„Nezáleží mi na tom, zda dítě oslovuju Jano, nebo Honzo,“ popisuje otec, jak prožíval dceřinu tranzici. „Dnes mám šťastného syna,“ dodává
Jindřichu, jste otcem dvou dětí. Jedno z nich se narodilo jako dívka, dnes je ale mužem. Vzpomenete si na prvopočátek nějakých „projevů“, že by se vaše dítě mohlo identifikovat jako muž?
Měli jsme s manželkou dvě dcery, musím ale v úvodu přiznat, že po pár letech společného soužití náš vztah začal dost skřípat. Skončilo to rozvodem, a protože je to už nějaký čas zpět, nic jako střídavá péče ještě nebylo úplně běžné. Takže dcery jsem vídal spíš příležitostně. Navíc, a to vás asi nepřekvapí, zejména v pubertě holky zrovna k otci netíhnou. (smích) Nedá se říct, že bychom ztratili kontakt, ale to, co holky zrovna prožívají či řeší, to jsem neměl extra možnost sledovat. Ale když bylo Honzovi, teda – tehdy ještě Janě, nějakých šestnáct, našla si přítelkyni. Bylo to těžké období v mnoha směrech.
Nastal problém s přijetím odlišné orientace?
Z mé strany ne, vlastně bych řekl, a to je paradoxní, že pro mě to byl takový první krok ke sblížení se. Moje ex měla v té době dávno jiného partnera a právě tam vznikaly třenice. Tehdy ještě po Janě hodně nevybíravě vyjížděl, ona kvůli tomu utíkala z domu. Bylo to asi takové období hledání se, nakonec šla do podnájmu s pár přáteli, a tak se mohla začít stýkat s lidmi, kteří jí v té době byli myšlenkově blízko. Měla sice i pár partnerek, ale ty vztahy nebyly moc dlouhodobé. Byli jsme tehdy už docela v kontaktu, pomáhal jsem jí platit nájem, tak se mi i svěřovala. Chtěl jsem jí pomoct, a tak jsem jí doporučil návštěvu psychologa. Původně jsem myslel, že si prostě potřebuje všechny ty věci v hlavě jen srovnat, z domu moc ideální vztahový vzor totiž neměla…
…ale ukázalo se, že jen o vztazích asi „problém“ nebude?
Přesně tak, v rámci terapie se začala rozkrývat řada věcí, až nakonec Jana přišla s tím, že je vlastně kluk.
Jak jste na to sdělení reagoval?
Troufám si říct, že asi jako kterýkoliv rodič, který najednou čelí informaci, kterou rozhodně nečekal. Byl jsem v šoku. Ale protože jsem cítil, že muselo být extrémně obtížné mi něco takového vůbec říct, snažil jsem se to co nejvíc skrýt. (smích) V první chvíli jsem si vlastně ani moc nedokázal představit, co to znamená a co by vůbec daný proces měl obnášet. Takže abych nestál jako opařený, prostě jsem se začal ptát. A myslím, že ten zájem je přesně tím, co by měl projevit každý rodič v podobné situaci. Po té prvotní fázi šoku jsme si spolu sedli a začali vše probírat, ukázalo se, že Jana už navštěvuje sexuologa, kam mě s sebou následně taky vzala. Toho si zpětně hodně cením. Byť tedy moje obavy pak ještě vzrostly.
Čeho všeho jste se obával?
Toho procesu. Toho, že moje dítě teď bude muset absolvovat lékařské zákroky, aby mohlo být tím, kým se být cítí. Přitom Honza byl Honzou už dávno předtím, když začal užívat hormony.
Z toho soudím, že zrovna fanouškem české legislativy, která pro formální změnu pohlaví vyžaduje v případě transmužů hysterektomii, nejste…
To nejsem. Jakási absurdní obava z mužů, kteří jsou těhotní, je opravdu směšná. Samozřejmě že ten, kdo by zákrok provést chtěl, ať ho má. Ale nutit k němu někoho jen proto, aby si mohl změnit doklady? To je vážně šílené.
Jak jste sám shrnul, z Jany je dnes Honza. Bylo těžké tuto změnu přijmout?
Víte, pokud žijete 23 let s tím, že máte dceru, a najednou je z ní syn, samozřejmě je to… nezvyklé. (smích) Zpočátku jsem měl problém hlavně s mluvou, s tím, abych užíval správné jméno a rod. Ale Honza byl hodně v pohodě, viděl, že se snažím. A co se komplexně té změny týká, svoje dcery jsem samozřejmě miloval, ale taky jsem si přál mít ještě syna. (smích) Takže by se dalo říct, že to se mi díky Honzovi nakonec splnilo.
Jaké jsou vaše vztahy dnes?
Dovolím si říct, že skvělé. Vlastně nás ta tranzice velmi sblížila. Já jsem dost kutil a Honza se v manuální práci taky našel, takže najednou máme obrovské množství společných témat. Zatímco matky s dcerami chodí po obchodech vybírat šaty a kabelky, my s Honzou jezdíme nakupovat nářadí. (smích) Jo, asi je to takový nepěkný stereotyp. Ale zrovna u nás to tak hezky prostě vyšlo.
Už jste to naznačil, ale kdybyste mohl zúročit všechny zkušenosti, které jste v průběhu celé Honzovy tranzice získal, měl byste nějaké doporučení pro rodiče, kteří si se svými dětmi tímto procesem také procházejí?
Nic není tak horké, jak se uvaří. Dítě je vždy na prvním místě – a nezáleží na tom, jestli ho oslovujete Jano, nebo Honzo. Pořád je to vaše dítě. A přesně podle toho by se měl každý rodič chovat. Akceptovat to, co se mu potomek snaží říct a nabídnout mu pomoc. A pak mu ji – v případě zájmu – taky poskytnout. Myslím, že nic jiného v tom není.
