Stejnopohlavní sex, chlapci vychovávaní jako dívky i osoby „dvojí duše“ – naši předci jinakost přijímali. Kde se vše zvrtlo v nenávist?
Když vztahy lidí stejného pohlaví byly normou...
I když by někteří jistě mohli nesouhlasit, podle většiny historiků v podstatě v každé zdokumentované kultuře existují důkazy o homosexuálních aktivitách a vzájemných romantických citech mezi osobami stejného pohlaví – byť samozřejmě ne vždy byly všeobecně přijímány. Již z Bible, která se problematiky homosexuálního chování také dotýká, je přitom možné odvodit, že homosexualita existovala ve starověkém Izraeli (ač zrovna vřele na ni většinová společnost pravděpodobně nereagovala). To starověké Řecko ukazuje úplně jiný příběh – že homosexuální vztahy mezi muži byly v této době běžné, je všeobecně známo, pravdou ale je, že ničím neobvyklým nebyly ani vztahy lesbické.
Transgender jako módní vlna?
Abychom ale celé široké LGBT+ spektrum nezužovali jen na homosexualitu, potažmo lesby a gaye, je jistě namístě zmínit, že existuje také řada písemných důkazů o tom, že v minulosti nebyla nijak neobvyklá ani situace, kdy muži po část svého života žili jako ženy, či naopak. Dnes tento stav označujeme jako transsexualitu (byť termín je již považován za zastaralý) a ty, kteří změní své pohlaví jako transgender (či translidi). Zmínit by tak v dané souvislosti bylo možné např. záznamy z dávných kultur v Albánii či Afghánistánu, kde byli dospívající vychováváni tak, že to neodpovídalo rolím, jež byly tradičně přiřknuty lidem jejich pohlaví, „ženské manžely“ v Keni nebo jednoduše osoby označované jako two-spirits (či berdach). Pro ně jsou pak typické charakteristiky jak ženské, tak i mužské.
Je tedy faktem, že ani tento pomyslný nesoulad mezi biologickým tělem a duševní příslušností k tomu, či onomu genderu, není žádným módním výstřelkem, jak se někteří snaží tvrdit. To, že jsou dnes translidé více „vidět a slyšet“, je podobně jako v případě leseb a gayů jednoduše výsledkem jejich postupné emancipace na straně jedné a přijetí ze strany většinové společnosti na straně druhé.
Společenský obrat – tam a zase zpět
Jednou stranou mince je však skutečně dávná minulost, druhou pak víceméně moderní dějiny. Být LGBT+ se postupem času a s rozvojem společnosti a snad i její rostoucí „kontrolou“ nad životy lidí stalo nežádoucím. A to vlastně i proto, že „západní svět“ se se všemi „odchylkami od očekávaných norem“ seznamoval obvykle jen skrze různé cestovatelské deníky, církevní záznamy tvořené misionáři či zprávy lékařských antropologů – to vše samozřejmě bylo doslova prošpikováno zaujetím, jež bylo dáno perspektivou všech těchto (obvykle) bělošských západních pozorovatelů. Do jisté míry logickým vyústěním pak bylo postupné budování přesvědčení, že homosexuální praktiky jsou jiné, cizí, divoké, lze je považovat za lékařský problém nebo důkaz podřadnosti…
V podstatě by se tak dalo říci, že dávné příjetí LGBT+ lidí tvrdě narazilo na jasný odpor evropských křesťanských kolonizátorů. Evropské mocnosti tak v oblastech, které kolonizovaly, začaly prosazovat vlastní morální kodexy a ne náhodou tak byl již v roce 1566 zaznamenán „první případ sodomie“ v oblasti Severní Ameriky. A trestem byla smrt.
Po staletích perzekucí je čas na rovnost?
Až v důsledku následných století perzekucí ze strany církevních, státních i lékařských autorit se začalo formovat společenské hnutí, které na podporu LGBT lidí vystupovalo. Veškeré pronásledování, jemuž v minulosti LGBT+ lidé čelili, ale ve společnosti hluboce zakořenilo také homofobii, která v různých podobách přetrvala dodnes.
Zejména díky médiím a obecně ideji rovnosti lidských práv se ale postupně spojili všichni ti, kteří de facto položili základy pro následnou emancipaci LGBT+ lidí. Ovšem to je již skutečně historie ryze novodobá, kdy boj za LGBT+ práva v podstatě navázal na stále hlasitější boj feministek za rovnost (o snahách potírat diskriminaci na základě antropologických odlišností ani nemluvě). Teprve dvacáté století a samozřejmě také počátek století 21. pak přinesly v rovnosti práv LGBT+ lidí skutečný průlom.
Během 150 let trvajícího LGBT aktivismu nejenže byla v řadě zemí po celém světě homosexualita dekriminalizována, ale lesby a gayové postupně začali být přijímáni jako plnohodnotní členové společnosti, a to se všemi totožnými právy a povinnostmin přičítanými (hetero) většině. Ovšem faktem je také to, že jsou stále země, kde je homosexualita nadále trestná – a trestem je i dnes smrt. V desítkách zemí za homosexuální aktivity hrozí také mnohaleté vězení (kompletní přehled LGBT práv napříč světem si lze prohlédnout zde). A tak je zřejmé, že i když svět západní za oněch 150 let skutečně pokročil kupředu (resp. spíše se vrátil k pomyslným kořenům), LGBT+ práva stále nelze považovat za samozřejmost. A to i v kontextu skutečnosti, že nadnárodní lidskoprávní organizace varují před sílící konzervativní lobby, v jejímž důsledku může dojít i k oklešťování práv již vydobytých.