„Prý jsem konečně přišla k rozumu,“ popisuje žena, jež žila se ženou, pak ale založila rodinu s mužem. Skutečně „změnila orientaci“?
Heleno, dnes žijete v klasickém manželství, založila jste se svým mužem také rodinu. Ještě před pár lety ale vypadal váš život diametrálně odlišně…
Přesně před čtyřmi lety. (smích) Ano, v té době jsem žila ve společné domácnosti s partnerkou a v podstatě nic nenasvědčovalo tomu, že by to někdy mohlo být jinak. Jenže člověk míní a život mění. Jsem toho živý důkaz.
Můžete přiblížit, co se stalo?
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Účastnila jsem se firemní konference, kde mě oslovil můj stávající muž. Neznali jsme se, takže nevěděl, že žiju se ženou, a tak mě po skončení pozval na kávu. Já jsem za tím v tu chvíli nic nehledala, ale už cestou na tu kávu to mezi námi začalo jiskřit. To setkání jsme ukončili příslibem, že se rádi potkáme – a on hned druhý den dorazil ke mně do zaměstnání s tím, že spolu půjdeme na oběd…
Jak to vše dopadlo, to už víme, ale každého pravděpodobně napadne otázka, jak najednou žena, která se identifikuje jako lesba, najde zalíbení v muži? Kdy jste si poprvé uvědomila, že vás přitahují ženy a co se najednou změnilo?
To sama nevím. Už v době dospívání jsem o kluky žádný zájem neměla. Vlastně mě víceméně odpuzovali – tím, jak se chovali, jací byli. Rodiče nakonec ani nepřekvapilo, když jsem v sedmnácti letech domů přivedla představit svou první přítelkyni. Musím říct, že to vzali vážně ukázkově a v podstatě asi byli od počátku smíření s tím, jak se věci mají. Když jsem si během studia na vysoké našla partnerku, se kterou jsem následně byla těch posledních patnáct let, v podstatě všichni jen čekali, kdy se vezmeme. Rodiče si ji moc oblíbili, obecně i vztahy s její rodinou byly fajn. Jen já jsem to potom celé rozbořila.
Předpokládám, že to nebyla vůbec snadno řešitelná situace. Jak jste partnerce vše vysvětlila?
Musím říct, že v tomhle na sebe moc pyšná nejsem. Když jsem se začala potkávat s mým stávajícím manželem, s partnerkou jsme žily úplně normální společný život. Já jsem těm schůzkám zpočátku nepřikládala žádný význam, vlastně mi ani nedocházelo, co se to děje. Přítelkyně si ale úplně náhodně přečetla část zprávy, kterou mi on napsal – a se vším mě konfrontovala. Byla z toho velmi nepříjemná hádka a zpětně její reakci naprosto chápu. Tehdy jsem se cítila dotčená. Ona totiž viděla to, co já jsem si vidět nepřipouštěla. Samozřejmě, že ji náš rozchod velmi zranil a dodnes ho vnímá jako podraz. Rozumím tomu a mrzí mě to.
I když dnes jsou lesby a gayové většinově přijímáni, stále se najdou tací, co by jejich orientaci rádi „změnili“. Změnit sexuální orientaci ale samozřejmě nelze, jak si tedy vy sama vysvětlujete to, co jste prožila?
Vlastně pro to žádné vysvětlení nemám. My jsme si zvykli na to, že všechno musíme nějak kategorizovat. Když jsem měla přítelkyni, prostě jsem byla lesba. Teď mám manžela a najednou jsem heterosexuální. (smích) Já se na to takhle nedívám. Ale to hodnocení zvenčí je jasné. Sama rozhodně nemůžu říct, že by se ve mně něco přepnulo a já svou sexuální orientaci změnila. Prostě jsem začala najednou něco nového cítit ke konkrétnímu člověku – ač jsem do té doby žila se ženou, tenhle pocit ve mně vyvolal muž. Vsadím se, že pro takové chování asi taky bude nějaké pojmenování. Nepátrala jsem po něm. Rozhodně bych se ale taky nepovažovala za zářný příklad toho, jak se někomu povedlo změnit orientaci. O nic takového jsem ani nikdy neusilovala.
Dokážete nějak sama posoudit, co vás k tak zásadní změně v partnerském životě přimělo?
Od lidí, kteří mě nijak blíž neznají, jsem se dočkala jasného zhodnocení – prý jsem konečně přišla k rozumu. (smích) To je samozřejmě nesmysl, nerozhodla jsem se být s mužem, abych naplnila nějaká společenská očekávání poté, co jsem se v dospívání vyoutovala a následně žila v dlouhodobém partnerství se ženou. Nečelila jsem kvůli tomu navíc žádným problémům, rodiny nás přijaly, nepotřebovala jsem dosáhnout žádného uznání. Manžel ve mně ale dokázal probudit řadu pocitů, které jsem neznala. Je taky pravda, že je velmi galantní a nemá zrovna typicky mužské zájmy. Takže ty vlastnosti, které mě na mužích odpuzovaly už kdysi dávno, on nemá. Nikoho takového, jako je on, jsem ale nikdy dřív nepotkala. Ženy mi svým nastavením byly po mnoho let bližší.
Manžel, předpokládám, vaši vztahovou historii zná. Nemá strach, že si vztah s ním třeba časem rozmyslíte?
Můj muž je velmi otevřený a bere věci tak, jak přicházejí. Myslím, že není otázkou, jestli si já časem něco rozmyslím. To, že si lidé partnersky přestanou vyhovovat, je riziko jakéhokoliv vztahu, a to bez ohledu na to, kdo jej tvoří. Úplně stejně on může narazit na jinou – jemu bližší – ženu. Kdybychom ale o vztazích uvažovali takto, nemělo by přece smysl vůbec je navazovat. Takže my žijeme přítomností, tím, že zrovna tady a teď je nám spolu dobře – a to si užíváme. Co přinesou dny příští? To úplně v našich rukou nejspíš není.
