„Nesnáším slovo tolerance,“ říká autor LGBT+ výstavy v kostele. Ricardo Hoineff ztvárnil Janktův coming out i vraždy v Bratislavě
Ricardo Hoineff se narodil v židovské rodině v Riu de Janeiru, v devadesátých letech ale odcestoval naslepo do Prahy. Zde vystudoval scénografii na DAMU a začal působit jako scénograf. Ve svých 40 letech ale spatřil v Novém Boru akci skláře a do skla se okamžitě zamiloval. Rozhodl se sklářské řemeslo studovat a dnes tvoří umělecky i technicky osobité umění. Jeho dílo #UNDERBLANKETS bylo zařazeno do prestižního mezinárodního katalogu New Glass Review od amerického muzea Corning.
Ricardo, vystavovat v kostele díla s LGBT+ tematikou není obvyklé. Jak se vám to podařilo?
Ten kostel je v Kunraticích u Cvikova. Hned naproti kostelu je sklárna Pačinek Glass a ta během covidu poprosila farnost, jestli by v tom kostele nemohla vystavovat a peníze ze vstupného použít na oživení kostela. Takže vzniklo určité sklářské centrum.
David Sobotka z Pačinek Glass, který výstavu organizoval, mě zná delší dobu. V první moment jsem byl trochu v rozpacích. Říkal jsem „Davide, ty víš, o čem jsou moje kusy. Nebudou problémy?“ a on „Ne, ne, pan farář s tím nemá problém.“.
A taky mi řekl, že můžu použít přímo oltář. Obraz panny Marie, který v něm má být, prochází rekonstrukcí. Jedna ze sérií, které mám, je příběh Tritona a posla. Já říkám, že to je taková pohádka, kterou jsme neslyšeli, protože neexistovala. Je o dítěti, které chce být delfínem, stane se z něj mořský pán a zamiluje se do posla. Končí to tím, že ten posel skočí do vody a objímají se. A já jsem pro ten oltář udělal skoro dvoumetrového toho skokana. S velkým pinďourem. A dole je ten mořský pán. Na vernisáži jsme to měli přímo v oltáři.
Jaká byla reakce farnosti?
Do teď mě to dojímá. (Utírá si oči.) Tohle nečekáte. Já jsem žid, ale byl jsem vychován hodně katolicky, takže křesťanské tradice znám a respektuju. Už jen mít takovou výstavu v kostele je docela silné. A pan farář, otec Rudolf, je neuvěřitelný, má úplně otevřenou hlavu. Na vernisáži měl nádherný proslov. Říkal, že je dobře, že v tak „pitomé“ době můžeme v kostele mluvit, a jak je důležité přijímat ostatní a objímat druhého. Umění s náboženstvím k sobě mají blíž, než si člověk může myslet.
Je vystavovat v kostele jiné než v galerii?
Protože to není galerie a nemá kurátora, říkal jsem si, jestli to má smysl. Ale je to místo, kam chodí lidi, kteří nechodí do galerií ani do muzeí. To je skupina, kterou chceme zasahovat. Protože ti, kdo chodí do muzeí, galerií, jsou z velké většiny lidi, kteří mají respekt k menšinám.
V kostele je možnost ukazovat moje díla přesně tomu publiku, se kterým chci mluvit, ale nevěděl jsem o tom. Já nevím, jestli si pan farář uvědomil, jaké měl „koule“ do toho jít, jaká bude reakce komunity.
Jaká díla mohou lidé na výstavě vidět?
Jsou tam dva kusy, které lidi hodně přivádí do rozpaků. U soch #UNDERBLANKETS můj nápad byl, že když dva lidé leží pod peřinou a objímají se, tak z toho reliéfu člověk nepozná, jestli jsou to dva muži, dvě ženy nebo kdo. První modely jsem dělal jen s jedním člověkem, ale pak jsem si uvědomil, že se dělím jen o svůj hněv z nepřijetí homosexuality, ale že tam přece mohou být vtaženy další menšiny – gender, národnost, barva kůže… Ten kus je v tom kostele uprostřed a lidé si ho hned spojí s něčím náboženským. Vidí Ježíše, Pompeje, Turínské plátno… A hned u toho je ten text, že by to mohl být kdokoliv.
Druhý obraz je fotbalista s otevřenou náručí, takže všichni chlapi fotbalisti se u toho chtějí fotit. A pod tím je text, že oslavuju radost Jakuba Jankta, který udělal coming out, aby měl svobodu. A to mě baví, když mám komentované prohlídky. Ti chlapi se se mnou chtějí vyfotit vedle toho fotbalisty, tak jim vždy řeknu, že je škoda, že se pořád musí dělat coming outy, a oni najednou úplně ztuhnou. Ale vím, že to v nich něco nechalo, že o tom musí přemýšlet.
Mělo by být v kostelech víc LGBT+ umění?
