„Jsem málo gay, ale ne dost hetero,“ popisuje muž, který nikam nezapadá. „Jsou situace, kdy chci, aby lidi věděli, že jsem na chlapy,“ dodává
Tome, kdy jste si poprvé uvědomil, že jste gay?
Myslím, že to bylo klasicky během dospívání. Jenže už tehdy jsem nějak moc nevěděl, jak to poznat, jak se chovat a jak zapadnout. Vlastně bych řekl, že právě v té době toho sebeuvědomování začal vznikat můj problém, se kterým se potýkám doteď.
Jaký problém?
No, je to odpověď na otázku, co vlastně znamená, když je člověk hetero – a když je gay. Už když jsem začal cítit, že budu asi na chlapy, byl jsem obklopený těmi stereotypními představami o tom, jak gay vypadá, jak se chová, co ho baví. A na mě nic z toho nepasovalo. I proto jsem hodně dlouho neměl jasno v tom, kdo vlastně jsem. Chodil jsem i s pár holkama, se kterýma jsem i spal, ale nic mi to neříkalo. Pak jsem si říkal, že možná budu bisexuál, tak jsem to zkusil vystřídat (smích), a tak bylo jasné, že co do té orientace jsem prostě gay. Jenže když jsem se teda rozhodl, že se nějak zkusím zařadit mezi gaye, taky mi to moc nešlo. Myslím teď v té společenské rovině, ne v posteli. (smích)
Můžete nějak přiblížit, jak si představit „zařazení se mezi gaye“?
Já jsem vyrůstal víceméně v tom, že gay je přece jen trochu zženštilý chlap. A to nemyslím nijak zle, vždyť já sám jsem gay. Ale nevím, jestli jsem „správný gay“. Ne v té rovině zženštilosti – třeba jako v případě vzhledu. Ale obecně v rovině mých zájmů a tak. Prostě jsem do té kultury, jestli to tak můžu nazvat, asi nezapadl. Jasně, že si nemyslím, že všichni gayové nosí růžová trička, vaří jako bozi a volný čas tráví popíjením v barech. Jenže být skoro dvoumetrový maskulinní gay, který se živí manuální prací, jezdí na silné mašině, poslouchá metal… no, pokud by nějaký ten gay stereotyp existoval, což bych řekl, že asi existuje, tak já se v něm nenacházím. Určitě se v něm nevidí ani další chlapi, ale my teda asi prostě nejsme v rámci té „komunity“, jak je to označované, vidět vůbec.
Tak pokud bychom mluvili o „komunitě“, viditelná je třeba skupina tzv. medvědů…
Jo, to je pravda, ale to já taky nejsem. To už jsem zjistil. (smích) Ono hodně lidí si dnes pořád stěžuje, jak se tu všichni kategorizují a kolik všech možných pohlaví nebo bůhvíčeho najednou existuje… a klepou si na čelo. Jako klepal bych si taky. Jenže když tu svoji kategorii člověk nemůže najít, je to dost zvláštní. Určitě můžu říct, že jsem superindividuální a je to super. Dnes už se na to tak i snažím dívat. Ale hlavně v pubertě a taky když jsem se snažil nějak najít, to bylo hrozný tápání. Takže bych řekl, že my všechny ty kategorie vlastně fakt potřebujeme (smích), protože to lidem může usnadnit život.
Na druhou stranu si troufám říct, že mezi gayi o vás musí být poměrně zájem – maskulinní typ, to je terno! (smích)
Už jste slyšela o tom gay radaru? Tak z toho já naprosto vypadávám. Jestli ho někdo má a používá, tak i když kolem mě bude kroužit jak družice, tohle zařízení ani nehlesne. (smích) Když jsem třeba s přáteli nebo kolegy někde venku, nikoho nenapadne, že jsem gay. Těžko se s někým náhodně seznámím – mě nikdo neosloví, protože se asi bojí, že dostane po hubě (smích) a já… já ten gay radar nemám… A představte si, že jen tak naslepo někoho oslovím a on to bude heterák…
No tak to by možná úplná tragédie být nemusela – každopádně to nezjistíte, když to nezkusíte. Ale nemá tohle „nerozpoznání orientace“ přece jen nějaké výhody? Spousta gayů se naopak potýká s tím, že jsou až moc „čitelní“…
Jako jo, určitě nehrozí, že se stanu třeba obětí nějakého toho napadení. (smích) A jestli teda gayové narážejí na nějakou diskriminaci, tak je fakt, že s tou jsem se nepotkal nikdy – protože u mě v podstatě nikdo tu jinou orientaci vůbec nepředpokládá. Ale jak už jsem říkal, jsou situace, kdy já bych byl rád, kdyby to bylo úplně opačně.
Narážíte tedy na to, že kvůli tomu, že tak úplně do pomyslné gay komunity nezapadáte, máte problém s hledáním protějšku?
A jaký! Nejenže mám problém se s někým seznámit, ale taky s tím, že k sobě hledám někoho, jako jsem já. (smích) Protože pro sebe ale nemám kategorii, asi to značí, že moc nás takových nebude, proto nás nikdo nepojmenoval. Něco jako: málo gay, ale ne dost hetero… (smích) Kdybych byl schopný v sobě vydolovat nějakou minimální jiskru směrem k ženám, asi bych to nakonec bral jako cestu nejmenšího odporu. Ale teda kamarádky sice nějaké mám, ale že bych s nima žil – a to navíc i sexuálně – to mě neláká.
Zmínil jste, že jezdíte na motorce – předpokládám, že se tedy i s nějakými motorkáři stýkáte a přátelíte. Ti o vaší orientaci vědí?
Jak kteří, spíš jen ti nejbližší. Nijak to do světa nevykřikuju, protože si nemyslím, že je to potřeba.
Ale třeba byste pak měl větší šanci najít někoho s podobnými zájmy, ne?
To je asi fakt. Zatím jsem až do takového krajního stadia ale nedošel. Jak by to známí vzali, to nevím, možná dobře, ale já se jich taky na jejich soukromý život neptám.
Takže když se vrátíme k tomu, co jsme už řešili – není to někdy vlastně výhoda, „klamat tělem“? (smích)
Když se na to díváte takhle, tak vlastně docela jo. Nemusím řešit nějaké to zpochybňování toho, kdo jsem a jak vystupuju. Život heteráků je z téhle perspektivy vlastně dost snadný a v pohodě. Většina lidí je hetero, a tak je to norma, která se čeká. Já jsem do té kategorie navenek, i když nezáměrně, spadl taky. Takže si tu „výsadu“ vlastně můžu taky užít. A když na tím tak teď přemýšlím, heteráci na potkání nikomu nemusejí vysvětlovat, že jsou heteráci. Jenže přesně to gayové často dělat musejí. Já naštěstí ne. Tak aspoň nějakou výhodu to, že nějak nikam nezapadám, má! Akorát už se mi blíží věk, kdy by mohlo okolí začít takhle čekat, že si najdu tu ženu a budeme mít děti. Tak to se mám na co těšit… (smích)
