Tatér Mirko Marchesi (47): „Definice správného muže neexistuje. Čeští muži jsou zatížení unifikací stylu a bojí se projevit“
Mirko, proč ses přestěhoval do Prahy?
Už to bude 12 let, co tu žiju, a nejprve jsem vůbec neplánoval se sem přestěhovat. Strávil jsem tu jedno léto a zamiloval jsem se. Ne ale do někoho konkrétního. Zamiloval jsem se do Prahy.
A co tě tedy finálně přimělo se sem přestěhovat?
Určitě zdejší svoboda a také čistota Prahy jako města. Pokud to srovnám s některými městy s Itálii, pak se dá říct, že v Praze by se dalo jíst z chodníků. Žil jsem také 10 let v Londýně, než jsem se přestěhoval do Prahy. Nicméně Londýn je město, které nespí. Život tam je velmi zaneprázdněný, žije tam hodně lidí a rozlohou je také výrazně větší než Praha. Proto mi Praha vyhovuje více, je taková kompaktnější.
Jak vypadá tvůj každodenní shon v Praze?
Skoro každý den cvičím, chodím cvičit ráno a pak se hned vydávám do svého studia, kde se věnuji klientům. Už netetuji sám, spíše se starám o blaho našich zákazníků a věnuji se marketingu a vlastně celému chodu studia.
Tetoval sis také něco sám?
Pár tetování je mých, na tom se v podstatě i naučil tetovat. S tetováními jsem začal v roce 1995, kdy ještě nebylo příliš populární zdobit si tělo kérkami. Kérky tak pro mě představují určitý životní styl, který se s nimi pojí. Každé mé tetování má pro mě nějaký význam, ať už jde o význam v kontextu dobrém nebo špatného. Je to taková galerka mého života. Připomínka krásných i těžkých momentů.
Dalo by se tedy říct, že tě tetování přivedlo k dalším snahám umělecky se vyjádřit?
Určitě ano. Po čase mi přestalo stačit tělo a potřeboval jsem větší prostor pro tvorbu. Proto jsem se přesunul k plátnu. Mimo to se také vyjadřuji svým oděvním stylem…
… který moc dobře znám, máš fakt super styl. Setkal ses někdy s kritikou adresovanou právě tvému stylu oblékání?
Děje se mi to téměř na denní bázi. A to ať už jsem kdekoliv na světě. V Praze je to samozřejmě silnější, protože tady chlapi moc nejsou zvyklí používat módu jako komunikační prostředek. Mám pocit, že se prostě jen bojí, že by je jiní muži odsoudili nebo že by se jim smáli. Přitom i muž má přece právo chtít vypadat a působit dobře. Není to jenom ženská věc. Stačí se podívat do historie, jak se proměňoval trend mužské krásy. Vždy byl daný nějaký společenský vkus a standard a muže nemíjel. A můžeme se samozřejmě bavit i o pro nás aktuálně šokujících pánských střevících, výrazném make-upu nebo parukách a dalších (z dnešního pohledu) šílenostech. Nám to teď přijde nenositelné, ale před pár stoletími to lidé brali jako běžnou věc a jakýsi výraz dobrého vkusu. Pokud jde o české chlapy, myslím, že jsou stále zatížení určitou unifikací stylu a vkusu. Přitom je tolik cest, jak v módě vyjádřit sám sebe. Já to tak dělám a moc mi to vyhovuje. Na názory ostatních nekoukám, jsou mi jedno.
Kde se v tobě bere tento důraz na vizuální komunikování identity? Je to dané také tím, že jsi Ital?
Nemyslím si, že to je jen tím, ačkoliv musím uznat, že Italové mají módu více v krvi. Nicméně určitý cit pro módu ve mně probudila moje maminka, která mi od 13 let kupovala pěkné oblečení. Miloval jsem to, proto jsem možná neměl problém vybírat si později věci podle svého vlastního vkusu. Protože jsem k tomu dostal příležitost a nikdo mě za můj osobitý styl nesoudil. Tady mám pocit, že se právě osobitost moc nenosí. Kdo je osobitý, je automaticky divný. Přitom by to podle mě mělo být přesně naopak.
