Fotograf aktů Martin Burger o tom, jak se fotí nahota a proč přestal fotit muže oblečené: „Baví mě, jak jsou mužská těla tabu. Když se svlíkne chlap, tak pobuřuje“
Jak se fotí nahota?
Ted už líp. (smích) Ze začátku to bylo přece jen zvláštní, že někdo přijde a svlékne se donaha. Teď už to tak neberu. Ale pořád to beru tak, že často fotí kluci, kteří fotí úplně poprvé, takže to není „Čau, tak běž donaha“ a začneme fotit. Odhalují se postupně a jen, když chtějí. Je to hodně o důvěře.
Jak jste se dostal k focení aktů? Není to úplně tradiční záliba…
Ještě ke škole jsem navrhoval pánskou a dámskou módu a tu jsem potřeboval vždy nějak nafotit. Look book a kampaňovky. Samozřejmě jsem řešil budget a přišlo mi, že nejlevnější je, když si to nafotím sám. Tak jsem to zkusil, začalo mě to bavit a začal jsem fotit víc a víc. Akorát nemám moc rád takové ty studiovky, kde mají na sobě jenom tričko, džíny a ještě ke všemu jsou bosky. Tak jsem si říkal, proč to neshodit celé. Zachytit lidské tělo je hezčí než ho schovat pod oblečení.
Oblečení na vašich fotkách opravdu moc není. Někdy jsou ale modelové ozdobení třeba provazy. Co vás vede k tomu řekněme odvážnějšímu ztvárnění?
Ty provazy vznikly náhodou, protože jsem je měl v poslední kolekci oblečení. Ale říkal jsem si, že to vypadá pěkně, tak proč to nepromítnout i do těch fotek. Je to prostě určitý druh interpretace a umění.
Pokud jde o nahotu… Mě baví, jak jsou mužská těla stále tabu. Zvlášť tady v České republice. Když je nahá žena, tak je na to každý zvyklý, ale když se svlékne chlap, tak určitým způsobem pobuřuje.
Kdo jsou muži, které fotíte?
Dřív to byli hodně známí. Ale teď někdy oslovím někoho já, někdo osloví mě.
Takže když vám někdo napíše na Instagramu, že by se chtěl nechat vyfotit, tak se domluvíte?
Většinou ano.
Vybíráte si, koho budete fotit?
Nevybíral jsem si, nechtěl jsem nikoho urazit, ale už ano. Podle těla a vzhledu. Někdy vím, že by to nevypadalo nejlíp. Času už není díky práci tolik. Vypadá to, že bych si vybíral jenom adonise, ale jde spíš o to, jestli je ten člověk určitým způsobem zajímavý. Nepotřebuju vysekaná těla, ale prakticky nikdo jiný fotit nechce, protože nemá to vysekané tělo. Ale o to ve výsledku vůbec nejde.
Mluvil jste o tom, že ze začátku bylo focení nepříjemné a i vy jste se styděl. Jak s tím pracujete?
Nebylo to nepříjemné, spíš nezvyk. Pracuji s tím tak, že se od toho úplně oprostím. Beru to jako objekt. Ne, že přede mnou stojí nahý kluk. Lidi mi píšou, že to musí být super, kolik jsem viděl nahých kluků, ale já si to v hlavě přepnu, a už to tak neberu. Beru to kompozičně, jak se láme světlo, apod.
A co stud modelů? Někdy se říká, že aby fotograf odboural napjatou atmosféru, svlékne se taky. Je na tom něco pravdy?
V mém případě ne, já se nesvlékám. Občas se někdo zeptá, jestli budu taky nahý, ale nikdo to nevyžaduje.
Jak tedy vypadá celý ten tvůrčí proces? Kdybych vás třeba já oslovil, že se mi líbí vaše práce a chci něco nafotit.
Jelikož se fotí primárně tělo, tak nejdřív potřebuji to tělo vidět. Abych si mohl udělat představu. Například mně osobně se k svalnatému chlapovi nehodí, kdyby měl krajku. To by vypadalo komicky. Krajky se hodí třeba na nějakého hubeného kluka. Takže bych si nastudoval to tělo, potom bych vymyslel koncept, co by se k němu hodilo. Řekl bych vám, jaké by bylo pozadí, jestli by to bylo černobílé, nebo barevné.
