„Štěstí je jedna z věcí, která mě provází po celý život,“ říká Daniel, který si odseděl rok a půl za mřížemi
Rovnou do toho šlápnu: Byl jste rok a půl za mřížemi. Za co to bylo?
Za drogy, především za kokain, distribuci, přechovávání a tak. Trestní zákoník to vykládá takto: §283 Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, ve třetím odstavci, ve kterém hrozí trest odnětí svobody 8-12 let. Nakonec jsem díky polehčujícím okolnostem dostal trest odnětí svobody 3 roky a schválili mi podmíněné propuštění po půlce trestu.
Litujete toho, co jste udělal, nebo spíš (jak se říká) toho, že vás chytili?
Nemohu říct, že něčeho lituji nebo nelituji, ale spíš o tom celém přemýšlím jako o své cestě k nápravě a koukám se dopředu. Lituji toho, že jsem si nevážil toho, co jsem měl, ale jinak bych to ani nezjistil, takže rozhodně nelituji toho, že nás chytli ani ničeho jiného. Naopak jsem rád, že to dopadlo ještě celkem dobře. Myslím, že jsem měl obrovské štěstí.
Podle mých informací bývá pro nové trestance velmi těžké smířit se s tím, že mají omezený pohyb, je to taková bezmoc, která nahrává až depresím, úzkostem… Je to tak? A pokud ano, jak jste se psychicky s tímto tlakem – obrovskou životní změnou a lekcí – vyrovnal?
Je to opravdu velká změna pro člověka, který je zvyklý na relativní komfort a luxus, který právě svoboda nabízí, a najednou ze dne na den o to vše přijde.
Pomůže vám to uvědomit si, co je opravdu důležité a zamyslet se sám nad sebou. Ten omezený pohyb, to je opravdu velmi frustrující, člověk pak snadno propadne depresím a úzkostem. Ta izolace v depresivním prostředí, kde ztratíte úplně vše včetně své důstojnosti, je součástí trestu a každý odsouzený si tím musí projít.
Člověk si časem zvykne. Nemyslím si, že jsem nějak více psychicky odolný než ostatní, ale i když podmínky v českých věznicích bývají mnohdy žalostné, tak to není tak hrozné, aby to člověk nemohl zvládnout. Dlouhé tresty bývají určitě mnohem těžší na psychiku a já věděl, že můj trest není zase tak dlouhý – i když tam uvnitř běží čas zatraceně pomalu. To mě drželo psychicky nad vodou: vědomí toho, že půjdu brzo domů. A pak ještě cvičení a psaní.
Nebudu se ptát, jestli vám některé staré aktivity přetrvaly, protože mi stejně upřímně odpovědět nemůžete, kdyby to tak bylo. Ale máte pocit, že je vězení skutečně „nápravné“ zařízení? Nebo je to prostě trest a nikdo se tam nenapraví?
Myslím si, že u mě to ten nápravný efekt mělo a mně to skutečně pomohlo. Odstrašujícím příkladem mi systém ukázal, že kriminální život není nic pro mě a že bude lepší, když se budu věnovat své práci a psaní. Přesto si troufám říct, že u většiny odsouzených naše věznice a vězeňský systém neposkytuje skutečnou nápravnou funkci, ale spíše devastuje lidi a produkuje z nich zadlužené recidivisty, kterým nezbývá nic jiného než emigrovat nebo dále páchat trestnou činnost. Samozřejmě, že to je velmi komplexní téma a na každého vězně to působí individuálně, ale myslím si, že by se dala spousta věcí ohledně nápravy zlepšit – vzhledem k tomu, kolik jde do vězeňství peněz. Stejně tak trestní zákoník a náš soudně právní systém by si také zasloužily postupné reformy, ale co já vím? Já jsem jenom bývalý dealer a bývalý mukl.
Poznal jste ve vězení někoho, kdo věděl, že se hned, jak jej pustí, vrátí zpátky ke svému starému způsobu života? A naopak, byli tam i ti, kteří upřímně chtěli se vším skončit a po propuštění začít znovu a v souladu se zákonem?
Těch, co počítají s tím, že budou po výkonu trestu dále páchat trestnou činnost a vrátí se do věznice nebo těch, co už tam byli poněkolikáté, je valná většina. Byli tam ale i tací, kteří udělali chybu a chtěli se napravit – třeba já, ale i několik dalších. Většinou šlo o prvotrestané: distribuce omamných látek, krádeže a menší nenásilné trestné činy. Lidé dělají chyby, ale jsou lidé, kteří se z nich neumí poučit. Recidivisty je už opravdu velmi složité napravit.
