Vysvětleno: Nebinární lidé a čeština. Aneb měli bychom namísto „Martin přišel“ nově psát „Martin přišelx?“

Čeština je jazykem, který staví na mluvnických rodech. V důsledku je tedy velmi genderovaná. Díky rodům, ženskému, mužskému a střednímu, je vždy zřejmé, o kom/čem je řeč. Pomyslné „vidle“ ale do tohoto systému hází lidé, kteří svou identitu s těmito jasně vymezenými rody odmítají spojovat. Proč? Identifikují se jako nebinární. To v praktické rovině znamená, že se plně neztotožňují ani s identitou ženy, ani s identitou muže. Což samozřejmě do většinové společnosti vnáší určité zmatení v tom, kým tito lidé vlastně jsou (protože jsme jednoduše zvyklí mít na vše nějakou „škatulku“). A vedle toho vyvstává také související jazykový problém. Jak tyto lidi označovat, jak s nimi mluvit a jak o nich psát? To je otázka, kterou se aktuálně zabývá celá řada zemí, Česko nevyjímaje. 

Kdo je „nebinární“?

Možností, jak se nebinární lidé vnímají, existuje řada – mohou se cítit jako příslušníci třetího genderu, mohou gender zcela odmítat (pak bývají užívána označení jako agender, genderless ad.), stejně tak mohou svůj gender považovat za proměnlivý – a tedy mezi genderovou identitou ženy a muže střídat (tehdy lze hovořit o tzv. genderfluid lidech). Již z toho je zřejmé, že ani s oslovováním to nebude tak snadné. V angličtině se poměrně rozšířenou variantou pro označení nebinárních lidí stalo zájmeno „they/them“ (oni). V anglofonní praxi jeho užití zase takový problém není. S češtinou už je to horší. 

O britském zpěvákovi (zpěváctvu?) Samu Smithovi se tak lze již dočíst např. to, že „Sam Smith zpívali“. A úplně totéž dělali i Demi Lovato. Pro změnu zpěváctvo americké. Které však po čase oznámilo, že v jeho (jejich?) identitě převažují prvky ženství, a tak o nich/něm/ní (už se v těch zájmenech určitě také ztrácíte… a to přitom ani neřešíme skloňování zmiňovaných křestních jmen a příjmení) lze hovořit jako o ženě. Samozřejmě, je to jazykový chaos (a genderovaná čeština je v tomto případě skutečně v nevýhodě), který u některých vyvolává posměch a u jiných i pobouření a znechucení. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že pomíjivé moderní trendy doslova „przní češtinu“. Je to ale skutečně tak?

Jazykové okénko aneb historie se opakuje

Není to tak dávno, kdy čeština v mnoha ohledech pomíjela ženy. Nebyly (a dodnes v mnoha případech nejsou) viditelné, protože jazyk ovládla tzv. generická maskulina. Mužská podstatná jména, která však měla zastupovat jak muže, tak i ženy. Ačkoliv i dnes se stále na mnoha místech vítají „hosté“ (byť jsou ženami a termín „hostka“ již existuje) a jako „chemičky“ jsou vnímány spíše továrny než ženy pracující v oboru chemie, čeština se od dob, kdy ženy zcela přehlížela, skutečně posunula. Běžně již chodíme k doktorkám (přitom ještě v době mezi světovými válkami pacientům/kám léky běžně předepisovala „paní doktor“) a v armádě slouží vojákyně či vojínky. Ovšem i v minulosti se lidé přeli o to, jak by vlastně měla slovotvorba postupovat. Řada pojmenování určených ženám tak zanikla stejně rychle, jako vznikla – např. účetnice, spisovatelkyně ad. Jazyk je totiž organický, reaguje na postupující vývoj a přizpůsobuje se mu. A platí to i pro označení těch, kdo jsou nebinární. 

*/x…?

