„Dnešní LGBT aktivismus je prostě moc, berme, co se nám nabízí, a usilujme o lidství,“ říká gay, který boj za ´manželství pro všechny´ odmítá
Různé minority si většinová společnost spojuje také s aktivismem, tedy bojem za práva těch, kteří se mezi příslušníky menšin řadí. Vy sám jste gay, nijak se tím netajíte, ale aktivismus vám blízký není. Proč?
Ono by to asi chtělo trošku dovysvětlit. Jistě, že si sám užívám výhod, které za mě už jiní vybojovali. Necítím se aktuálně nijak fatálně diskriminovaný a mám u nás v Česku i poměrně solidní pocit bezpečí. I když jsem někde s partnerem, nebojím se mu vyjádřit náklonnost, zatím jsem na žádné negativní reakce nenarazil. To všechno je podle mého názoru skvělé. A samozřejmě se s díky obracím na předešlé generace LGBT lidí, díky nimž to tak je. To, co se mi opravdu nelíbí, je ten aktivismus, který se děje teď. Mám totiž pocit, že dnes jednoduše neexistuje prakticky žádná hranice, kterou by nebylo možné v rámci boje za lidská práva překročit. Takže naprosto chápu ten odpor většiny, který se postupně i vůči nám, gayům zvedá.
Přikládáte tedy narůstající nenávistné projevy ve společnosti vůči LGBT lidem právě „bezbřehému“ aktivismu?
Možná bych to neformuloval přímo takto, ale podstatu jste asi vystihla. Je to vlastně takové dráždění hada bosou nohou. Jsem rád, že dnes s tím, kdo jsem a s kým žiju, nemám žádné problémy. A byl bych velmi nerad, kdyby se to změnilo jen kvůli tomu, že LGBT aktivisté budou stále více tlačit na pilu.
Co myslíte tlačením na pilu?
Myslím, že teď se média hodně chytla toho manželství pro všechny. Nepopírám, že podle různých průzkumů veřejného mínění je mu společnost většinově nakloněna, ale prosadit tenhle koncept politicky, to je něco jiného. To, co se kolem toho odehrává, se mi ale nelíbí ani v nejmenším. Jistě, rád bych si partnera vzal jako kdokoliv jiný, vždyť ho miluju úplně stejně, jako se miluje kterákoliv jiná dvojice. Ale je mi po pravdě řečeno naprosto jedno, jak se tomu svazku, pokud bude v právních otázkách rovnocenný manželství, bude říkat. A pokud je pro někoho zásadní ta otázka s dětmi, tak budiž. Vždyť to jde taky ošetřit jinak. Ale to, co se kolem toho poslední dobou děje, to nám gayům určitě nijak nepomáhá. Takže se bojím, aby i ta pozitivně naladěná část veřejnosti nakonec své stanovisko nepřehodnotila…
Není to ale podstata každého aktivismu – usilovat o „svou věc“ a dělat pro její prosazení maximum?
Aktivismus určitě může mít různé podoby, nerad bych ho nějak dělil na dobrý a špatný. Možná je to všechno víc o nás, LGBT lidech jako takových, než o aktivismu. Ten byl v minulosti samozřejmě jiný a i když doba se posunula a chápu, že i aktivismus se musel změnit, řekl bych, že spojení „gay komunita“ získalo v průběhu doby nepěknou nálepku. Získali jsme si ji samozřejmě my sami tím, jak vystupujeme a jak se chováme. A možná i proto je ten aktivismus v důsledku vnímaný stále více negativně.
Pokud bychom se vrátili ještě k tomu manželství pro všechny – rozumím vašim stanoviskům, ale co když to ostatní lesby a gayové cítí jinak a o všechno to, o co vy nestojíte, zájem mají?
Já nechci nikomu upírat jeho práva nebo snad i nárok na zákonem posvěcené společné soužití a rodinu. Jen si nejsem jistý, že zrovna ty děti, okolo kterých se teď točí celkem vyostřené debaty, jsou opravdu téma pro nás všechny. A zrovna na těch dětech se ta diskuse docela zadrhává. Mně osobně by navíc bylo úplně jedno, kdyby se tomu našemu svazku říkalo třeba univerzálně „partnerství“, kdyby se k němu pojilo vše, co se pojí k manželství. Ale mám pocit, že aktivisté tu právě bojují i o ta slova. A to si myslím, že je naprosto zbytečné. Pokud někoho dráždí manželství leseb a gayů, tak je přece to nejmenší říkat mu prostě jinak…
Ale není to potom jednoduše ústupek právě z oné rovnosti? Protože pokud by si měli být všichni rovni, měli by přece mít právo vstoupit také do téže instituce manželství…
Ústupkem bylo i registrované partnerství. Pokud je aktuálně situace taková, jaká je, prostě se v ní zorientujme a berme, co je na stole. Vždyť tahle úporná aktivistická snaha vedla i k tomu, že se ve vládě projednává i možnost, aby manželství leseb a gayů bylo ústavně zakázáno. Až tam jsme to dopracovali. Nebylo by proto lepší vzít, co se nám nabízí? Vždyť na tom, jak tomu soužití budeme říkat, přece nezáleží. Proč se do roztrhání těla bít za něco, co akorát způsobuje problémy, a to bohužel i nám samotným?
Možná právě kvůli té rovnosti, ale chápu váš postoj. Když tedy stávající způsob aktivismu není podle vás ideální, jak by se měl změnit?
Asi bychom se měli vrátit, jak se říká, zpátky ke kořenům. K tomu, že aktivismus byl o lidství. Dnes je o producírování se, o co největších extrémech a svůj lví podíl na tom samozřejmě mají i média. Kvůli nim jsme specificky my gayové vykreslovaní často jako promiskuitní povrchní zženštilí muži, kteří sami moc neví, co se sebou. A my to nakonec svým chováním často stvrzujeme, je to začarovaný kruh. Z něj bychom měli vystoupit a pak teprve začít usilovat o to, aby nás společnost přijala takové, jací opravdu jsme, a ne jak jsme viděni mediální optikou, které ale – a můžeme si za to sami – v důsledku často odpovídáme…
