Jak se dříve „léčila“ homosexualita? Vzbuzení odporu k partnerovi, transplantace varlat nebo elektrošoky jsou jen zlomek bizarních metod
Touha po osobách téhož pohlaví? Duševní porucha!
Kořeny myšlenky, že ti, kdo pociťují náklonnost k osobám stejného pohlaví, trpí duševní poruchou, lze naleznout již v 19. století. V roce 1869 právě tuto tezi zastával německý psychiatr Carl Friedrich Otto Westphal. A jeho názoru se samozřejmě záhy chytili i jiní. A tak netrvalo dlouho a někteří psychiatři začali sestavovat metody, jak gaye a lesby jejich tužeb zbavit. Ovšem názory na to, jak by postup měl vypadat, se velmi lišily. Přesto již v momentě, kdy teorie o tom, že odlišnou sexuální orientaci lze léčit, začala být rozšířená, vyrazili lékaři do poměrně radikálního boje...
„Zpočátku byly nejinvazivnější terapie prováděny na ženách. Na konci 19. století byly lesby léčeny ooforektomií, tedy odstraněním vyječníků. Stejným způsobem se v té době léčila i hysterie. Kromě toho byla ženám prováděna kauterizace klitorisu – tedy v podstatě jeho spálení,“ shrnula historička Chiara Beccalossi, která se specializuje na medikalizaci sexuality a genderové identity. Na konci 19. století pak německý psychiatr Albert von Schrenck-Notzing tvrdil, že dokáže homosexuální sklony u mužů vyléčit pomocí hypnózy a pár návštěv nevěstince.
Ačkoliv by se dalo očekávat, že vzhledem k tomu, že zmiňované metody nemohly fungovat, časem od nich bylo upuštěno, opak je pravdou. Lidé dokonce svou snahu, jak gaye a lesby jejich „sklonů“ zbavit, dovedli do ještě větších extrémů.
Ačkoliv ani „druhá strana“ nebyla úplně zticha – a např. zmiňovaný Sigmund Freud od léčby homosexuality přímo odrazoval – když v roce 1965 magazín TIME zveřejnil text, dle jehož titulku: „Homosexuály lze léčit“, mohli někteří nabýt nezvratného dojmu, že odlišná sexuální orientace je skutečně vlastně něco jako těžší chřipka. Nežádoucí, ale řešitelná. V textu se psalo, že gayové dobře reagovali na skupinovou psychoterapii. Podle psychiatra Samuela Haddena, který tuto terapii vedl, se pak během čtyř až osmi let podařilo „pacienty“ zbavit všech jejich okázalých způsobů chování a také extravagantního a ženského oblečení. A nakonec začali chodit se ženami, s nimiž následně vstoupili do manželství. Hadden přitom rozhodně nebyl jediný, kdo považoval homosexualitu za léčitelnou duševní poruchu. Ovšem jeho léčebná metoda alespoň nebyla – na rozdíl od jiných – invazivní…
Ode zdi ke zdi
Jelikož samozřejmě nikdo nedokázal odhalit, čím přesně je homosexualita způsobena, lišily se také metody, jak ty, které „postihla“, vyléčit. V podstatě by se ale dalo říci, že kreativita jako by neznala hranic. „Ve 20. letech minulého století endokrinologové začali aplikovat hormonální léčbu. Užívali často hormony ze zvířecích žláz – z varlat nebo vaječníků – a píchali je gayům, ale i impotentním mužům či hysterických nebo neplodným ženám. Existují historické záznamy také o transplantacích varlat, k tomu docházelo např. v Rusku,“ upřesnila také Beccalossi (mimochodem, aby bylo jasno, gayům byla transplantována heterosexuální varlata, čímž měl být problém s orientací vyřešen). Právě hormonální terapie začala být postupně ale docela sofistikovaná – a vzpomeneme-li na matematika Alana Turinga, který rozluštil tajný kód Enigma, právě on byl nakonec kvůli homosexualitě tímto způsobem chemicky vykastrován.
A pokud se vám aplikace zvířecích hormonů a chemické kastrace zdají jako „strop“, tak bohužel. Přibližně ve stejné době se totiž pozornosti začalo dostávat také tzv. averzní terapii. A jak již naznačuje samotné označení, záměrem bylo člověku (gayovi, lesbě) objekty jeho touhy znechutit. Jak toho docílit? Inu, třeba pomocí elektrošoků (a to i do genitálií), když jim bylo pouštěno gay porno. Kromě toho byly „pacientům“ pod lékařským dohledem aplikovány různé chemikálie tak, aby začali zvracet např. při pohledu na své partnery. „Ačkoliv zastánci averzní terapie uváděli míru úspěšnosti až 50 procent, tato tvrzení nikdy nebyla uspokojivě zdokumentována,“ dodává historička Elise Chenier.
Obrat k lepšímu?
Ačkoliv LGBTQ lidé, na které byly výše zmíněné metody „léčby“ aplikovány, postupně proti těmto postupům začali veřejně vystupovat, lékařský establishment byl pevný a neprůstřelný. Až teprve na přelomu 60. a 70. let, když hnutí za práva gayů vyšlo do ulic a LGBTQ lidé začali bojovat za rovnost, lékaři postupně začali od různých „konverzních praktik“ ustupovat.
Významným vítězstvím pak bylo, když Americká psychiatrická společnost (APA) v roce 1973 odstranila homosexualitu z manuálu psychiatrických poruch. Nejen odborníci, ale i společnost celkově postupně začali přijímat, že LGBT lidé jsou, jací jsou, a rozhodně není třeba na tom cokoliv měnit. Ani to však neplatí univerzálně. Řada zemí po celém světě sice přímo praktiky spadající do kategorie konverzní terapie zakázala, přesto to neznamená, že by stále neexistovali tací, kteří jsou i dnes přesvědčeni o tom, že léčba odlišné sexuální orientace je možná. A nutná.