Bohužel ano. Protože lidi ještě neumí respektovat. Já nesnáším slovo tolerance. Protože tolerovat je nadřazenost. Navíc tolerovat se nemůžete naučit. Tolerujete lepek nebo laktózu. Respekt je to minimum. Lidi jsou naučení, že musí tolerovat, ale tolerovat je hanlivé.
Jestli patří LGBT umění do kostela… Já do určité míry nemám rád koncepční umění. Protože bylo jednu dobu dělané jenom, aby bylo nehezké, agresivní. Já jsem kýčovitý člověk, mám rád hezké věci. Myslím si, že když je něco hezké, může to zdobit, nechá to dobrý pocit, pak je jedno, o čem se budeme bavit, pokud to nepodporuje nenávist k někomu. Vadí mi zneužívání práva na svobodu projevu.
Nemůže být LGBT+ umění kontraproduktivní? Například naštvat tím, že je ho moc, že je zbytečně všudypřítomné?
Ne u nás. Tady to nebyl úmysl, že jsem to udělal vyloženě pro kostel. Ale je to to, co dělám, a byl jsem osloven, abych vystavoval v kostele. LGBT umění je část mého já, nemůžu ho odpárat.
Těch kusů je na té výstavě hodně. Další kus jsem dělal, když v Bratislavě zastřelili Juraje a Matúše. Já jsem z Brazílie, země, která zabíjí homosexuály a trans lidi nejvíc na světe, víc než muslimské země. Ale je to daleko. Když se ale něco takového stalo u nás, to byl pro mě mazec. Já jsem v Česku 32 let. Mám v Bratislavě moc dobré přátele.
O Jurajovi a Matúšovi jsou dva diptychy. Jsou v nich vyryté hanlivé slova, které slýcháme: gay, buzna, viado z portugalštiny a homouš. Já hodně používám slovo buzna a lidi mi říkají, abych to nedělal. Vždy se jich ptám, proč ne? Celý život to musím poslouchat, a když já to chci použít, tak vám to vadí? Kdy naposled jste zastavili někoho, kdo to řekl někomu jinému? Tak teď to poslouchejte.
Jak je výstava koncipovaná? Jakou na ní návštěvníci mohou vidět techniku?
Používám techniku fusingu, spékaného skla. Nevycházím z tekutého skla, ale ze skla, které už existuje. Používám i části, které byly vyřazené ze skláren. Mezi skláři je technikou druhořadou, protože se používala na dekorační předměty, různé mističky, splasklé lahve a tak.
Tou výstavou slavím v podstatě deset let od ukončení sklářské školy. Sklu jsem se začal věnovat až hodně pozdě. První část výstavy jsou abstraktní objekty. Jsou hodně barevné a hrajou si tvarama. Je z toho cítit moji brazilskou krev. Pak je druhá půlka, která začíná tím objektem #UNDERBLANKETS. Většina jsou vyloženě příběhy. Proto se tak i jmenuje ta výstava. Jsou to příběhy, které chci vyprávět.
Do kdy mohou lidé výstavu v kostele navštívit? A bude pak k vidění ještě jinde?
V Kunraticích je do konce roku, poslední dvě komentované prohlídky budou 27. a 30. prosince, vždy ve 14 hodin. Jestli bude k vidění i jidne, zatím nevím. Chtěl bych, protože ten kus #UNDERBLANKETS bych chtěl vystavit i v Praze. Nechci se chlubit, ale do svého katalogu ho zařadilo i Corning Museum of Glass ze státu New York. Je to největší sklářská instituce na světě. Sleduje nejen umělecké sklo, ale všechny skleněné technologie – i skla do mobilů, do teleskopů atd. A každý rok dělají katalog sta nejzajímavějších prací. Na výstavě byla i skupina newyorských novinářů, ale v českém tisku nic. I technologicky je ten kus výjimečný. Musel jsem vymyslet novou technologii, abych ho udělal. Jsem na něj pyšný.
Ale kdo by mohl takovou výstavu udělat? Prague Pride? Když jsem se před pár lety ptal kolegy, co měl galerii, jestli bychom někde nemohli udělat gay výstavu, tak mi řekl, že to nikdo neudělá. Že by druhý den měli rozbité výlohy. Dnes se doba asi už posunula, ale stejně. V Tel Avivu je gay galerie, ale v Praze ji nemáme. Sorry, ale v té komunitě je nás dost. Je zajímavé, že ten strach to bohužel ještě převálcuje.
Jsem gay, žid, cizinec, žiju v Sudetech. Před osmdesáti lety bych s vámi kvůli nacistům takhle mluvit nemohl, dnes můžu. To je taky hodně silné. Jde to krůček po krůčku. Já jsem udělal svoje. Mám svoji výstavu v kostele. To je myslím velký počin. Já z toho žiju mega.
