Proč jsou někteří muži „na ránu“? Sexistické vtipy, machismus, agrese či chlubení se rychlými auty jsou i zástěrka hlubšího problému
Já jsem chlap!
Je to již mnohokrát „omleté téma“ – jak by měl vypadat a chovat se „skutečný muž“? Bez ohledu na moderní dobu, v níž žijeme, je v nás stejně stále zakořeněná určitá stereotypní představa vycházející z mytického „tradičního“ mužství“. A tradiční, řádně maskulinní muž je fyzicky (ale i psychicky) silný, má moc, je dravý a také přiměřeně agresivní. I když se tato vize, kterou by bylo klidně možné připodobnit k vizi muže-lovce, může zdát být dnes poměrně zastaralá, přesto ji má řada mužů zvnitřněnou. Ne náhodou se tedy i mnozí moderní muži snaží svou (mužskou… a mužnou) identitu stavět právě na fyzické síle a dalších atributech mužství. Tak, aby se jasně odlišili od žen a ukázali, že s jejich mužností je všechno v naprostém pořádku. Vážně je?
„Když mají muži pocit, že jejich mužnost je v ohrožení, mnozí se ji snaží posílit pomocí strategií, jako je vyhýbání se ryze ženským produktům a činnostem a zveličování svých stereotypně mužských vlastností, jako je např. počet žen, s nimiž měli intimní vztah,“ vysvětluje tak profesor psychologie ze Stanfordu, Benoît Monin. Dle jeho slov pak muži, jejichž mužnost je zpochybňována, jednoduše reagují zveličováním vlastností, které spojují s maskulinitou, a zlehčováním těch, které se týkají ženství.
Dokládá to i výzkum, na němž se Monin podílel: muži, kteří v testu síly úchopu získali (falešné) nízké hodnocení a jejich mužnost tím byla zasažena, následně nejenže zveličovali počty sexuálních partnerek, ale nadhodnocovali i svou výšku a tvrdili, že jsou agresivnější a atletičtější, než ve skutečnosti byli. A samozřejmě také projevovali menší zájem o stereotypně ženské spotřební produkty (např. ty kosmetické). K ničemu takovému přitom v případě mužů, jejichž hodnocení bylo průměrné, nedocházelo. „Naše zjištění dokládají tlak, který muži pociťují, aby dodržovali genderové stereotypy, a ukazují způsoby, jak se snaží napravit svou ohroženou maskulinitu,“ shrnul výzkumný tým.
Zdroj: Giphy
Méně odborně pak zní i vlastně docela bulvární tvrzení – že muži s malými penisy (příp. ti, kteří jsou o tom, že je jejich nádobíčko nedostatečně velké) si tento nedostatek kompenzují skrze svá auta. Obvykle ta hodně drahá a hodně rychlá. A pozor – on je to vědecky podložený fakt.
Úsměvné, ale i nebezpečné
Ačkoliv pořízení si rychlého/drahého auta jako kompenzace (nezřídka jen domnělé) nedostatečné mužnosti je relativně neškodné, ba i úsměvné, mužská nejistota je mnohem hlubší problém, který může být i docela problematický a nebezpečný. Kompenzační mechanismy jsou totiž různé – a např. dle výzkumu provedeného na amerických pracovištích téměř 30 % mužů uvedlo, že by nijak aktivně nezasáhli, pokud by byli svědky různých sexistických narážek na své kolegyně. A jak navíc výzkumníci uvedli, právě muži, kteří se potýkají s vyšší mírou úzkosti pojící se k jejich nedostatečné mužnosti, mají tendenci přehlížet podobné věci mnohem více než muži, kteří jsou se svou identitou plně srovnaní.
Může to být ale nejen přihlížení sexistickému chování, ale i projevy agrese, které patří mezi klasické mechanismy, jimiž se muži snaží svou mužnost navenek více demonstrovat. Muži, kterým bylo na základě testů maskulinity řečeno, že jejich skóre je nízké, nejenže se častěji projevují agresivně, ale také obtěžují ženy, a dokonce i jiné – slabší – muže. Vědci již také zjistili, že v případě mužů, jejichž tváře jsou více chlapecké (až dětské), existuje větší pravděpodobnost, že budou nepřátelští vůči svému okolí, a dokonce že budou páchat zločiny.
Porozumět nestačí
Nakonec výzkumníci poukazují na to, že určení a porozumění strategiím, které muži užívají, když je ohrožena jejich maskulinita, může pomoci k porozumění tomu, proč se v běžném životě chovají tak, jak se chovají. Ovšem v tomto případě platí, že porozumění je sice hezká věc, ale především by mělo být cílem pokusit se ony tlaky, jež na muže (ale – byť v jiném rozměru – i na ženy) stále společnost na základě pomyslných stereotypů vyvíjí, co nejvíce minimalizovat. Jinak totiž hrozí, že mnozí stále „budou na ránu“… nemluvě o tom, že sami pro ránu nepůjdou daleko.
