
Chodit víc „jako chlap“: Teplá chůze je fenomén, který z obyčejného pohybu dělá téma identity
Pamatujete si, když vám poprvé řekli, že chodíte špatně? Jestli ne, tak jste nejspíš hetero. Jste-li ovšem teplí, pak vám tento moment z vašeho života možná už navždy zůstal v hlavě.
Jako každý „správný“ gay jsem hrával v mladší fázi svého života divadlo. A na jedné ze zkoušek přišla řeč na to, že bych měl chodit víc „jako chlap“. Protože k mojí postavě se to hodí. Jak mám jinak chodit? Na ukázku byl povolán herecký kolega, který následně na pódiu předvedl ukázkovou maskulinní chůzi. Rovná ramena mírně rozkývaná ze strany na stranu, nulový pohyb v bocích, nohy došlapující mírně od sebe, sebevědomí a testosteron stříkající všude kolem. Jo, byl sexy. Ale taky to byl základ nové myšlenky: Já chodím špatně.
Možná mám štěstí, že se mi to stalo až na gymplu, kdy už jsem byl hotovější člověk, než kdyby to bylo třeba na základní škole. Ne, že bych se snad vyhnul posměškům na ZŠ, ale mé okolí asi neumělo dostatečně vypíchnout, co jim na mně vadí, že jsem slova o chůzi nikdy neslyšel. Nebo je neuměli formulovat.
Chodit jako chlap
Chůze je obyčejný pohyb. Absolutně běžný, nutný, všudypřítomný a nikdo mu nevěnuje pozornost. Pokud ovšem nejde o gaye. A zejména, pokud nejde o gaye, kterému někdo řekl, že má chodit víc „jako chlap“. Ještě ten večer jsem doma zkoumal, jak vlastně chodím, a zkoušel nové pohyby. A postupem času na ně přišel.
Naštěstí jsem ale postupem času přišel taky na to, že chodit „jako chlap“ mi stejně nepomůže a po mém coming outu byli všichni pro mě důležití lidi natolik v pohodě, že jsem svoji chůzi přestal řešit. Tedy skoro. Jsou totiž situace, kdy tehdy naučené chlapácké kráčení opět schválně nasazuji. Třeba když se vracím v noci domů a musím projít kolem skupinky cizích mužů.
Maskování a předstírání že jsem „mužnější“, než ve skutečnosti jsem, je obranná strategie. Je to nástroj, jak předejít potenciálním útokům, byť třeba „jen“ slovním. Že ten strach není oprávněný? Vzhledem ke zkušenostem osobním i mých známých si dovolím protestovat.
Teplá chůze skutečně existuje
Aby bylo jasno, tak teplá chůze opravdu existuje. Dokázala to vědecká studie, která testovala, jak moc dobře podle chůze lidé určí sexuální orientaci figurantů. Provedla ji v roce 2007 Kerri Johnson, profesorka komunikace na University of California.
Johnson a její kolegové přidělali na boky a ramena 4 figurantů a 4 figurantek – polovina z nichž byli gayové a lesby – senzory pohybu a následně je nechali chodit různou rychlostí na běžeckém páse. Jejich pohyb natočili a také zaznamenali pomocí senzorů, čímž odebrali vliv proměnných jako třeba oblečení nebo účes. Následně pak záznamy pustili 150 pozorovatelům, kteří měli hádat, jaké sexuální orientace figuranti jsou.
Výsledek? U mužů homosexualitu pozorovatelé poznali ve více než 60 % případů. Prý podle toho, že více houpali boky. „Existuje důvod se domnívat, že gay lidé nemohou skrýt svou homosexualitu,“ zhodnotil zjištění Michael Bailey, profesor psychologie z Northwestern University. „Nemyslím si, že je to divadýlko, které by gay lidi schválně ukazovali. Myslím, že je to něco, co je buď vrozené, nebo ve velmi raném věku naučené pozorováním lidí opačného pohlaví.“
Zajímavé ovšem je, že u žen bylo hádání jejich sexuální orientace pro pozorovatele opravdu jen hádáním. Autoři výzkumu sice byli schopní určit, že lesby v porovnání s heterosexuálními ženami více hýbaly rameny, ale pro pozorující to nebylo dostatečné vodítko. „Ženy v naší společnosti mohou přejímat tradičně maskulinní projevy. Děje se to už od 60. let,“ říká Johnson. „Jsme společnost, která za to ženy dokonce oslavuje, ale když jde o muže, kteří mají feminní chování, tak je za to postihujeme.“ Což je podle mého dokonalá ukázka vládnoucí maskulinity a naprosto ne rovnosti genderů a pohlaví.
Nejde o chůzi, ale o předsudky
Není to ale podoba kráčení jako takového, co je u fenoménu teplé chůze zásadní. Hlavní roli hraje to, co si na jejím základě automaticky začneme myslet. Což byl mimochodem hlavní vědecký fokus Johnsoniny studie. „Jakmile znáte sexuální orientaci druhého člověka, všechno ostatní, co se děje, pozorujete touto perspektivou.“
Nemusíte si to přitom ani uvědomovat, zaškatulkování probíhá naprosto automaticky. Ha, ten si vykračuje jak „nap*caný kačer“ (půjčím si slova jednoho známého), ten je teplý. A mozek už si dosazuje, co všechno to znamená: Je slabší, je feminní, je méně chytrý, je posedlý sexem, je to kadeřník, je afektovaný, je promiskuitní… Jasně, že jsou to všechno teplé stereotypy (i když některé jsou pravda), ale je těžké se takovému myšlení vyhnout. A je těžké na jeho základně nemít podvědomě jiný přístup k takovému člověku.
Zdroj: GiphyVykroucené boky jako power move
Někdo si navíc svoje předsudky nenechá pro sebe, a musí se o ně podělit. Klidně přes celou ulici. A tak se někteří z nás gayů, kteří mají přirozeně feminní chůzi, rozhodují ji moc neukazovat. Oproti názoru profesora Bailyho mám totiž vyzkoušené, že chůze může být rozhodně divadýlko. Doma před zrcadlem, na pódiu před obecenstvem, nebo kdekoliv na veřejnosti.
Jenže to taky stojí spoustu energie. Je to aktivní volba a aktivní činnost, a i když se ji naučíte posunout do pozadí, pořád vám bere sílu, kterou pak nemůžete investovat do jiných oblastí života. A to všechno jenom proto, že nechcete, aby si o vás někdo na základě toho, jak chodíte, myslel, že jste něco míň. Nebo proto, že chcete aspoň trochu zapadat.
Naštěstí jsme my mnozí teplí nakonec dospěli k tomu, že nejlepší, jak zatočit s předsudky a posměchem z chůze, je udělat přesný opak, než se snažit podřídit. Když začnu kráčet ulicí jako modelka po runwayi a házet bokama ze strany na stranu, nic mě nezastaví. (Když nepočítám sloup veřejného osvětlení. – Ne, neptejte se.) Vykroucená chůze je totiž moje volba. Moje volba postavená na tom, kdo jsem a co je mi přirozené. Je to pevné uchopení mojí identity, je to hrdost a je to radost. Mimo jiné z toho, že jsem dokázal přijmout sám sebe. Takže až někdy uvidíte muže, který si vykračuje ladnou chůzí princezny, zkuste svůj mozek převekslovat z předsudků na radost. Z toho, že se nemá potřebu se ze strachu schovávat za pohyb, který je jenom divadýlko pro lidi, co nepochopili, že svět je barevný.