„Chlap má bejt chlap! Chlapi nikdy nebrečí! Seber se, seš málo chlap!“ Všichni dobře známe. A co chlap v sukni? Může být stále správným chlapem?

Upnuté rifle, kosmetické zákroky, make-up či lak na nehtech. To už nejsou v módě „normální chlapi“? Kdy se tohle *představte si fotku muže v sukni* stalo atraktivnější než tohle *teď si představte fotku muže v obleku*? Kam se poděli „opravdoví muži“? Jenže mužný vzhled je blábol, je to sociální konstrukt, vymyšlený znak identity, která je sama postavená na znacích a bez nich by neexistovala. Čím jsou ty znaky dané? Jen jejich společenským vyžadováním. A to se mění, jak si můžeme snadno ukázat.

Ve starověkém Egyptě byla základem pánského šatníku sukně. Ti nejzámožnější chodili v sukních vyšívaných a zdobených, nosili šperky a muži pečlivě dbali o svůj zevnějšek. Kdo se o sebe nestaral, byl považován za upadajícího. Je to málo mužné? Posuňme se tedy do antiky, mezi svalnatá těla gladiátorů. A taky mezi dlouhé róby a důraz na duševní schopnosti, umělecké a filozofické vzdělání. Tehdy vrchol mužnosti, stejně jako ty spousty, ale opravdu spousty gay sexu, které se mezi pány odehrávaly.

Cesta za šablonou na „správného chlapa“ může pokračovat do středověku. Objevují se typicky mužské kalhoty, ovšem pečlivě doplněné suknicemi a dlouhými plášti, ideálně ze sametu nebo hedvábí. Když pokročíme do renesance, změní se kalhoty na upnuté punčochy, objeví se zářivé barvy, komplikované kabáty, nabírané rukávy, krajky (záplavy krajek!) a podpatky. Výhradně mužská záležitost.

V 18. století se sice šatníkové kreace umírnily, ale na řadu přišly paruky. Napudrované, upravené, dokonalé. Žádný chlap, který chtěl ukázat styl a modernost, by bez ní nevylezl z domu. Největší střídmost zažila pánská móda v 19. století. Hlavní byl padnoucí střih a silueta. Jenže jak dosáhnete dokonalé siluety? Korzetem. Ano, i pánové sahali po korzetech, aby dosáhli tvaru, který byl diktovaný módou.

Prostě normální chlap 

Proč tato exkurze do minulosti? Protože ukazuje, že podoba „správného chlapa“ se měnila. Není to nic fixního, stanoveného přírodními zákony, věčného a nezpochybnitelného. Je to dáno dobou, módou, společenskou normou. Nebojte, slyším vás, „Tak se doba změnila, dneska je holt normální něco jiného.“ Jenže… Co je „normální“? S oblibou parafrázuji repliku z Matrixu: Co je norma? A jak bys ji definoval? „Normální“ je slovo, které dělá ze všeho, co normě neodpovídá, něco špatného. „Normální“ je nástroj moci a útlaku.

Požadavek na to, aby muži vypadali jako „normální chlapi“ zároveň ani nepožaduje normálnost, ale umělý ideál. Oháníme se tím, že normální = správné, ale je-li normální to, co je většinové, tak máme problém. Vyžadujeme podobu muže, která tomu, co je většinové, vlastně vůbec neodpovídá. Vyrýsovaných krasavců z posilovny je nepochybně mnohem méně než chlapů s trochou břicha nebo hubenýma rukama. Pokud je normální to, jaká je většina, pak to alfa samec z obalu spodního prádla rozhodně není.

Jak vypadá „správný chlap“

Není odpověď už jasná? „Správný chlap“ nevypadá nijak. Není to totiž o vzhledu. Hledat mužskou identitu někde venku, je chyba. Není v oblečení, není ve špercích, v účesech, není v tělesné konstituci a ani v pohlavních orgánech. Muž je ten, kdo se jím cítí být. Vnímáte svou identitu jako mužskou? Máte hotovo. Všechno ostatní je sociální konstrukt a malichernost historie. 

Proč musí muži vypadat „jako muži“? Proč chtít svět, v němž všichni svým vzhledem signalizují, jakého jsou genderu? Aby měli ostatní jednodušší chápání svého okolí? Někdo by snad mohl argumentovat ohleduplností k druhým, čemuž by se i dalo rozumět, ale jako argument to není průchozí. Já mám vypadat nějak, aby se tobě lépe žilo? Ty bys chtěl, aby tě někdo nutil nabarvit si vlasy a potetovat obličej, protože jemu je to sympatičtější?

Připomíná to anekdotu o tom, že růžová mimina jsou holky a ta modrá kluci. Všechna mimina vypadají stejně (šiška v kočárku, sorry not sorry), takže je označujeme barvami, aby ostatní lidi věděli, jaké mají pohlavní orgány. Trochu ujeté, ne? A stejně nesmyslné je požadovat to i v dospělosti. Nehledě na to, že situací, kdy byste nepoznali, jakého je druhý člověk genderu, je málo.

Jestli vyznáváte maskulinní vzhled a snažíte se „být chlapi“, je to v pořádku. Otázka sice zní, nakolik vám to skutečně vyhovuje a nakolik je to snaha vyhovět té nesmyslné normě a mít pokoj od hodnotících pohledů nebo uštěpačných poznámek, ale to už je vaše věc. Co vaše věc není, je vzhled ostatních lidí. A jejich způsob toho, jak fungují se svou mužskou identitou. Když se někomu vysmíváte, že chlapi si nehty nelakují, že chlapi nenosí třpytky nebo že chlapi mají mít svaly, nepodporujete tím krásu bytí mužem, ale ukazujete svému okolí, že je podle vás v pořádku stát se nic netušící obětí manipulace.

Děláme si to sami, pánové

Zároveň takovým jednáním vychováváte ostatní muže kolem sebe k tomu, aby i oni prosazovali šablonovitou chlapskost a vyžadovali ji kritickými poznámkami po ostatních. Výsledek je, že se pak jako muži všichni plácáme v tom, že se vysmíváme jeden druhému, že není dost chlap a sami se pak lámeme v posilce a zakazujeme si cokoliv feminního, abychom náhodou nebyli ostatním pro smích zase my.

Jak z toho ven, aby se nám všem klukům, mužům, pánům, chlapcům a chlapům žilo lépe a svobodněji? Buďte prostě sami sebou a podporujte v tom ostatní. Neznamená to být arogantní macho pako, znamená to pochopit, že si můžete vzít krajkovaný top, že můžete pít Frisco a že se můžete klidně umýt sprcháčem s vůní broskví. Nic z toho dělat nemusíte, klidně vám představa ovocné pěny do koupele může být odporná, ale nic z toho z vás taky nedělá menšího chlapa.