Všude špína: jak dbali na hygienu naši předci, kdo byl „vytírač“ a proč muži i při jídle nosili klobouky?
Očistná koupel? Vlastně ani ne…
I když někteří jsou přesvědčeni, že v minulosti se lidé prostě nemyli vůbec, opak je pravdou. Ovšem je otázkou, zda koupel v podmínkách 10. či 11. století byla skutečně něčím, co vyústilo ve skutečnou očistu. Vody bylo často málo a problematický byl i její ohřev. Takže nikoho asi nepřekvapí, že jednu vanu (tedy, míníme vodu v ní) sdílela klidně i celá rodina či skupiny přátel. Ve 13. století pak začaly vznikat veřejné lázně, ovšem každý si jistě domyslí, jak hygienické asi mohly (i vzhledem k výše řečenému) být.
Svou roli však sehrávalo i společenské postavení. Zatímco vyšší třída si mohla dopřát vlastní koupel, kterou připravovalo služebnictvo (to nanosilo ohřátou vodu do koupací kádě), chudší lidé – když už se tedy myli – tak obvykle činili ve vodě studené. A umývali se v potocích, řekách, jezerech. Ačkoliv pak lidé z vyšších společenských tříd, resp. šlechta, disponovali ve svých sídlech také prostory určenými k mytí rukou před a po jídle, tím v podstatě veškerá hygiena končila. A vlastně není divu – lidé nevěděli nic o bakteriích, virech, a tak si s čistotou příliš hlavu nelámali.
Toaleta ve skříni a místo papíru vlna
Kromě koupelny je dnes nezbytnou součástí všech domácností i toaleta. V minulosti měl záchod podobu mísy s upevněnou deskou s otvorem. Toto „zařízení“ bylo např. v tudorovských domech zasazeno do výklenku či do prostor podobných skříním. V případě hradů byla místo mísy jen díra, kterou vše padalo dolů, kamsi do příkopu (ostatně, zavzpomínat na tuto praxi si můžete např. při prohlídce Karlštejna, který se pyšní tzv. prévetem některými označovaným také jako „výsernice“). A nižší třída a rolníci? Ti si jednoduše ulevili tam, kde zrovna uznali za vhodné – a obvykle pak „své dílo“ zahrabali do země. Následné mytí rukou? Nenechte se vysmát… V Anglii se navíc běžně veškeré splašky (ale i odpad) jednoduše „házely“ z okna. To v důsledku znamenalo, že ulice byly pokryty výkaly, močí, hnijícím jídlem, ale i mrtvolami zvířat apod. Skutečně efektivní čištění ulic přitom bylo zavedeno až v 18. století.
Když už jsme u zahrabávání po vykonané potřebě, jistě za zmínku stojí i fakt, jak (resp. čím) se dříve lidé následně utírali. Toaletní papír je přece jen „vynálezem“ 19. století. Ti chudší si vystačili s mechem či listím, naopak movitější část společnosti si dopřávala utírání ovčí vlnou. A teď pozor, konkrétně králové přímo zaměstnávali člověka, který jim pozadí utíral (a tento post měl i svůj vlastní název) – a byl to post skutečně žádaný! Proč? Často se tito „vytírači“ stávali královskými důvěrníky a tajemníky.
Breberky a infekce
Blechy a vši, právě ty byly v minulosti nejčastějšími zdroji infekce. Obvykle se s kousanci potýkali samozřejmě chudší lidé – jim se navíc kousance kvůli špatné stravě, příp. podvýživě, často zanítily. Ničím výjimečným navíc nebylo ani to, pokud se lidé právě z kousnutí blechou nakazili tyfem.
Poměrně hodně nehygienické bylo dnešním prizmatem také pokrytí podlah slámou. Ta sloužila k překrytí špíny, přičemž se ale měnila jen horní vrstva. To, co se odehrávalo ve vrstvách spodních, si jistě umíte představit. Ne náhodou tedy v takto „uklizených“ prostorách byly umístěny vonné byliny a květiny. Učenec Erasmus byl ale ve svém popisu reality přece jen docela konkrétní – takto vzpomínal na svou návštěvu Británie v 16. století: „Různé potraviny, nápoje a další nepořádek často končil na zemi a tam byl ponechán. Na zemi ležela sláma či křoviny, svrchní vrstva byla občas vyměněna, ta spodní ale zůstala – třeba i dvacet let – na místě. Společně se zvratky, močí, pivem, zbytky ryb a dalšími ohavnostmi, které se ani nehodí zmínit. Při každé změně počasí docházelo k vdechování všech těchto výparů, což považuji za zdraví velmi škodlivé,“ popsal.
Neprané prádlo, žádné prádlo a všudypřítomné klobouky
Podobně bezútěšná jako tělesná hygiena byla i péče o garderobu. Tedy, zatímco muži nosili alespoň plátěné spodky, ženy chodily obvykle naostro. Měsícem, kdy se prý lidé nejvíce myli, byl květen – a proto se také většina svateb konala v červnu, kdy ještě tolik nezapáchali. Přesto prý nevěsty právě kvůli zakrytí nelibého odéru nosily svatební kytice, které měly zápach překrýt…
A kdo že byl považován za největšího špindíru? Překvapivě prý skotský král Jakub VI., ten totiž jedny šaty údajně nosil klidně celé měsíce – a často v nich i spal. Nepřetržitě také nosil stále tentýž klobouk, který vůbec nesundával – až do chvíle, dokud se doslova nerozpadl. Tento nepříliš ideální životní styl si pak král hýčkal, byl totiž přesvědčen o tom, že mytí lidskému zdraví škodí. A co se týká klobouků, ty pánové nosili obecně v postatě stále – a měli je na hlavách i u jídla. Důvod byl prostý – a rozhodně nesouvisel jen se zájmem o to, aby si dlouhé vlasy nenamočili do jídla – cílem bylo zabránit tomu, aby jim do pokrmů z vlasů nenapadaly vši…
