Tatínek od rodiny se cítí jako žena, kvůli dětem o sobě ale stále mluví v mužském rodě. Pro coming out se rozhodl po 12 letech manželství
Preferujete pro účely tohoto rozhovoru ženské zájmeno. Ovšem v běžném životě ještě stále používáte mužské. Mohu se zeptat proč?
Je to tak, že mám dvě děti. Tomu menšímu je sedm a staršímu deset. Tahle situace je samozřejmě i pro ně náročná a já bych chtěla, aby měly ten přechod co nejpozvolnější bez nějakého šoku. Zároveň mnoho mých známých mě zná celý život. Nechci se na ně zlobit, protože se budou plést. Věřím, že dřív nebo později najedou všichni na to, že jsem „ona“, ne „on“ sami. Vnitřně cítím, že chci, aby se všechno změnilo hned, ale vím, že to nejde a nechci nikomu působit nějaký stud nebo strach, že řeknou něco špatně.
Máte pocit, že lidé kolem vás pociťují onen stud a strach? Že se jim s tím snažíte pomoci? Nebo se tomu snažíte úplně předejít?
To je hodně široká otázka, protože těch lidí v mém životě je opravdu hodně. Pokud jde třeba o kamarádky, tam je to v pohodě. Vždycky jsem měla víc ženských kamarádek a všechny to vzaly v pohodě. Moje nejlepší kamarádka, která mi kdysi šla na svatbě i za svědkyni, mi řekla, že si celý život myslela, že jsem gay. Takže ji vlastně nepřekvapilo, že je něco jinak, než jak to mají běžně heterosexuální chlapi.
Co nějací mužští přátelé?
Ty mám hlavně v práci. Tam jsem to ještě tak úplně neřešila, protože si myslím, že by napřed rodina měla mít jasno a cítit se dostatečně komfortně v tom, abychom to řešili i se širším okolím, než jsou ti nejbližší přátelé a příbuzní.
Očekáváte, že v práci bude ta reakce složitější?
Asi ano. Jsem totiž zaměstnaná ve firmě, kde z většiny pracují muži. Všichni se spolu převlékáme. Odmalička jsem byla vedená k technice, protože „jsem přeci kluk“. Tak to u nás doma bylo. Sestru odmalička rodiče vedli ve šlépějích mamky a je z ní zdravotní sestra. A já jsem šla směrem, kterým šel táta. Vyžadovalo se to po mně a já to přijala jako svůj osud. Mám průmyslovku a dělám v jedné větší firmě. Nechci zmiňovat, ve které. Ale pracuji rukama. Alespoň tahle část mě baví. Jsem kreativní člověk a jsem ráda, když mi pod rukama vzniká něco nového. Něco, u čeho hned vidím trochu výsledky.
Vy jste mi krásně nahrála na tu rodičovskou notu. Přišla jste již za svými rodiči? Promluvili jste si?
Ano. Moji rodiče a moje žena byli první – po mé nejlepší kamarádce – s kým jsem to řešila.
Ještě vás zastavím: Takže jako první byla nejlepší kamarádka?
Ano. Ono je někdy snazší svěřit se kamarádce než rodině. To asi znáte…
Rozumím. A kamarádka vás podpořila?
Hrozně moc. Jsem jí strašně vděčná. Díky ní jsem měla sílu to řešit dál. Dlouho jsem to v sobě dusila. Napřed jako nějakou nejistotu a nespokojenost. Později jako jasné tajemství. Když jsem jí to řekla, opadl ze mě ten nával největšího stresu. I když samozřejmě jsem věděla, že pro rodinu to bude hodně náročné.
A bylo to náročné? Nebo jste se dočkala stejné podpory i doma?
Paradoxně zareagovala o něco lépe moje žena než moji rodiče. Ne, že by byla nadšená, to říct rozhodně nemůžu. Ale hodně to mezi námi vyčistilo vzduch. Samozřejmě se plakalo a chvíli vyčítalo, ale my jsme mezi sebou poslední roky měli hrozné dusno. Vím, že jsem ho do velké míry působila já svou odtažitostí. Když se čím dál víc štítíte vlastního těla, nechcete, aby na vás sahal ještě někdo další. Navíc jsem došla k tomu, že manželství pro mě nebyla ideální volba. Nejsem totiž lesba.
Takže jste své manželce pověděla, že jste ženou a zároveň, že se vám líbí muži. Co bylo dál?
Jak říkám, měli jsme dlouhou diskuzi. Hodně pláče. Nějaké ty výtky. Ale po tom, co opadlo to nejhorší, myslím, že spolu mluvíme o něco otevřeněji než předtím. Řešíme, co s tím. Nechci, aby moji synové vyrůstali beze mě. Nechci je vidět jednou za čtrnáct dní na víkend. Máme s klukama skvělý vztah, a já o to nechci přijít. Nechci přijít o nic v jejich vývoji. Moje děti jsou u mě na prvním místě.
To zní jako komplikovaná situace. Přeci jen – po rozvodu se většinou řeší péče o děti. Co s tím budete dělat?
Já nevím, jestli se rozvádět. Říkám si, jestli nežít dál spolu a nemít intimní život každý jinde. Přemýšlím a je to ještě v nějakém procesu. Chci, aby děti měly stabilní domov. Aby mě měly pořád na blízku. A to bude těžké, pokud s nimi nebudu bydlet. Je tu samozřejmě verze bydlet nějak blízko u sebe, ale to není totéž, jako když máte šanci každý večer dětem dát pusu na dobrou noc a ráno je rozvážet do školy. Musíte se omezit. A to mi zatím trhá srdce nejvíc. Zatím nevím, jak s tímhle naložit.
Manželka na to má jaký názor?
Ta taky neví. Chvíli se chce rozvádět, pak zase ne a je jí to celé líto. Jako lidé si rozumíme. Ale chápu, že jí to hodně ubližuje a potřebuje partnerský život. Je to pitomá situace, za kterou ale nikdo nemůže. To si musím opakovat. Opravdu jsem nic takového nezamýšlela. Nikdy bych své rodině ublížit nechtěla.
Rodiče, jste zmínila, na to mají kritičtější názor, že? Co řešíte s nimi?
Rodiče jsou hodně naštvaní. A stydí se. To mě hodně bolí. Nechtějí, aby se to někdo dozvěděl. Nechtějí, abych prošla tranzicí. V podstatě by byli nejradši, kdybych to dál tajila a žila tak jako doteď. Dávají mi to dost najevo. A to musím říct, že je hodně bolestivé.
Cítíte, že by vás měli více podpořit?
Já věřím, že kdyby moji synové přišli s čímkoli, že je podpořím. Upřímně – i kdyby někoho zabili, tak já je nepřestanu milovat. Mrzí mě, že to naši vnímají jinak a že mě odsuzují, i když jsem nikomu nic neprovedla. Moc bych si přála, aby tento můj rozhovor byl hlavně co k čemu pokud jde o lidi v podobné situaci, v jaké jsem byla já. Musíte s tím ven, jinak vás to sežere. Věřte mi. Zkoušela jsem to vydržet, ale jenom se zničíte!
Pozn. red.: Příběh budeme dále sledovat a brzy se na LUI dozvíte, jak tato situace ohledně rozvodu a rodinných vztahů dopadla.