„S mým nejlepším přítelem nás obvykle považují za gay pár. Blízké přátelství mezi hetero muži je asi i proto tabu,“ popisuje Ondřej
Ondřeji, jak dlouho trvá vaše přátelství s Filipem?
Trvá patnáct let. Potkali jsme se v sedmnácti, když jsme oba byli na táboře jako vedoucí. Hned jsme si naprosto sedli. Bylo to jako bychom se znali odjakživa. V podstatě hned po tom táboře jsme se začali vzájemně navštěvovat a trávit spolu volný čas – i když v té době každý z nás bydlel v jiném městě. Podobně to pokračovalo i v době, kdy jsme studovali. Já v Brně a Filip v Praze. Právě v Praze jsme se ale nakonec oba zase sešli. Filip v ní po studiích zůstal, já jsem se časem přistěhoval kvůli práci. Ale nebydlíme spolu, aby bylo jasno! (smích)
Když zdůrazňujete, že spolu nebydlíte, asi to má důvod – opravdu je vaše přátelství s Filipem tak „zvláštní“, že si okolí myslí, že tvoříte pár?
Musím říct, že si to za tu dobu myslela spousta lidí. Vlastně už na tom táboře před patnácti lety si to o nás hned všichni začali myslet. (smích) A to jsme spolu prostě jen trávili čas. To nakonec děláme dodnes. Zajdeme spolu na pivo, na večeři, protože máme obdobné zájmy, občas spolu jedeme i na dovolenou. Podotýkám, že když jsme v určitých fázích měli i partnerky, tak jsme jeli všichni čtyři společně. Takže opravdu nejsme gayové (smích), ale pojí nás tolik společných věcí, máme tolik společných témat, že si stále máme co říct.
V případě žen podobný typ vztahu nikoho nepřekvapuje. V případě mužů je to ale jinak – často si náklonnost vyjádřit neumí, nebo se toho bojí. Možná i proto, že mají strach z toho, co se děje vám – že je druzí budou považovat za gaye. Jak se s podobnými situacemi vyrovnáváte?
Už jsme si zvykli. Když jsme se poznali, bylo to těžší, taky bych řekl, že před patnácti lety být gay pořád nebylo tak v pohodě jako dnes. Takže tehdy se nás to, že si o nás někdo za našimi zády něco šuškal, celkem dotýkalo. Postupem času jsme si na ty reakce zvykli. Je vlastně docela zábavné porovnávat, jak se v čase proměnily. Dnes, pokud někdo získá pocit, že jsme s Filipem partneři, obvykle je k nám moc milý. Vlastně v posledních letech jsme se setkali drtivě s pozitivním přijetím, což je vtipné, vzhledem k tomu, že jsme oba hetero.
A jak v takových chvílích reagujete?
Možná bychom mohli dělat osvětu v tom, že přátelství mezi muži rozhodně může být pestřejší a hlubší, než jak je obvykle pojímáno a prezentováno, že? No, neděláme to. Pokud už s námi někdo jedná jako s párem, tak ho při tom necháme. Nám to nijak nevadí a nemá smysl ještě druhou stranu uvádět do rozpaků. (smích)
Jak obecně vnímáte dnešní běžné „mužské přátelství“ - a proč je podle vašeho názoru právě takové, jaké je?
Já ani nevím, jestli něco jako to mužské přátelství v nějaké širší míře existuje. Abych to vysvětlil – chlapi, co se kamarádí, jdou spolu do hospody, jdou na fotbal a prostě dělají různé chlapské věci. A chlapské věci obvykle nezahrnují třeba posezení u kávy nebo rozebírání osobnějších věcí. Teda, to soudím z vlastní zkušenosti a toho, co vidím v okolí. Třeba pokud jde o budoucnost, vztahy, řekl bych, že muži to v sobě všechno tak nějak dusí. Já když jsem se rozcházel s přítelkyní, se kterou jsem měl už poměrně vážný vztah, jsem to všechno s Filipem probíral. On mi hrozně pomohl. A vlastně to je oboustranné. Je to člověk, o němž vím, že se na něj můžu kdykoliv obrátit s čímkoliv. Je mezi námi naprostá důvěra a otevřenost.
Pokud se dle vašeho názoru muži snaží v sobě řadu věcí dusit, tušíte také proč?
Myslím, že je to asi dané obecně kulturně a výchovou. Vlastně od dětství jsou kluci vedení k tomu, aby nebyli žádné bačkory. Nemají brečet. Nemají projevovat svoje pocity. Možná i proto pak mají problém i v romantických vztazích nějak jasně projevovat partnerkám lásku. Takže vlastně není divu, že neumí pracovat ani s něčím tak běžným, jako je přátelství. Mně to, jak s Filipem fungujeme, od počátku přišlo naprosto přirozené. A je to tak dodnes. Když se nevidíme osobně, zavoláme si, máme o sebe vzájemně starost, prostě se projevujeme jako lidi, co se mají rádi.
Čemu přikládáte to, že vám s Filipem se podařilo vybudovat si takto blízké přátelství, které mezi heterosexuálními muži příliš běžné nebývá?
Vůbec to nedokážu posoudit, nerad bych se dopouštěl nějakých generalizací. Ale oba jsme asi vyrostli v docela liberálních rodinách, které jsou poměrně otevřené všemu. I kdybychom gayové byli, vlastně by to našim rodinám taky nevadilo, naši si to, že něco s Filipem mám, taky jednu chvíli mysleli. (smích) Takže nás asi nijak moc nesvazovala nějaká ta nepsaná pravidla toho, co a jak dělat v zájmu našeho pomyslného mužství. (smích)
Takže byste i ostatním mužům doporučil, aby se zbavili zábran a zkusili verzi přátelství, které je běžné mezi ženami?
Vidíte, možná už to, že je blízké přátelství považované za „ženské“, by vlastně mohl být ten problém. Chlapi přece nejsou žádné drbny, nechodí řešit vztahové problémy do vinárny, nepojídají dorty, zatímco si stěžují na svůj protějšek… (smích) Takže já bych všem mužům doporučil, aby se pokusili navázat úplně normální mužské přátelství, ale takové, které bude upřímné, otevřené, blízké a nebude omezené žádnými společenskými mantinely.
