Všechno to začalo silným příběhem dědečkových houslí. Dnes je Ondřej Vlček na pódiu jako doma
Ondro, jak byste se popsal? Jaká je vaše osobnost? Já vás znám totiž jen jako umělce. Viděla jsem vás vystupovat na LUI CONNECTION, a to tedy byla jízda!
Odmala jsem takový jiný. Vždy jsem měl starší kamarády, od kterých jsem sbíral zkušenosti a názory. Proto jsem si ve většině případů nerozuměl s mými vrstevníky a cítil jsem, že jsem někde jinde. Nějak věřím na staří našich duší a můžu říct, že ta moje už v minulosti určitě něco zažila. Snažím se žít život naplno a užívat si přítomnost.
Jste mladý talentovaný houslista. Bylo vždycky vaším snem stát se umělcem? Nebo jste měl nakročeno i jinam?
No v první řadě musím podotknout, že jsem primárně kadeřník a housle byly vždy mým koníčkem.
Cesta ke kadeřníkovi též nebyla jednoduchá. Byl to můj sen – mít svůj vlastní salon. Ale při výběru střední školy mi moje maminka řekla, že si musím udělat střední s maturitou a potom si můžu klidně udělat kurz a být kadeřník. No a jak řekla, tak se stalo!
Vystudoval jsem obchodní akademii a už při 3. a 4. ročníku jsem začal pracovat v barbershopu. Po maturitě jsem se tomu začal věnovat naplno. Poté jsem změnil barbershop za klasický salon, kde jsem si pronajal křeslo. Bohužel přišel covid a salon se musel zavřít. Tak jsem si řekl, že i přesto se nevzdám a otevřu si svůj vlastní salon v Olomouci.
Nyní jste ale v Praze, pokud vím. Jak se to stalo? Jak se salonu daří nyní?
Troufám si říct, že se mi povedlo vybudovat svoji značku Vlasy od Ondřeje, která funguje dodnes. Je to místo s nádhernou energií a rodinnou atmosférou. Byly to skvělé cca 2 roky života.
Stále jsem měl ale v hlavě odstěhovat se do Prahy. Abych mohl nabírat nové zkušenosti a poznávat nové lidi. To se mi též podařilo a nyní mohu působit v Praze.
Ať už hudba nebo profese kadeřníka, obojí je kreativní činností. Myslíte si, že některé povahy lidí bez uměleckého vyžití prostě neumějí žít?
Určitě ano! Hudba a umění ovlivňují každého z nás. Neznám nikoho, kdo by si nepouštěl hudbu anebo nechodil na jakoukoliv hudební akci.
O umění bych řekl, že je to přítel člověka. Každý ho vnímá jinak, ale je v každém z nás. Pro mě znamená určité vyjadřování citů a emocí a každý si to může přebrat tak, jak chce.
Jak dlouho na housle hrajete? Předpokládám, že od dětství. Vždycky vás to bavilo, nebo vás trochu postrkovali rodiče? A cítil jste, že se jedná o „cool koníček“, když je člověk na základní a střední škole, nebo ta „cool fáze“ přišla až teď?
Ano přesně tak. Na housle jsem začal chodit do základní umělecké školy (ZUŠ) a nebyly to jen housle. Byl to i klavír a později basová kytara. Měl jsem možnost působit i v jazzové kapele a být součástí jazzového festivalu.
Samozřejmě ne vždy jsem rád chodil na hodiny a zrovna housle byly ve většině případu pro mě za trest. Spíše se mi nechtělo hrát to, co jsem musel. A jakmile mě někdo k něčemu nutí, tak se uzavřu a nejde to dál. Hrál jsem ale i v orchestru, a to mě bavilo moc. Hlavně když jsme hráli na nejrůznějších místech a akcích. Pak když jsme se všichni propojili a odehráli jakoukoliv skladbu, tak po skončení přišel skvělý pocit a celý koncert jsem si užíval!
A když se vrátím k té sociální stránce?
Bylo pro mě vždy těžké, když jsem věděl, že kamarádi jdou někam ven nebo měli jiný program a já místo toho trávil několik hodin týdně v hudební škole.
Po nějakém čase se mi podařilo vystupovat sólově jako houslista. Hrál jsem na spoustě akcí – od oslav narozenin, svateb až po různé večírky. A rozhodl jsem se jít spíše touto cestou. Tak jsem chození do hudební školy ukončil. Řekl jsem si, že důležité je udělat show a předat lidem nějakou energii než být bezchybný houslista.
Co na to vaši?
A co se týče rodičů, tak samozřejmě v hudbě byli mou oporou a naštěstí mě do ničeho nijak extra nenutili. Tudíž, když jsem chtěl se vším skončit, bylo jim to líto, ale měli pro mne pochopení.
To je dobře. Mám pocit, že lidé, kteří jsou do něčeho tlačeni, toho ve finále stejně nechají, jakmile dostanou svobodnou volbu. Vy jste ale stále na pódiu jako doma, housle vám zůstaly a je to skvělé! Viděla jsem vás při vystoupení a opravdu to umíte rozjet! Jste extrovertní i bez houslí, anebo v soukromém životě nevyhledáváte střed pozornosti?
Moc děkuji. Ano! To je přesně to, proč jsem se k houslím vrátil. Chybělo mi to. Mám rád pozornost a je mi dobře ve „světle reflektorů” i přes tu moji trému, která mě vždy doprovází.