Konkrétně u českých chlapů třeba také vnímám, že se o módu moc nezajímají. Často na sebe nahodí to, co je jim pohodlné, aniž by u toho mysleli, jak v tom vypadají. Já vždy každé ráno pečlivě vybírám, co si na sebe vezmu. A řeším u toho každý detail. Protože se vždy snažím spárovat svou aktuální náladu s tím, jak vypadám a působím na své okolí. Ono to pak souvisí se vším – komunikovaná energie je tím správná a rozkódovatelná každým, což nastavuje příjemnou emoční trajektorii pro celý den. Nesmím také zapomenout dodat, že ačkoliv téměř neustále nosím černou, barva, kterou miluju, je růžová (smích).
Co pro tebe znamená být mužem?
Tady bych uvedl, že pro mě žádná pravidla popisující (správného) muže neexistují. Můžeš být takovým mužem, kterým chceš být. Ať už to v sobě nese cokoliv.
A jakým mužem chceš být ty?
Tím, kterým jsem teď.
Což je?
Jsem prostě týpek, který je v pohodě, rád se o sebe stará, a to nejen tím, že chodím skoro denně do fitka. Starám se taky o svojí pokožku, záleží mi na tom, jak vypadám. Prostě mě baví se o sebe starat. Být mužem, který má rád své tělo a chce z něj vymáčknout to nejlepší. To pro mě znamená být mužem, kterým chci být. Dostat to nejlepší z toho, co mi bylo naděleno. A vím, že lidem se to líbí – to, že chci vypadat a působit dobře, nedělám jenom pro sebe, ale také pro lidi, se kterými se nejen intimně stýkám.
Řekl bys, že v sobě máš něco z feminní strany emočního spektra?
Lidé mi občas říkají, že mám. Já se tak ale necítím. A někdy mi přijde, že mě ostatní soudí a ihned jsou ve svém úsudku jistí, aniž by mě chtěli vyslechnout nebo pochopit. Rozumím tomu, proč si to o mně někteří myslí, protože se o sebe vážně dost starám, já si ale nepřipadám o nic víc feminní než kdokoliv jiný z mých mužských přátel. A v podstatě je mi jedno, že to někomu přijde zvláštní. Důležité je, že to tak nevnímám já.
Stalo se ti někdy, že by se tě pokoušel sbalit jiný muž?
Jasněže jo, děje se mi to neustále (smích). V Londýně to bylo na denním pořádku, ale děje se mi to i tady v Praze.
Jak reaguješ, když se ti něco takového přihodí?
Kompliment je vždy kompliment. To si pojďme vyjasnit hned na začátku. Vždy mě samozřejmě potěší, pokud se někomu líbím, nicméně jsou hranice, přes které by se chodit nemělo. Což platí v případě všech lidí. Stejně jako by se muž neměl dotýkat nevhodně ženy, neměl by se ani muž nevhodně dotýkat jiného muže. Jsme v 21. století a to, co platilo dříve, je dnes již nepřijatelné. Myslím, že bychom všichni měli nějak vnímat společenské posuny. Nejsou tu jen tak pro nic za nic a ne vždy jde jen o nějaký nerelevantní výmysl. Změna je něco, co bychom v sobě měli přijmout. Nejprve na osobní bázi a poté na té celospolečenské. Určitě se pak dýchá lépe.
Kdy jsi se v životě cítil nejšťastnější a proč?
Musím říct, že poslední dobou se cítím velmi šťastný. A myslím, že je to mindsetem, který jsem si sám pro sebe nastavil.
Došel jsi k tomuhle mindsetu přirozeně časem, nebo pro něj musíš pracovat?
Samozřejmě, že pro něj pracuju. Cítit se šťastný není zadarmo. Všechno na tomhle světě má svojí cenu a pocit štěstí do toho patří na 100 %. Ten, kdo se nechce cítit šťastný, si jen neustále na něco stěžuje. Kdo se cítit šťastný opravdu chce, ten většinou jde a něco s tím udělá. Všechno je to vážně jenom o preferencích.
oblek ZARA, košile ASOS, boty LEVI'SFoto: Vratko Barcík / se svolením
Sledujte Mirka na Instagramu: @mmirko_iot