Cítíte, že vaše slova by mohla někoho včas varovat, aby se nepouštěl do jistých aktivit nebo ho třeba uklidnit, když se dostane za mříže, že to zvládne?
Myslím, že jsem nikdy neměl moc zábrany mluvit otevřeně a pravdivě o čemkoli. Nevidím v tom problém. Něco takového jsem napsal i ve své knize a myslím, že tohle je opravdu dobrá otázka. Ano myslím si, že by to opravdu mohlo lidem pomoct.
Ve vězení může skončit kdokoliv, dokonce i vy, vaše rodina, vaši přátelé, a ne vždy je možné to ovlivnit. Nakonec zjistíte – stejně jako já –, že vězení není jen trest, ale i příležitost k nápravě. Vědomosti o všech těchto rizicích a následcích jsou pak klíčem k tomu, abychom se vyhnuli možným chybám, které mohou změnit naše životy navždy.
LUI je známé médium, které má samozřejmě široké spektrum čtenářů, ale zaměřujeme se velmi intenzivně na gaye. Je pro jiné než heterosexuální cis muže těžké být v prostředí věznice?
Být gay ve vězení má své výhody a nevýhody. Myslím si, že je to spíš nevýhoda, protože muklové jsou nekompromisní, ale respekt patří všem těm, co to netají ani za mřížemi. V knize tomuto tématu věnuji celou kapitolu a také si o gayích ve věznici můžete poslechnout v podcastu, který jsme asi před rokem nahráli právě pro LUI.
O životě nejen gayů ve věznicích koluje mnoho povídaček a některé jsou opravdu hodně drsné. Člověk by to nechtěl zažít. Můžete nám říct, jestli jsou některé mýty o věznicích pravda? Bylo to takové, jak jste čekal, nebo vás něco překvapilo?
Vězení je drsné. Myslím si, že většina lidí má o vězení zkreslenou představu a myslí si, že to je malý trest, ale není. Také jsem měl předtím, než mě zatkli, jiné mínění. Myslel jsem si, že to je poměrně ok. Ale je to strašné, strašně strašné, nejstrašnější! Od spoluvězňů, přes stravu, po bachaře a ztrátu svých (až téměř lidských) práv a svobod. Zároveň v base dochází k násilí, krádežím, napadení, znásilnění, šikaně a opravdu to nebylo takové, jak jsem čekal. Na něco takového je těžké se připravit. Zároveň je to těžké popsat pro někoho, kdo to nezažil, aby to opravdu pochopil. Přesto si myslím, že věznice v České republice jsou ještě poměrně dobré, může to být mnohem, ale mnohem horší. Ale i lepší.
V čem vidíte největší rezervy, pokud jde o naše vězeňství?
Největší rezervy vidím v tom, že celý systém je špatně nastavený, a to už od samotného trestního řádu, podle kterého se řídíme, ale je to velmi složitá otázka. Pokud bych měl odpovědět stručně, tak bych zmínil zbytečný a přetížený byrokratický systém věznic, vězeňský řád věznic, který by se měl změnit, stejně jako režim. Větší využití vězňů jako pracovní síly a možnost pro ně splácet své dluhy, odpracovat si je, více nápravně výchovných programů, větší zaměření na vzdělávání ve věznicích, více alternativních trestů jako je domácí vězení, peněžité tresty, veřejně prospěšné práce… Věznice jsou přeplněné lidmi, kteří tam ani nepatří – za drobné prohřešky. Zároveň míchat vězně za násilnou a nenásilnou trestnou činnost je velká chyba. Věcí, které by se mohly změnit, je mnoho, a ne každý se mnou bude asi souhlasit. Ale kdo jsem já, abych o tom rozhodoval?
Předpokládám, že jste na cele nebyl sám. Pokud je můj předpoklad správný, jak se žije ve společnosti dalších mužů, kteří možná jsou nebezpeční? Jak jste to zvládl? Bylo to těžké, nebo jste měl štěstí na lidi, kteří udělali chybu, ale chovali se k sobě slušně?
Byl jsem na cele sám, ve dvou, ve čtyřech, v pěti i v jedenácti. Střídalo se to. Ve výkonu trestu je hlavní se naučit na nic a na nikoho si nezvykat. Všechno se neustále mění, přesouvají vás, propouštějí mukly, přicházejí noví, to je pořád něco. Žít s těmito lidmi na tak malém a stísněném prostoru, jako je cela nebo stejný oddíl, je nepříjemné a často dochází k neshodám a konfliktům. Celé je to o lidech a o lidském chování. Člověk se musí přizpůsobit lidem a podmínkám, ve kterých tam žije. Asi jsem měl štěstí na lidi. Přijde mi, že štěstí je jedna z věcí, která mě provází po celý život, a za to jsem vděčný.