Pak bychom si domluvili termín, přišel byste, nafotili bychom. Focení trvá většinou hoďku, ale někdy jsou i takoví střelci, že jsme třeba za půl hodiny hotoví. Následně udělám výběr fotek. Ty upravím a potom vám je pošlu a vy si s nimi můžete dělat, co chcete.
Z focení pak vyberu tři fotky, které bych rád sdílel. Ty vám pošlu na schválení, vy řeknete „OK“ a já je sdílím. Neprezentuji nic, co není schválené modelem.
Kolik je postprodukce práce?
Já nesnáším retuš, takže neretušuji. Leda třeba akné. Ale že bych přifukoval svaly nebo ubíral tuk, to fakt nemám rád. Jediné, co dělám, je, že upravuji barvy a pozadí. Jinak fotky nechám přirozené a surové, to se mi líbí.
S nápady na focení přicházíte vy, nebo je to přání modelů?
V převážné většině to vymýšlím já, ale někdy s tím přijde model a doladíme to spolu. Ale nejlepší fotky jsou vždycky momentky. Někdy přestaneme fotit, on se posadí a posadí se úplně přirozeně, lépe, než kdybych ho posadil já. Tak ho pak honem cvaknu a je to nejhezčí fotka.
Když to nechá úplně na mně, tak je to samozřejmě úplně nejlepší. Když je mu to jedno. Ale teď třeba měl kamarád představu s kompozicí kytek kolem obličeje. Takže s nimi přišel, já jsem je pak na něho naaranžoval a jsem za takovou vizi vážně rád, protože vznikly super fotky.
Ale taky se stává, že někdo má svoji představu, přes kterou nejede vlak, ačkoliv já vidím, že by to šlo ještě posunout a vypadalo by to líp. To je pak frustrující. Ale nemůžu nikoho nutit, aby dělal něco, co nechce.
Je něco, co byste nikdy nefotil?
Asi nějaký extrém. Aby to nevypadalo lacině. Nefotil bych na první pohled laciné fotky.
Kde je hranice mezi uměním a laciností?
Tam je hrozně tenká hranice. I lascivní věci se můžou nafotit elegantně. Je to hodně i o té postprodukci, o kompozici. A taky o tom člověku samotném.
Máte nějaké cíle, kam byste chtěl své focení posunout?
Cíle asi ne. Já to beru jako relax. A když už to nafotím, tak to světu ukážu. Ale jestli bych se tím chtěl třeba jednou živit, tak to nechci. Nechci, aby se z toho koníčku stala povinnost. Protože vím, že by mi to to focení znechutilo. Kdybych musel. Takhle jsem sám svým pánem, když se mi nechce fotit, tak si nic nedomlouvám.
Co je na focení nejtěžší?
Asi odbourat stres modelů. Nejvíc prkenné fotky jsou ty, když jsou ještě ve spodním prádle nebo oblečení. Ale když se svléknou, tak je vidět, že z nich ten stres spadne. Že si řeknou „Tak teď už je to jedno“. Nejhorší je přehoupnout se přes tohle stádium, pak už je to v pohodě.
A co je nejlehčí?
Asi stisknout spoušť. Focení jako takové je nejlehčí, to už si člověk jenom užívá. Nejtěžší je povzbudit někoho, kdo se na to necítí, vymyslet ten koncept a udělat postprodukci.
Dají se na focení balit chlapi?
Jsem single, tak asi ne. (smích) Jo, asi dají, ale ne v mém případě. Jako, že by to byla nějaká taktika? Ne, to rozhodně ne.
Ale se vztahy to je potom takové těžší. Když někomu řeknete, že fotíte akty, tak ne každý je s tím v pohodě. A mně by to asi taky vadilo, kdyby se třeba můj partner fotil nahý. Asi bych to zkousl, ale příjemné by mi to nebylo.
Stalo se vám během focení někdy něco vtipného? Nebo tragického?
Tragické je, když nafotíme fotky, které jsou pěkné, ale ten člověk pak řekne „Hmm, já se tam sobě nelíbím, nepoužívej to“. Tak to je tragédie, to mě mrzí. Ale stává se to výjimečně.
A stává se, že je člověk překvapený, jak dobře ty fotky vypadají?
Jo! To je nejlepší! Stává se, že lidi říkají, že budou vypadat blbě, a pak řeknou „Wow, to jsem fakt já?“. To mě pak těší, když se povede. A ještě víc mě těší, když se pak vrací.
