„S partnerem žiju dva roky, že jsem gay, ale mí rodiče nevědí,“ shrnuje Václav. Netolerantní rodinu ale nemá, v čem je problém?
Vašku, i když je dnes situace pro LGBT lidi snazší a mohlo by se zdát, že coming out vlastně není problém, vy jste vašim rodičům to, že jste gay, stále neřekl…
Je to zapeklité. Nemůžu říct, že bych před svou rodinou něco plánovitě tajil. Vždy jsem se choval dle toho, co mi bylo přirozené. Myslím, že už od dětství jsem navenek vysílal určité signály, že asi nebudu tak úplně běžný kluk. I když je v téhle souvislosti často řeč o stereotypech, tak já jsem je skutečně nenaplňoval. Neměl jsem ty klučičí zájmy. Nejsem si jistý, jestli si toho nevšimli, protože byli zaneprázdnění aktivitami mých sourozenců – mám ještě dva bratry a sestru – nebo to cíleně přehlíželi… A tak plynul čas, já jsem postupně dospíval a dnes je mi skoro třicet a zatím jsem ty skutečnosti konkrétně nepojmenoval.
Během vašeho dospívání vaši blízcí také nic nezaregistrovali?
Upřímně řečeno, nevím. Určitě jsem sám sebe nijak plánovitě necenzuroval. Že jsem gay, to mi došlo poměrně brzo, v patnácti jsem už měl prvního přítele. Těch krátkých pubertálních lásek bylo víc – ale je teda pravda, že k nám domů jsme spolu nikdy nezamířili. Nevím proč. Protože nemůžu ani říct, že bych se s těmi tehdejšími láskami snažil nějak ukrývat. Určitě jsme se taky nikde po večerech neplížili, aby nás spolu náhodou někdo neviděl vést se za ruku. (smích) Nikdy ale nedošlo na to, že by moji rodiče byli s tou mojí orientací konfrontovaní přímo.
Takže ve svém okolí máte i lidi, kteří jsou s vaší orientací srozuměni?
Samozřejmě. (smích) Že jsem gay, vlastně v mém okolí vědí prakticky všichni. Já nežiju nijak v utajení. Mám aktuálně i partnera, takže moji přátelé ho znají. Navíc mnozí moji přátelé jsou taky gayové. Nijak se té komunitě, pokud se to tak dá nazvat, nevyhýbám. Ale žiju na druhém konci republiky než moje rodina. Z domu jsem odešel hned po střední škole, takže ta relativně bouřlivá léta jsem prožíval jinde a rodiče jich nebyli svědky. Navíc v té době měli jiné starosti s mými mladšími sourozenci, takže jsem se jim tak nějak ztratil z radaru.
Co vám tedy brání říct to, že jste gay, i rodičům? Ostatně, je nikdy nenapadlo, že by to s vaší orientací mohlo být trošku jinak?
Moji rodiče jsou milující, laskaví a docela liberální. I moji přátelé se pozastavují nad tím, v čem je vlastně problém a proč k nim nejsem upřímný a otevřený. A nakonec já tak nějak podvědomě tuším, že oni to stejně vědí – a možná dokonce stejně dlouho jako já. Jak by je to mohlo nenapadnout? Když jsem nikdy domů nepřivedl žádnou přítelkyni. Přesto se ale pořád bojím reakce, která by mohla přijít. Přitom sám nevím, jaká reakce by to mohla být. Nikdo se mě ale nikdy na to napřímo nezeptal. Tak jsem došel k závěru, že je to možná ani nezajímá nebo jim na tom nezáleží…
Zmínil jste, že máte partnera, jemu to, že de facto žijete dvojí život, nevadí?
To víte, že vadí. Jsme spolu už skoro dva roky a on mě se svojí rodinou seznámil prakticky okamžitě. Všichni jeho příbuzní jsou fantastičtí, přijali mě, jako bych byl jejich vlastní. A kdyby vás zajímalo, jestli se třeba někdo z nich nepozastavoval nad tím, že je nechci seznámit s mojí rodinou, tak ne. Přítel jim nějak po svém vysvětlil, jak se věci mají, takže to chápou. A jestli to chápe on… no, snaží se. Myslím, že hlavní je, že já veřejně netajím, že jsem gay, takže nemám problém s partnerem vyrazit na společenské akce, na dovolenou. Žijeme jako kterýkoliv jiný pár. Jen z našeho společného života vynecháváme mou rodinu.
Není vám to líto?
Nejsem si jistý, jak ten pocit pojmenovat, lítost asi ne. Já se to všechno sám v sobě snažím nějak zpracovat. Moc dlouho jsem to rozhodnutí říct doma, jak se věci mají, odkládal. A hodně se teď zabývám tím důvodem. Nakonec mě to vede obecně ke konceptu coming outu. Dnes se může zdát, že je to hračka, v nějakých patnácti přivedete domů místo holky kluka a je to. Jenže co když se věci vyvinou jinak? Čím delší dobu člověk tu informaci před sebou tlačí, tím hůř se mu k ní vyjadřuje. Navíc ne každý je prostě připravený poté, co si projde vlastním, vnitřním coming outem, podělit se o něj i s rodinou. Myslím, že tenhle proces, který k tomu coming outu před nejbližšími směřuje, je podobně důležitý jako to samotné oznámení. Beru to prostě jako takovou fázi přípravy…
Přece jen tedy zamýšlíte sdělit vašim blízkým, jaká je vaše orientace?
To rozhodně. Jsem přesvědčený o tom, že jednou se prostě probudím a budu připravený. Čas k tomu dozraje a já taky. Taky bych si přál, aby rodiče poznali přítele, abychom si spolu mohli užít třeba Vánoce nebo oslavit narozeniny. A samozřejmě chci být taky fér k příteli. Jeho rodina mě přijala a já mu tu moji jakoby odpírám. Navíc nechci, aby měl pocit, že se na něj stydím. Tak to totiž není.
Jenže je to tak, že někomu celý ten proces vyrovnávání se se sebou trvá déle. Určitě bych nikomu neradil, že má před svou rodinou navždy tajit, kým je. Ale jsou situace, kdy je nějaký odklad komfortnější. Na upřímnost a otevřenost nakonec nikdy není pozdě.