Co se týče soukromého života, tak jsem též spíše extrovert. Rád poznávám nové lidi a rád se bavím. A mužů zaručeně říct, že většinou, kde jsem se objevil, tam byla zábava a mám spoustu nádherných vzpomínek. A myslím si, že být extrovert je fajn! Přece jen kdyby všichni byli introverti, tak by ten svět nebyl tak barevný a zábava by chyběla.
Když se vrátím k těm začátkům, jak jste se k houslím vlastně dostal? Už víme, kudy vedly vaše cesty, ale kde to všechno vzniklo?
Na tohle vzpomínám moc rád!
Jako malý jsem rád hledal poklady ve skříních u babičky a dědy a jednoho dne jsem tam našel právě dědovy housle. Jenže nikdo nesměl na ty housle sáhnout. Já si však nedal říct a přeci jen jsem si je často bral do rukou.
Jednou, když se děda vrátil domů dřív, tak mě uviděl, jak zkouším na ty house hrát. Strašně jsem se bál, že bude naštvaný, ale zachoval se úplně jinak. Řekl mi, že když se do večera naučím jednu lidovou písničku, tak mi koupí menší housle a budu se na ně moct učit.
Jak řekl, tak se stalo. Do půl hodiny jsem uměl první písničku, a tak jsem dostal pochvalu a za pár dnů i mé první housle.
Po odchodu dědy jsem jeho housle zdědil. Stále je mám, stále na ně občas hraji a nikdy se jich nevzdám. Ten zvuk, minulost a síla co v nich je, jsou nepopsatelné!
Vzpomenete si ještě na nějaký zásadní moment, který vás zformoval jako člověka či umělce?
Tato otázka je těžká, ale ano. První taková velká věc v mém životě byl právě odchod dědy. Byla to pro mě první životní ztráta někoho blízkého z rodiny a tento moment byl velice silný a vždy když hraju, tak si na něj vzpomenu. To mě formuluje i nadále.
A druhý velký moment byla těžká nemoc mojí maminky, která je ale velká bojovnice a díky za to, že to zvládla a je tu stále se mnou!
Když jsme u těch vztahů, jaké máte zkušenosti s hledáním lásky? Mnohokrát se nám v LUI lidé svěřují, že svět seznamování je mezi gayi poměrně drsný a náročný… Jak toto vnímáte vy?
Bohužel musím souhlasit! Nejvíc mě štve asi to, že na seznamce je každý pánem a ve skutečnosti nikdo nic. Je strašná škoda, že se lidé neoslovují třeba na ulici, v parku, prostě kdekoliv naživo a na veřejnosti. Ale tak to platí i u hetero lidí, co tak slýchávám ze všech stran.
Mé zkušenosti se seznamováním byly i přes seznamku i naživo. Své dva vztahy jsem však našel přes internet. Ale i když to někdy nebylo růžové, tak to bylo vlastně fajn.
Máte nyní partnera?
Bohužel nyní partnera nemám. Samozřejmě bych byl rád, kdybych na některé chvíle nebyl sám a měl někoho, s kým bych mohl trávit nějaký ten čas, mít určitou oporu a fyzický kontakt. Ale tohle si člověk nevynutí a musí to přijít samo. A já stále věřím v to, že jak to bude mít přijít, tak to přijde!
Kdy jste si prošel coming outem? Jednalo se o nějaký jasně určený krok, nebo se to celé neslo v duchu přirozeného vývoje, který nebylo třeba před rodinou a přáteli otevřít nějakým odhalujícím a překvapivým způsobem?
Můj coming out byl kolem 14.-15. roku. Samozřejmě jsem se nejprve svěřil svým nejbližším kamarádům. Ale většina to stejně tušila. Rodině jsem se svěřil později. První byla samozřejmě máma a potom ostatní. Ovlivňovala mě spousta faktorů a už to dál nešlo skrývat a žít v jakési „lži”.
Co byste ze svých životních zkušeností doporučil mladým citlivým duším, které stojí před volbou, zda do coming outu jít?
Určitě do toho běžte a nebojte se! Minimálně za tu obrovskou úlevu to stojí! Pokud vás vaši blízcí opravdu mají rádi, tak pro to budou mít pochopení!
Na druhou stranu je mi strašně líto těch lidí, u kterých to rodina nepřijme nebo v nejhorších případech jsou schopni i rozvrátit vztahy. Strašně mě mrzí, když se dozvím, že se třeba někdo jen kvůli víře své rodiny musí takhle trápit možná i celý život.
Setkal jste se někdy osobně s homofobií či jejími projevy od těch, kteří si ani nemyslí, že homofobní jsou?
Bylo to párkrát v dětství. Byla to jakási „dětská” šikana. A poté později samozřejmě i mezi dospělými. Je to smutné, ale stále se pár lidí najde, kteří to nechtějí pochopit.
Vnímáte, že existuje nějaká „gay komunita“, jak tomu mnozí stále říkají, anebo žádná komunita neexistuje? A pokud existuje, máte pocit, že je podporující, že si gayové navzájem přejí, nebo jsou si spíše konkurencí?
Určitě je obrovská gay komunita. Ale pořád jsme lidi a jak to mezi lidmi chodí, tak někdy se podporují a někdy naopak ne. Ale vnímám, že mezi gayi panuje jakási podpora a dobrosrdečnost.
Měl jsem samozřejmě bohužel štěstí i na pár jedinců, kteří třeba nebyli vůči mně fér. I když je tu tedy někdy velká konkurence, já gay komunitu vnímám spíše jako podporu a milosrdnost.
