„Trvalo roky, než jsem si v hlavě srovnal, že jsem gay, a řekl to ženě. Před dětmi jsme to tajili,“ vzpomíná na svůj coming out Oldřich
Oldo, řada leseb a gayů tvrdí, že si odlišnost své sexuální orientace uvědomovali již v dětství. Jak to bylo ve vašem případě?
Asi jsem to taky podvědomě nějak tušil, jako malý jsem spíš tíhnul ke spolužačkám, protože mě ty klučičí zájmy nijak netáhly. A když přišla puberta, kamarádil jsem se pořád s holkama – což mi teda ostatní kluci záviděli (smích) – ale že by mě ty holky přitahovaly, to ne. Jenže to bylo v devadesátkách a já navíc pocházím z malé severomoravské vesnice. Takže jsem tomu nepřikládal váhu. Tehdy navíc ani nebyly tak dostupné informační zdroje.
Přítelkyni jste si ale nakonec našel…
Přesně tak. Bylo to ještě na střední škole, jedna slečna mi pořád nadbíhala, a tak jsem si řekl, že je to normální, když s ní půjdu ven. Vlastně mě tehdy asi ani nenapadlo, že bych měl nějakou jinou možnost, přišlo to jako takový „přirozený vývoj“. Moji rodiče měli samozřejmě velkou radost, když jsem přítelkyni domů přivedl, zdálo se, že všechno je tak, jak má být. Všichni byli spokojení. Možná jsem byl spokojený i já sám, protože to vypadalo, že můj život se ubírá přesně v souladu s očekáváními mého okolí.
Vaše očekávání byla stejná, nebo se nějak lišila?
Přítelkyni jsem si oblíbil, to zase ano. A protože jsem nevěděl, jak přesně by měla vypadat zamilovanost a nějaká ta partnerská chemie, považoval jsem náš vztah za zcela běžný. Chodili jsme spolu po horách, trávili spolu volný čas. Po čtyřech letech vztahu, kdy už na nás i okolí tlačilo s tím, že bychom měli přistoupit k nějakému dalšímu kroku, jsme se rozhodli vzít. Zpětně si říkám, že jsme do toho manželství byli spíš domanipulovaní, ale co se stalo, stalo se.
Jak manželství fungovalo?
Zpočátku možná až nad očekávání dobře. (smích) Samozřejmě, že jsme s partnerkou měli i sex, ačkoliv dnešním pohledem moc nerozumím tomu, jak se mi to dařilo. (smích) Takže logickým vyústěním vztahu, který se překlopil v manželství, bylo početí dítěte. Manželka porodila a miminko nás hodně „stmelilo“. Pokud to zkrátím, po dceři přišel ještě syn, pak stěhování do města a nakonec velká krize…
Z čeho velká krize vyplynula?
My jsme se do města odstěhovali především kvůli dětem, aby měly více možností vzhledem ke studiu, ale také volnočasovým aktivitám. Vlastně i pracovní možnosti byly samozřejmě ve městě mnohem lepší. Jenže město mi otevřelo taky nové obzory. Najednou jsem měl možnost poznat řadu nových a zajímavých lidí a mě to začalo táhnout úplně jiným směrem. V manželství nám to začalo skřípat, a tak žena navrhla návštěvu poradny. Začali jsme tam tedy společně docházet, nakonec mi ale terapeut navrhnul, jestli bych nechtěl přijít sám. Moc jsem nechápal proč, ale byl to odborník. A odborníkům se neodporuje… (smích)
Takže jste terapeuta navštívil sám, bez partnerky, co jste se dozvěděl?
Na první návštěvě ještě nic. (smích) Vlastně to byl celkem dlouhý proces, který ale vedl k pochopení toho, kým vlastně jsem, a uvědomění, že žiju v podstatě předem nalinkovaný život někoho jiného. Když jsem si to konečně připustil, samozřejmě na mě padla ohromná vina – kvůli ženě a dětem. Vůbec jsem si nedokázal představit, že najednou všechny ty jejich rodinné jistoty rozmetám na tisíc kusů.
Jak dlouho vám tedy trvalo, než jste se rozhodl rodinu s pravdou seznámit?
Vyžadovalo to velké odhodlání, hlavně jsem se bál toho, co bude s dětmi. Trvalo mi víc než rok, než jsem si všechno v hlavě srovnal a rozhodl se ženě říct, že jsem vlastně gay.
Jaká byla její reakce?
Pro mě nakonec docela překvapivá, v dobrém. Přece jen jsme za sebou měli tu partnerskou terapii, taky ona o věcech hodně přemýšlela. Když jsem jí nakonec řekl, jak to všechno cítím, přiznala, že je ráda, že konečně ví, proč náš vztah nefungoval. Vlastně se jí určitým způsobem ulevilo, že problémem není třeba to, že bych jí podváděl s jinou ženou. A teda musím říct, že já ji „nepodváděl“ ani s mužem. (smích) Pro mě to bylo všechno tak nové, že jsem zprvu vůbec netušil, co se sebou…
Jak jste zmínil, s manželkou máte také děti. Kolik jim v té době bylo let a jak se s novou situací vypořádaly?
Dceři bylo jedenáct a synovi devět. Se ženou jsme se rozhodli rozejít, ale tak, aby to pro děti byl co nejmenší šok. Pronajal jsem si byt ve stejné ulici, abych byl rodině nablízku. Ale dětem jsme pravou příčinu rozchodu neřekli, ten důvod jsem jim vysvětlil až o pár let později, to už byla dcera skoro plnoletá. Takže by se dalo říct, že děti fungovaly v režimu klasické rodiny s rozvedenými rodiči. A troufám si říct, že poté, co jsme si s manželkou vysvětlili, jak se věci mají, náš vztah se velmi zlepšil. Myslím tedy v přátelské rovině, stali se z nás skvělí kamarádi a díky tomu jsme nikdy neměli ani problémy s tím domluvit se na péči o děti. Dokonce jsme spolu i po rozvodu, než si žena našla nového partnera, byli na několika společných rodinných dovolených. Docela v pohodě fungujeme i dnes.
I když čas samozřejmě není možné vrátit, je něco, co byste na svých někdejších rozhodnutích změnil?
Ani ne. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách. Je mi líto, že jsem v jistém slova smyslu ublížil ženě a doplatila na to rodina. Za děti jsem ale na druhou stranu velmi vděčný. Dnes mám partnera a moje bývalá manželka se znovu vdala. Už sice nebydlíme všichni v jedné ulici (smích), ale v kontaktu jsme. Jsem hlavně rád, že na mě žena nezanevřela a děti vše pochopily. Vlastně, jak se zpívá i v jedné slavné písni, ničeho nelituji…
