„Manžel nesnáší homosexuály, syna vyhodil z domu, neviděla jsem ho 9 let,“ popisuje matka gaye s tím, že tajně věří v usmíření
Ilono, vychovala jste syna, který vám na prahu dospělosti řekl, že je gay. Jak jste situaci nesla?
Já velmi těžce. Byla to pro mě a hlavně pro mého manžela obrovská rána. Já jsem se ani nestačila z té informace pořádně vzpamatovat a manžel syna vyhodil z domova. Ještě v ten den, vlastně úplně bezprostředně po tom, co nám to, že je gay, řekl.
Víte, kam váš syn pak šel?
Vím, šel k mým rodičům na druhý konec republiky. Nechali ho u sebe bydlet skoro rok. V tu dobu jsem alespoň od rodičů měla o synovi nějaké informace. Hrozně jsem se ale styděla, že moji – v té době téměř sedmdesátiletí rodiče – jsou osvícenější než můj manžel. Pro mě sice to sdělení byl šok, ale rozhodně ne příčina k tomu, abych synovi řekla, ať si sbalí věci a jde.
Proč jste v tu chvíli nezasáhla?
Je to už dávno. Nerada bych to nějak rozebírala, ale u nás manžel vždycky vládl železnou rukou. Vlastně je to tak dodnes. Máme ještě dceru, mladší. I ona byla z té situace vedle, ale vůbec se neodvážila cokoliv říct, natož s bratrem navázat kontakt. Ačkoliv tedy vím, že dnes už se stýkají. Jenže ona se dcera s manželem nebaví. Právě proto, co udělal synovi. Jakmile mohla, postavila se na vlastní nohy a domů už nejezdí.
Takže vy se se svými dětmi vůbec nestýkáte? Jak dlouho?
S dcerou ano, občas za ní zajedu na návštěvu. Nebo když ona přijede navštívit kamarády, tak se mi ozve a potkáme se. Ptávám se jí občas i na syna, ale ona o něm mluvit nechce. Je to už skoro devět let, co jsem ho neviděla.
Nenapadlo vás zkusit syna prostřednictvím dcery kontaktovat a třeba se sejít – někde na „neutrální půdě“?
To mě napadlo tolikrát, že na to snad ani nechci myslet. Od dcery vím jen to, že žije v Praze, má přítele a pracuje v marketingu. Strašně ráda bych ho viděla, ale to by před manželem naprosto neprošlo. Že bych si udělala výlet do Prahy? To skutečně ani náhodou…
Vysvětlil vám manžel poté, co syna z domu vyhodil, proč to udělal?
No, to ani nemusel. Křičel po něm dost nevybíravě… já ty slova ani nechci opakovat. Prostě že lidi, jako je on, u sebe v bytě nestrpí. Byla to hrozná scéna. Nemohla jsem v tu chvíli nic dělat. Vlastně ani potom.
Od chvíle, co váš manžel syna vyhodil z domova, tedy uplynulo devět let. On sám se o něm už nikdy nezmínil?
Ne, já mám pocit, že to celé naprosto vytěsnil. U mě neuplyne jediný den, abych na syna nemyslela. Když jdu na nákup a vidím něco, co měl rád, když vařím jeho oblíbené jídlo… v té první fázi bylo pro mě hrozné chodit i do jeho opuštěného pokoje. Manžel si z něj pak udělal pracovnu. Tajně jsem pár synových věcí zachránila, on všechno jinak vyházel. Beze slova.
Chápu, že je to stále velmi citlivé téma, ale jak třeba probíhaly první Vánoce po těch vámi popsaných událostech?
Jako by syna někdo vymazal ze světa. Měla jsem pro něj dárky – a ty jsem mu taky ten první rok alespoň poslala k mým rodičům. Dělala jsem to tak potom i s dárky k narozeninám, k svátku. I když můžu vypadat jako opravdu divná máma, syna – a dceru samozřejmě taky – navzdory tomu všemu, miluju. Během covidu ale oba rodiče odešli, takže tahle „spojka“ už je bohužel pryč…
To mě mrzí – a vy jste se nepotkali ani na pohřbu?
Ne, on nepřišel. Ale to udělal kvůli mně. S dcerou vše společně vyřídili a on kvůli tomu, aby předešel scéně s manželem, na obřad nešel. Nechtěl, abych měla ještě nervy z toho, že tam vznikne nějaký další konflikt. Tak mi to říkala dcera…
Takže by se dalo říci, že na vás přece jen syn úplně nezanevřel…
On byl vždycky tak milý, citlivý a ohleduplný kluk. Já doufám, že ví, jak to všechno je. A že i kdyby mě třeba zkusil kontaktovat sám, že by to nemuselo dopadnout dobře.
Myslíte, že se vám někdy se synem přece jen podaří potkat?
Já v to strašně doufám. Děkuju bohu za to, že mám ještě dceru, takže je tu pořád nějaký ten mezičlánek, díky němuž v budoucnu snad nebude problém syna najít, zkontaktovat… a omluvit se mu. Je to pro mě naprosto úmorné. Drží mě nad vodou právě jen to, že vím, že syn je v pořádku a dnes už se mu daří dobře. I když ten start do života jsme mu tedy opravdu nepřipravili hezký.
Když doufáte ve shledání, věříte také tomu, že názor změní váš manžel?
Ne, tomu moc nevěřím. Ale máme už šedesátku na krku a třeba ztratí ostražitost. Já vím, že to musí znít celé opravdu absurdně. Situaci, v jaké žiju, si uvědomuju. Ale, víte, když jsem s ní nebyla schopná nic udělat předcházejících pětatřicet let, na stará kolena neudělám nic tím spíš. Asi je to zbabělé. A říkám si, že jako máma jsem selhala – vždyť jsem vlastně v určitém slova smyslu přišla o obě děti. Ano, pohledem z vnějšku vlastně i svojí vinou. Strašně mě to mrzí a vím, že roky běží a ten čas nám nikdo nevrátí. Přesto tam někde v koutku srdce doufám, že tu příležitost začít s dětmi fungovat – i po těch hrozně pošramocených vztazích – znovu a lépe ještě budu mít.
