna událost, ale je to proces. Vlastně celý život LGBT+ lidí je neustálým coming outem.

Většina lidí totiž vnímá svět hetero- a cisnormativně – automaticky si myslí, že lidé jsou heterosexuální a cisgender. Když tak queer člověk prochází životem a i prostě jen aktivně neskrývá svou identitu, všem těmto lidem se vlastně v každý moment outuje.

Ruku v ruce s tím tak jde i to, že coming out není jen jeden. A že je klidně možné v některých oblastech svého života a před některými lidmi být otevřeně queer, a jiným to neříct. Neznalí lidé si myslí, že tím „jedním coming outem“ už je všechno vyřešeno a že pak z „do té doby heteráka“ je „oficiální gay“. Je to naivní představa. A je tak paradoxní, když otevřeně queer žijícího člověka pak zase začne někdo osočovat z toho, že svou sexualitu nebo identitu neustále někomu vnucuje. Nevnucuje. Jen ji neskrývá.

Spíš než o životě bez coming outu bychom tak měli mluvit o životě bez coming outu před všemi. Nebo o životě, v němž si vybíráme, komu dovolíme vědět, že jsme queer. Nebo s kým to budeme řešit, komu se otevřeme. Jasně, že někdo „vypadá queer“. I kdyby se sebevíc snažil přetvařovat. Ale to není jeho problém. Je to problém těch, kdo to neumí přijmout. Hodně ovšem bolí, že místo výchovy či perzekuce těchto lidí se hněv obrací vůči těm, kdo jenom existují.

Pochopitelně ale i život ve lži existuje. Někdo nemůže říct o své identitě nikomu. Ze strachu nebo třeba proto, že ještě nenašel cestu sám k sobě. A někdo ji ani nikdy nenajde a i svému vnitřnímu já nalhává, že není queer. Je to smutné, ale je to tak. I přesto ale není patřičné, takového člověka nutit do coming outu. Nikdy by to nemělo být nucení. Může to ale být nabídnutí pomocné ruky. Zahrnutí přijetím, otevřeností, láskou, vlídností. Provedení obdobím poznávání a přijímání sebe samého.