Hvězdičky, lomítka, střední rod, množné číslo… anebo třeba i zmiňované užití koncovky –x. Přesně tak se s nebinaritou snažíme vyrovnávat v médiích. Zatímco užití množného čísla je ještě i pro následnou reprodukci relativně snadné, mnohem komplikovanější je to s osobou jménem Bella Ramsey (ano, přiznávám, že sama nevím, jak ke skloňování křestního jména vlastně přistoupit), která (míním osobu – a osoba je alespoň mluvnicky vždy rodu ženského, naštěstí) „mělx závislost“. A nakonec je vlastně jedno, jestli ji „mělx“, „měl*“ či „měl/a“. Vyslovit kteroukoliv z těchto variant je přinejmenším problematické. Ačkoliv ale konkrétně varianta s koncovkou –x upoutala opravdu masivní pozornost, což byl možná i účel, a někteří mohli nabýt přesvědčení, že od nynějška si již ani v jazyce nemůžeme být ničím jistí, jazykovědci, resp. konkrétně jazykovědkyně, zachovávají klid. A my všichni bychom měli taky.

V prvé řadě: nebinárních lidí v Česku žije kolem tří procent. Je to nepochybně dost na to, aby bylo namístě začít jejich identitu v jazyce zohledňovat, přesto se ale nejedná o zástupy lidí, kteří by navíc v jednom šiku usilovali o to, abychom přepsali jazyková pravidla. Ostatně, jak již bylo naznačeno, nebinarita má řadu forem a ne každý/á nebinární se cítí být „jimi“. Čeština tak prostě reaguje na situaci – a reaguje flexibilně a kreativně. Jak tedy např. uvedla v jednom z rozhovorů na dané téma jazykovědkyně Jana Valdrová, ačkoliv tvary jako „mělx“, „bylx“ apod. nyní vypadají zvláštně a budí dojem, že taková slova neexistují, přesně tatáž situace byla v jazyce vždy. Každé slovo někdy v minulosti neexistovalo – a pak se ukázala jeho potřeba, a tak vzniklo. A třeba časem zase zaniklo nebo brzy zanikne, protože jej lidé již neužívají, jelikož ztratilo na významu (např. groši už neplatíme, a tak se z jazyka dané slovo vytratilo), nebo jej nahradilo označení nové a lepší (na to obrazně „dojel“ bicykl, kterému dnes již nikdo neřekne jinak než „kolo“). Nic z toho přitom nezpůsobilo jazykovou apokalypsu. A úplně stejně to tedy je/bude i se způsoby označování nebinárních lidí. „Nevypadá to, že by se kvůli tomu zhroutila čeština jako systém, nebo že by to ublížilo vyjadřování,“ dodala pak Valdrová specificky ke koncovkám –x. 

Podobné stanovisko pak zastává i další jazykovědkyně Ivana Svobodová z Ústavu pro jazyk český. Dle ní až čas ukáže, který z nových zápisů je nejlepší a nejpřijatelnější a který se ustálí. Nakonec to nutně nemusí být ani jeden z těch, které se aktuálně v českých médiích objevují. Jazyk je totiž v pohybu a kreativitě se meze nekladou – i když své limity mít může (jazykový purismus je toho důkazem, taková „čistonosoplena“ se prostě neosvědčila). A to je nakonec dobře. I když hvězdičky, lomítka či x-ka nyní budí velké vášně, dost možná, že za pár let se těmto nápadům budeme smát podobně jako oné čistonosopleně.  Ostatně, jak shrnula i Ivana Svobodová pro magazín Newsroom, „čeština se vyvíjí s tím, jak ji používají lidé – nyní se objevil nový jev, který musí být nějak akceptován a zaznamenáván.“ A je nepochybně namístě zdůraznit slovo „akceptován“. 

Respektujme se!

V kontextu celé diskuse o změně jazykových pravidel nejde o nic jiného než o přijetí a respekt vůči druhým a jejich identitě. A tento respekt lze vyjádřit právě projevenou snahou identitu člověka reflektovat v tom, jak s ním/o něm mluvíme/píšeme. Zvolená forma však není dogmatem. Sami nebinární lidé si toho jsou často vědomi a přijímají fakt, že pro mnohé je obtížné se v pro ně nové (nejen jazykové) situaci zorientovat. A také to akceptují. Vždyť i Sam Smith již uvedli, že se občas v užití zájmen spletou. Proto se nezlobí, pokud se ve volbě správného zájmena zmýlí i někdo jiný. „Změny jazyka vyžadují čas. Někdy se člověk prostě splete a je to úplně v pořádku,“ uzavřeli. Ovšem ta snaha, ta se počítá vždycky.