„Teplá Google mapa“ ukazuje, kde a jaká dobrodružství se stejným pohlavím Češi zažili. Nejvíc překvapí intimita

Vypadá jako Google mapa, ale místo světle šedé je růžová a místo značek firem a podniků je plná černých špendlíků s intimními životními momenty. Řeč je o projektu Queering the Map, který zprostředkovává fascinující pohled do životů LGBT+ lidí z celého světa.

Těžištěm projektu je jednoduchá online platforma s mapou světa, ve které může kdokoliv označit místo, na kterém zažil pro něj významný queer moment, a podělit se o kousek svého života. Je to nástroj, který chce zaznamenávat queer místa a život „od laviček v parku po střed oceánu“, jak stojí v jeho popisku. A přesně to taky dělá.

Špendlíky s příběhy najdete ve světových velkoměstech, turistických letoviscích, ale klidně i na ostrůvcích někde na moři nebo třeba u lesíka kdesi na venkově. Všechny mají ale jedno společné: ukazují, že tady žijí lidé. Teplí lidé.

Anonymní intimita

Platforma ovšem není sociální síť. Příspěvky nejde lajkovat, sdílet ani komentovat. Což je ovšem záměrné, protože uživatelé mají zůstat dokonale anonymní. Svým způsobem ale žádní uživatelé vlastně neexistují, protože tu nejsou žádné uživatelské profily. „QTM umožňuje publikovat a psát mimo hranice uživatelského profilu, které často požadují, abychom ‚hráli‘ a tvořili a aranžovali verzi sebe samých, která je prodejná,“ vysvětlil pro Sissy Screens Lucas LaRochelle, jenž v roce 2017 platformu založil.

„Přispění do QTM je zároveň aktem sdílení vlastního příběhu s kolektivem. Je to akt dávání, který se rozhodně liší od sebepropagace, která se od nás očekává na sociálních sítích.“

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Anonymita má ale ještě jeden důvod – ochranu přispěvatelů. V některých zemích je totiž homosexualita spolu s dalšími LGBT+ identitami nelegální nebo drasticky stigmatizovaná. I odsud je ale možné přispět do mapy. Systém totiž neuchovává žádná uživatelská data. „Jediné věci uchované v databázi jsou geolokační značka, připsaný text a čas záznamu,“ uvedl LaRochelle.

I přesto, nebo možná právě díky anonymitě, je mapa hluboce intimní. Některé příspěvky mají pár slov, jiné pár vět a někdy najdete i třeba dva odstavce. První polibky kluka s klukem, první držení za ruku holky s holkou, náhodné známosti, které se nezapomenutelně vepsaly do srdcí těch, kdo je prožili, ale taky životní dramata, nešťastné lásky a smutek a žal. To všechno v mapě najdete.

Teplé příběhy z Česka

Projekt nejprve obsahoval jen Montreal, ve kterém vznikl, později se rozšířil na Kanadu a dnes pokrývá celý svět. Přečíst si tak můžete o osobních chvílích lidí třeba z Brazílie. My jsme se ale zaměřili pochopitelně na Česko.

Nejvíce českých špendlíků je umístěných v Praze. Jelikož je většina příspěvků napsaná anglicky, je zrovna v tomto městě těžké odhadnout, zda je psali přímo Češi, nebo se jedná o turisty. Někdy napoví obsah, jako třeba ve vzpomínce z Jeseniovy ulice: „Bydleli jsme v tomhle hotelu spolu a vtipkovali o tom, jak jsou naše postele daleko od sebe a že to musí být nějaký tajný nápravný tábor. Měli jsem tu spolu poprvé sex.“

Jindy se člověk ale může jen dohadovat, kdo příběh napsal a kdy. Z angličtiny není poznat ani gender pisatele, protože je ale důležité, že to mohl být kdokoliv, překládáme s pomocí hvězdiček: „Na Petříně jsem vylezl*a na jabloň, abych ti utrhl*a jablko. Vyfotil*a jsi mě a o několik let později řekl*a, že je to jedna z tvých nejoblíbenějších fotek. Bylo to podruhé, co jsi mě v Praze navštívil*a. Teď už jsme manželé a občas je neskutečné vědět, že od toho podzimu za sebou máme už 8 let dobrodružství.“

Za srdce nás chytila i tahle drobná noticka ze Stromovky: „Tady jsem poprvé políbil kluka. Poprvé jsem si přál, aby to nikdy neskončilo.“ A zmínit musíme i velmi osobní zpověď o příběhu, který začal na ostrově Štvanice. Dojala nás přímostí i syrovostí: „Vykouřil jsem tě v 7 ráno. Byli jsme tak strašně ožralí. Začali jsme spolu chodit a ty jsi byl můj první opravdový kluk. Několikrát jsem tě podvedl. Mrzí mě to.“

Nejen Praha

Zdaleka ne všechny české příběhy jsou ale umístěné v metropoli. LGBT+ lidi jsou v Česku všude, jak dokazuje i krátký příspěvek z Mělníku: „Bydlím v nedaleké vesnici a jsem asexuální aromatnický*á a nebinární. Nejste sami, nejste rozbití a ani vám nic nechybí.“

Z jiných příběhů je melancholie cítit ještě víc. Leží-li pak jen pár desítek kilometrů od sebe a končí stejným způsobem jako následující dva, přemýšlí člověk, jestli k sobě náhodou nepatří. Ten první je z ulice Palackého v Šumperku: „Tady jsme se potkali, byl jsi první kluk, kterého jsem měl, a teď se přes to nemůžu přenést. Už spolu nejsme v kontaktu, ale pokaždé, když se zkusím s někým sblížit, pořád vidím tebe se všemi těmi spojeními. Vím, že jsi teď s nějakým jiným klukem, a je fakt hezké vidět tě šťastného. Vždy v sobě pro tebe budu mít místo. Je to už víc než dva roky. A nemyslím si, že to někdy překonám. Miluju tě P.“

Druhý je umístěný u rybníčku u Rýmařova: „Místo, kde jsem přišel*šla o nejlepší*ho kamaráda*ku. Je mi to moc líto P.“

Ačkoliv je většina příběhů bez datace, někdy je časově zařadit není problém, jako je tomu například u této vzpomínky z Tyršova sadu v Brně: „Náš první polibek a kolem sníh, jeden rok před mayským ‚koncem světa‘. Byl jsi skvělý chlap."

Množství zaznamenaných intimních momentů je spojených také se školou. Ať už je to studium, spolužáci nebo třeba školní prostředí. Jako jeden příklad za všechny jsme vybrali lesbickou příhodu z Duchcova: „Uvědomila jsem si, že jsem se do tebe zabouchla, když jsi ke mně stála trochu moc blízko, pročísla sis rukou svoje krátké vlasy a ve světle zapadajícího slunce jsi vypadala jako zatracená bohyně. Nemohla jsem na tebe celý den přestat myslet a nemohla jsem se přestat usmívat jako idiot pokaždé, když jsem to udělala. Trochu se bojím jít v pondělí do školy a zase tě vidět. Nikdy předtím jsem k nikomu jinému nic takového necítila…“

A na závěr jsme si nechali dvě věty, které bolí. Podobné pocity nepochybně zažilo hodně z nás queer lidí, když jsme měli pocit, že jsme na celém světě sami. Nezbývá než doufat, že člověku, který k Mariánskému náměstí v Brně umístil následující prosbu, je už líp: „Chci lásku. Někdo mě prosím milujte.“