Vlastní gay život nežil, zasvětil jej péči o matku. Té ani neřekl, kým vlastně je. „Ničeho nelituji,“ tvrdí i tak 70letý Václav
Václave, je vám téměř 70 let a aktuálně žijete v jedné domácnosti se svou matkou, o kterou se staráte. Bylo tomu někdy jinak?
Můj vztah s matkou je velmi komplikovaný. Stejně jako celý můj příběh. Nejsem její biologický syn, když jsem byl miminko, ujala se mě a vychovala. Jak by to se mnou dopadlo, kdyby to neudělala, to ví jen bůh. Samozřejmě, že v mém životě byla etapa, kdy jsem se z domova odstěhoval, ale matka byla již v době, kdy jsem dospíval, poměrně nemocná. A já jsem ještě z té generace, která své rodiče ctila. Otec zemřel mladý, mně v té době nebylo ani deset, takže matka se na mě hodně upnula. I když jsem tedy šel do učení od nás ze vsi do okresního města, když jsem viděl, jak se matka trápí – a jak se potýká se zdravotními problémy – zase jsem se vrátil domů.
Vaše maminka neměla nikoho jiného, kdo by jí pomohl?
Ne, myslím, že z toho nakonec plyne i to, jak se věci dál vyvíjely. Když přišla o manžela, tedy mého adoptivního otce, hodně ji to zasáhlo. Její rodiče v té době už taky nežili a sestra, moje teta, na tom taky nebyla zrovna zdravotně dobře. Matka se tak začala soustředit jen na mě – skutečně mi věnovala veškerou možnou péči, troufl bych si říci, že i na úkor jejího vlastního života. Už když jsem do učení odcházel, neměl jsem z toho dobrý pocit. Pak jsem se na pár let domů vrátil a následně kvůli osobnímu životu na krátkou chvíli zase odešel… abych se nakonec zase vrátil…
Kdy jste si začal uvědomovat, že s vaší orientací to nejspíš nebude úplně jednoduché? A souviselo to nějak s obdobími, kdy jste nežil doma?
Já jsem už během dospívání vnímal, že asi nebudu tak úplně normální kluk. Přikládal jsem to ale spíše tomu, že jsem vyrůstal s matkou sám. Neměl jsem toho tátu, takže jsem si říkal, že moje zájmy tím jsou asi poznamenané. I když všichni moji spolužáci se na zábavách bavili s děvčaty a postupně začínali navazovat i různé vztahy, já – když na něco takového mělo dojít – jsem se cítil hodně nesvůj. A hlavně mě to ani nelákalo. Psala se tehdy šedesátá léta, takže homosexualita rozhodně nebyla jakkoliv viditelné téma. Zpočátku mě nic takového ani nenapadlo, ale právě když jsem nastoupil do učení a chvíli pobyl ve větším městě, nějaké informace se ke mně přece jen dostaly. A tak jsem si začal uvědomovat, jak to se mnou asi bude.
Co pro vás toto uvědomění si situace znamenalo? Změnilo se něco ve vašem životě?
Byla to pro mě nejprve úleva, konečně jsem věděl, co je se mnou špatně. Tedy, konečně jsem začal rozumět tomu, proč se mi dělo vše, co se mi dělo. Začal jsem postupně ale také domýšlet důsledky té skutečnosti, a to mi zrovna moc nepomáhalo. A pak se začal zhoršovat zdravotní stav matky, takže jsem se musel vrátit domů a soustředit se na úplně jiné věci než na to, abych se dál zaobíral svými potížemi.
Ten druhý odchod z domova pak souvisel s čím?
Moje matka byla, řekněme, hodně intenzivní. Když jsem se o ni začal starat, bylo mi ani ne dvacet. Ona už tehdy moc nechápala, že taky potřebuju nějaký svůj prostor. Ta specifičnost situace by se dala dokreslit i tím, že ona nepovažovala za divné, že jsem ještě vůbec domů nepřivedl žádnou slečnu. Tedy, ona se potýkala s duševními problémy, to je nutné dodat. O to, že se po mém boku neobjevila nikdy žádná žena, se matka vlastně nestarala nikdy…
Takže vaše matka ani neví, že jste gay?
Ne, nikdy na toto téma u nás nepřišla řeč. Matka je navíc silně věřící a vůbec si nedokážu představit, zda by dokázala takovou informaci nějak pojmout. Nejsem si ani jistý, zda by ji pochopila. Jak jsem říkal, trpěla již relativně od mladého věku duševními problémy, takže jsem jí nechtěl nijak přitěžovat.
Jestli to správně chápu, o matku se tedy v podstatě staráte celý váš život. Měl jste vůbec nějaký prostor k tomu, žít ten váš?
Ono asi záleží na tom, jak to celé člověk vnímá. Já jsem matce vděčný za to, že se mě ujala a pečovala o mě. Takže jsem k tomu přistoupil tak, že jí to nějak vrátím. Skutečně se o ni starám od doby, co tu péči začala potřebovat. Dnes jsem už v důchodu, ale docházel jsem do zaměstnání, jak mi to situace umožňovala. A je pravdou, že osobnímu životu jsem příliš péče nedal. V prvé řadě to v dané době bylo docela obtížné, navíc jsme žili v malé obci. Nemohl jsem nikam daleko jezdit – a také jsem nechtěl, aby se šířily klepy. Sice jsem měl několik krátkodobých lásek, ale vzhledem k mé situaci, ale vlastně i tomu společenskému nastavení, které tu bylo, z nich nic dalšího nevzešlo. A teď už je přece jen na cokoliv pozdě…
Zníte však poměrně smířeně…
Kdybych nebyl, asi bych tu… už nebyl. (smích) Bral jsem vždy věci, jak přicházely. Matka před třemi roky oslavila devadesátiny. Já na konci roku oslavím sedmdesátku. O matku se ale ještě starat dokážu, mám s tím, přece jen, mnohaleté zkušenosti. A co bude pak, o tom raději moc nepřemýšlím. Pár blízkých přátel mám, tak věřím, že když budu nakonec pomoc potřebovat sám, snad mi ji také nabídnou. Toho, jak jsem svůj život prožil, ale nelituju. Byl to dobrý život. I když to třeba někdo nebude chápat, pro mě to vše, co jsem se rozhodl pro matku udělat, i když to mnohdy bylo těžké, mělo svůj smysl.
