Polyamorie není nevěra, ale důkaz, že lásky je dost pro všechny. Nepleťte si ji ovšem s polygamií ani otevřenými vztahy

Polyamorní vztahy jsou v posledních letech populárnější a populárnější. Ukazují sto statistiky i skutečnost, že se o ne-monogamních formách vztahů začíná více mluvit. Přesto je to téma, které stále platí spíš za mediální senzaci, která je čtená pro svou nezvyklost a skutečnost, že ve společnosti jsou vztahy více lidí pořád tabu. Je to ovšem škoda, protože polyamorie je legitimní forma partnerského života.

Lidí, kteří žijí, žili, nebo zkoušeli polyamorní vztah, není mnoho, ale není jich ani zanedbatelné množství. V Británii takto bylo v konsenzuálním ne-monogamním vztahu někdy asi 7 % dospělých, v USA je to asi 4–5 %. Z Česka data sice nemáme, ale o tom, že i u nás žijí lidé v polyamorních vztazích, vypovídá také fakt, že si tuto formu lásky vybírají i některé celebrity. Například Tereza Těžká žila s manželem a společně měli vztah s Áňou. Ten sice už ukončili, ale oba mají mimo manželství také další partnery. „Ono to vypadá, že to je ideální, ale zároveň není. Máte sice třikrát tolik lásky, ale i třikrát tolik problémů. Mám zkušenost, že pokud má jeden pár nějaké trable, přenese se to i mezi ostatní. Ono je důležité uvědomit si, že vlastně ty jednotlivé vztahy fungují úplně klasicky jako každý monogamní vztah. Jen je jich prostě víc najednou,“ řekla těžká v rozhovoru pro Lifee.

Polyamorie jako opak nevěry

Co vlastně jsou ty polyamorní vztahy? Je to úplně jednoduché. Polyamorie je stav, kdy člověk není v partnerském vztahu s pouze jedním dalším člověkem, ale má vztahy s vícero lidmi. Dvěma, třemi, nebo třeba celou náručí. Sex není rozhodující faktor, protože vztahy mohou být sexuální, ale mohou být také jen romantické. Podstatné je, že nejde jen o jednorázové „zálety“, ale jde o vztahy.

Ještě důležitější ale je, že vše je konsenzuální, odsouhlasené. Všichni zúčastnění vědí, že nejde o monogamní vztah, a souhlasí s tím. Právě tím se polyamorie liší od nevěry. V té jde o překročení pravidel partnerské exkluzivity, kterou si partneři dali (byť někdy ne slovně a jen předpokládají, že půjde o monogamní vztah ve dvou), v polyamorii partneři vědí, že ten druhý (nebo ti druzí) mají další vztahy. To ale neznamená, že v polyamorii neexistuje nevěra. Pokud spolu žijí například tři lidé, je to polyamorní vztah, ale klidně může být exkluzivní. To, když nikdo z nich nemá vztahy ani sex vně tohoto trojúhelníku.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Lásky je dost pro všechny

Polyamorní vztahy jsou postavené na tom, že není potřeba milovat jen jednoho člověka. Nebo možná lépe řečeno, že není potřeba si z těch lidí, které milujete, vybírat jen jednoho, s nímž budete mít vztah. Lidé fungující polyamorně vědí, že milují více lidí, a nechtějí svou lásku omezovat tím, že by se museli svázat pravidly toho, že „správně“ je být pouze s jedním.

V polyamorních vztazích je mnohdy ovšem důležitý také efekt v angličtině známý jako compersion. Je to opak žárlivosti. Stav, kdy místo toho, aby jeden z partnerů žárlil na lidi, s nimiž se jeho miláček dále stýká, má z toho radost. Těší ho, že se jeho milovaná osoba cítí dobře, miluje, užívá si romantiku i sex a je šťastná. To, že ten druhý miluje ještě někoho dalšího, totiž neznamená, že by toho prvního automaticky miloval o to méně.

Ani otevřený vztah, ani polygamie

Polyamorie ovšem není synonymum pro otevřený vztah. Otevřeným vztahem s rozumím praxe, kdy lidé v pevném partnerském vztahu mají od toho druhého povoleno mít „zálety“ ještě vně tohoto vztahu. Manželé si tak například navzájem dovolí, že mohou mít sex ještě s dalšími lidmi. Podstatné je, že ale právě jenom sex. Pokud totiž bude například jeden z manželů navazovat se svým milencem či milenkou hlubší vztah, už je to vlastně případ polyamorie.

Polyamorie také není polygamie. Slova jsou to podobná, ale je zde diametrální rozdíl. Polygamie je totiž uzavírání manželství s více lidmi. V polyamorii ale o manželství vůbec nejde. Jde o partnerské vztahy, a pro ty sňatky nejsou podmínkou. Polygamie je navíc v mnoha zemích nelegální.

Staré vzorce hoďte z okna

Pokud chcete adekvátně přemýšlet o polyamorii a o tom, co znamená, je třeba, abyste se zbavili představy, že jde pouze o nějaké rozšíření vztahu dvou lidí. Polyamorie totiž není jen „zpestřením“ soužití v páru, ale je to otevřenost. Lépe to pochopíte, když si porovnáte polyamorii hierarchickou a nehierarchickou.

• Hierarchická polyamorie znamená, že existuje jeden hlavní vztah, a k němu jsou „přivěšené“ další vedlejší vztahy. Mohou být například jen sexuální, jen romantické, krátkodobější, méně zainteresované, volnější, apod. V praxi to může vypadat například tak, že manželský pár tvoří hlavní vztah a žije ve společné domácnosti a třeba sdílí finance, ale k tomu mají každý ještě milence, s nimiž se vídají příležitostně a netvoří s nimi socioekonomickou jednotku.
• Nehierarchická polyamorie naopak znamená, že žádný ze vztahů není „ten hlavní“. Zúčastnění mají všechny své vztahy stejně hodnotné a stejně důležité.

Polyamorie v praxi

Z výše popsaného vyplývá, že polyamorie může mít mnoho různých podob. Jak přesně bude vypadat, záleží jen na lidech, kteří jsou v té které síti vztahů zapojení. Základem pro šťatný polyamorní život je proto vždy důvěra v partnery a především komunikace o tom, co chcete, co potřebujete, co nechcete, co si nepřejete. A co chtějí, potřebují, nechtějí a nepřejí si vaši partneři.

Někdo například nemá problém s tím, že jeho partner vede vztahy s dalšími lidmi, ale nechce vědět s kým, s kolika, nebo tyto lidi nemá potřebu poznat. Jindy jsou milenci vaší manželky vaši kamarádi. Nebo spolu žije v partnerské vztahu skupina více lidí. Místo páru jsou třeba tři (tzv. throuple), čtyři i víc. Obecně se takové skupině říká polykula. Vztah mohou mít všichni se všemi, nebo také třeba jen s někým. „Tvarů“, které lze polyamorními vazbami tvořit, je nespočet. A všechny jsou krásné.