
Adéla Prokůpková o poruchách příjmu potravy: Na své klienty se dokážu napojit nejen profesně, ale i lidsky
Adélo, pojďme si nejdřív promluvit o tvém životním příběhu. Kdy se u tebe porucha příjmu potravy objevila? Mělo to nějaký spouštěč? A jak to vypadá v hlavě člověka, který si něčím takovým prochází právě v začátcích?
Porucha příjmu potravy se u mě objevila asi když mi bylo patnáct let po pobytu v Americe, kde jsem byla na vzdělávacím kurzu. Po návratu jsem si od spolužáka vyslechla, že jsem přibrala. Do dneška si tu situaci pamatuji, tak moc mě jeho slova odzbrojila, že jsem tam jen stála, usmála se a odpověděla, že asi jo.
Když se na to ale dívám zpětně, je mi mě samotné hrozně líto, že jsem se neuměla bránit. A do dneška těmto otázkám na postavu a komentování těl nepřicházím na kloub, i když je to mé profesní i osobní téma a mám za sebou několikaletou praxi. Takže to byl asi ten první moment, který spustil kaskádu nějakých myšlenkových pochodů. Začala jsem se vnímat jako produkt, který by se měl všem líbit a zoufalost způsobila, že jsem chtěla sáhnout po tom nejrychlejším možném řešení. Nechala jsem se zlákat marketingem dietní kultury, asi jako každý, kdo si něčím takovým prochází a sáhla po jedné nejmenované velmi známé dietě, díky které jsem velmi rychle zhubla. Tím se to spustilo.
Ono to je vlastně na začátku hrozně jednoduché, protože člověk má motivaci a není ještě políbený tím, co diety následně způsobují. Já jsem obratem začala slýchat komplimenty na to, jak jsem zhubla a lidé se mě ptali, jak jsem to udělala, což se mnou samozřejmě každým dnem víc a víc rezonovalo. Chtěla jsem zhubnout ještě víc a pokud se mi to nedařilo, vnímala jsem to jako selhání.
V hlavě člověka, který si něčím takovým prochází, v začátcích vítězí touha nezklamat. Možná ani ne tak sebe, jako své okolí. Mozek, který je bohužel poháněný poruchou příjmu potravy, si najde své denní jistoty, které když splní, bude moct jít večer v klidu spát. Nicméně, když se na sebe podívám zpětně, tak jsem rozhodně v klidu spát nikdy nešla. Naopak jsem kalkulovala, co budu další den jíst a jak se budu hýbat.
Navštěvovala jsi terapeuta? Jak důležité je podle tebe promluvit si o tom s někým kvalifikovaným?
Je zajímavé, že tuhle otázku jsem během jednoho týdne dostala už po druhé a myslím, že se mě na to nikdo dřív nezeptal, byť mám za sebou rozhovorů několik. Já jsem o tom vlastně v období, kdy jsem měla poruchu příjmu potravy, vůbec nevěděla. V té době se totiž o problematice duševního zdraví vůbec nemluvilo. Na všechny změny postavy se doporučovaly diety a tréninkové plány, takže já jsem netušila, že bych to měla řešit s terapeutem.
Postupem času jsem si o tom ale začala zjišťovat víc, pochopila jsem, že mi nepomohou další diety ani změny režimu a odbornou pomoc jsem vyhledala. Bylo to pro mě osvobozující, moci se o těchto věcech s někým bavit.
Jak už tady napovídám, z mého pohledu je to důležité, neznamená to ale, že se z poruchy příjmu potravy nikdo nikdy nevyléčil sám. Dnešní doba je krásná v tom, že se o tom začíná mluvit a existují různé organizace a programy, jako je třeba naše oasa, které nabízejí pomoc.
Nyní se věnuješ výživovému poradenství. Není to trochu paradox? Povedlo se ti z toho dostat opravdu na 100 % tak, abys mohla ve výživě edukovat své klienty? Proč jsi se rozhodla jít tímto směrem?
Tohle je hrozně zajímavá otázka, moc ti za ni děkuji. Já dělám výcvik couche poruchy příjmu potravy u známe terapeutky Caroline Costin, která založila stejnojmenný institut a ten je rozdělený na tábory podle toho, zda si účastníci PPP prošli nebo ne.
Já jsem na sto procent vyléčená, to je úplně bez debat. Moji práci to ovlivňuje, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Já totiž za věcmi, které si přečtu v knížce nebo slyším na přednášce, cítím i emoce, které člověk prožívá. Díky tomu, že mám osobní zkušenost s tím, čím si dnes prochází moji klienti, se na ně dokážu napojit nejen profesně, ale i lidsky, což vnímám jako svou největší přednost.
Setkala jsi se někdy s poruchou příjmu potravy u mužů? Měla jsi třeba nějakého mužského klienta?
Ano, setkala jsem se i s poruchou příjmu potravy u mužů, měla jsem takové klienty. I na našich oasa webinářích jsme měli i zastoupení chlapců. Hrozně si vážím toho, že se nebáli mluvit v tak širokém kolektivu žen o svých problémech.
Co bys doporučila těm, kteří se z toho nemohou dostat?
Nejdřív bych se určitě zeptala, zda pro to daný člověk dělá všechno. A jsem v tomto opravdu nekompromisní, protože poruchy příjmu potravy jsou psychiatrické onemocnění, kde na jednom konci je uzdravení a spokojený život, ale na druhém je smrt. Bohužel jsem se setkala i s případy, kdy to došlo až tak daleko. Proto musím na tohle neustále upozorňovat. Tím, že léčbu odkládáme, si to děláme jen těžší.
Ta nejlepší chvíle začít se z těchto poruch léčit je právě teď.
Přestože jsou poruchy příjmu potravy dnes dost otevřené téma, vnímáš nějaké stránky tohoto stavu, kterým se možná společnost stále vyhýbá a mělo by se o nich více mluvit?
Na to by se dal vymyslet samostatný článek, ale pokud bych měla nějaká témata, která jsou v naší společnosti tabu, vypíchnout, byla by jedním z nich fat fóbie. To, že naše společnost se děsí tlustých lidí, když to řeknu takhle na rovinu a hubená těla se považují za zdravá, i když to nemusí být vůbec pravda. Zároveň se vůbec nebavíme o tom, jak poruchy příjmu potravy vznikají. Jedna věc je samozřejmě nějaká genetická složka, ale spoušť mačká společnost a všechna tato témata by mohla sloužit jako prevence proti vzniku těchto poruch.
Pojďme se edukovat o tom, co to zdraví vlastně je, protože to opravdu není jen o tom zvednout činku a sníst tvaroh. Naopak je to o tom, že se zajímám o své duševní zdraví, vyplňuji čas aktivitami, které mi dělají radost, umím si odpočinout nebo si vychutnat plnohodnotné dobré jídlo s přáteli.