Jak se orientovat v orientacích? Gender, pohlaví a další pojmy aneb rybníček zmatení

„[G]ender – termín používaný pro skupiny vlastností a chování formované kulturou a spojené s obrazem muže a ženy.“

– Sociologická encyklopedie, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

Jak je to možné a co to všechno znamená?!

O genderu, pohlaví a orientaci se toho spoustu namluví. Mnoho je ovšem nepochopeno, a tak vznikají dohady a pochyby. Neznámé je děsivé a nesrozumitelné se může jevit nepřístupně. Jak si v tom „maglajzu“ informací poradit a přestat z rybníčku zmatení v rámci diskuzí náhodně vytahovat pojmy bez ladu a skladu?

Podstatné je si v první fázi jednoduše udělat tři šuplíčky. Díky nim lze všemu poměrně snadno porozumět, a tak se hromada informací stane utříděnou kartotékou. Že je špatné škatulkovat? No ovšem! Jsme první, kdo se bude prát za to, aby se nikomu na základě jeho škatulky nepřisuzovaly stereotypní vlastnosti. Onu kartotéku, kterou si tu vytvoříme, je nutno brát čistě jako vysvětlivku pojmů a každého jednotlivce poté především jako člověka. Člověka, jehož nyní pochopíme, když se nám snaží sdělit například to, že jej před tranzicí velmi trápilo, že jeho pohlaví nebylo v souladu s jeho genderem.

ŠUPLÍČEK 1: SEXUÁLNÍ ORIENTACE

Pokud si chceme vymezit, co přesně patří do této kategorie, pak není nic snazšího, než se doslova držet obou vodítek – SEXUÁLNÍ a ORIENTACE.

I ti, kdo někdy hledali v mapách, slovo orientace nejspíš použili. Jednoduše se jedná o nějaký náš (vnitřní) kompas. Kde je sever? Kudy vede cesta domů? Jak se co nejrychleji dostat z obchoďáku? Orientujeme se na jistý cíl. Možná už tušíte, kam tím směřuji já…

Cíl je v tomto smyslu vymezen sexuální přitažlivostí. A tak prostě když toužíme po severu (muži), nevyrazíme k jihu (ženě). Jsou tací, kteří se snaží dobýt severní pól, ale jsou i ti, kterým vyhovuje výlet více směry. A stejně je to i s orientací sexuální – tedy laicky řečeno přitažlivostí.

Velmi hrubě lze tak orientaci rozdělit na:

heterosexualitu – sexuální orientaci zaměřenou na opačné pohlaví,

homosexualitu – sexuální orientaci zaměřenou na stejné pohlaví,

bisexualitu – sexuální orientaci zaměřenou jak na opačné, tak stejné pohlaví

a přidat můžeme i asexualitu (tedy nezájem o jakoukoli metaforicky řečeno světovou stranu) a další. My jsme si zmínili jen ty nejčastější.

Přestože se jisté skupiny lidí v jisté době ujišťovaly, že orientaci lze změnit nebo snad přímo vyléčit, není tomu tak. Stejně jako střelka kompasu vždy zamíří na sever, ani člověk svou orientaci neovlivní pouhou vůlí nebo nedej Bože medikamenty a jinými krutými zásahy

ŠUPLÍČEK 2: GENDER

Není nezajímavé, že i v metafoře světových stran máme kromě zřejmého severu a jeho opaku – jihu – i východ a západ. A snad pro komplikaci, snad naopak pro zjednodušení i třeba severovýchod, jihovýchod, jihozápad a jihovýchod. Pozornějšího čtenáře nyní již jistě napadlo, že lze tuto metaforu přenést i na gender.

Gender je, jak napovídá i úvodní citát tohoto článku, v podstatě „sociálním pohlavím“. Jinak řečeno tím, kým se v tomto ohledu cítíme být. Různé kultury mohou ženství či mužství definovat různými způsoby. Nějaké chování je považováno za feminní a jiné za maskulinní, a to na základě nějaké mentality dané společnosti, zvyklostí, tradic či obecně prostě stereotypizace. Lidé se cítí tedy jako ženy, muži, jsou nevyhranění (nebinární) či kdekoli na této škále. Jejich gender se může různě posouvat (být fluidní), a to bez ohledu na jejich tělesnou schránku. Je to gender, se kterým se identifikují a na základě něj právě někdy vzniká ono pověstné zmatení v zájmenech a rozdělených veřejných toaletách.

Než si rozebereme blíže, jak se gender v člověku „tvoří“, pojďme si ještě uvést, co je na rozdíl od toho pohlaví:

ŠUPLÍČEK 3: POHLAVÍ

Je dobré zmínit, že se ne všechny teorie shodnou na jedné pravdě. A stejně je tomu i při vymezení pohlaví či jiných zde probíraných pojmů. Nicméně pokud se udržíme hlavního proudu, pak je pohlaví to, co nás biologicky předurčuje. Máme ženské fyzické pohlavní znaky, nebo ty mužské? Pokud toto dělení vztáhneme i na zvířata (což klidně můžeme), pak jsou tu i hermafroditi (obojetníci), kteří mají obojetné pohlavní žlázy. Pokud se toto biologické předurčení týká člověka, pak jej můžeme nazvat intersexuál.

Pohlaví tím, že se jedná o věc tělesnou, může být díky zázrakům moderní medicíny změněno, aby odpovídalo genderu člověka. Zjednodušeně: Pokud se například žena narodí v mužském těle, může podstoupit takzvanou tranzici, což je velmi komplexní proces, na jehož konci jsou její mužské pohlavní znaky potlačeny nebo přímo proměněny v ženské. A pokud vás zajímá, zda existuje nějaký speciální název i pro gender lidí, který od narození odpovídá pohlaví, odpovědí je pro mnoho lidí překvapivě ANO: Jedná se o takzvaně cisgender osoby.

Jak je to s tím genderem?

Gender, jak už víme, není předurčen nějakými fyzickými predispozicemi. Naopak je tvořen v naší mysli, a to již ve velmi raném dětství. Existují výzkumy, které potvrzují, že děti si svůj gender začínají uvědomovat už ve věku, kdy ještě nejsou ani připravené chodit do školky. Jelikož jsou děti již odmalička vystavovány (často dobře míněnému) tlaku okolí na jisté chování, které je od nich na základě jejich pohlaví očekáváno, mohou být zmatené, pokud cítí, že jejich gender neodpovídá tomu, do jaké škatulky jsou zařazeny. Kvůli svému biologickému pohlaví je často jejich gender nebrán na zřetel a ke kompletnímu uvědomění si situace a změnám tak může docházet až později v životě – někdy dokonce až ve velmi pozdní dospělosti. Roli hraje nejen zmatení, ale také obavy a snaha zapadnout – splnit očekávání společnosti, ve které byl člověk od narození socializován.

Proč se lidé pletou?

Lidé mají tendenci všechny tyto tři pojmy (sexuální orientace, gender a pohlaví) zaměňovat. Podivují se, jak sakra ženská může mít penis? Nechápou, proč není heterosexuální transgender žena považována za gaye nebo jak to, že intersexualita není sexuální orientací. Pojmů je hodně a je pochopitelné, že je nesnadné se v tom vyznat. Klíčové je v tomto případě nikoli dokonalé názvosloví a perfektní znalost. Potřeba je především schopnost vnímat druhého člověka jako svobodnou individualitu a přijímat jej takového, jaký je.