Je těžké přijmout, že mé nejlepší roky jsou pryč. Mladší kolegové naznačují, že jsem starý,“ popisuje manager Petr (59). Jak situaci řeší?
Petře, ještě ani nejste v důchodovém věku, přesto vás ale váš věk trápí, a to zejména v zaměstnání. Kdy vám vaše okolí začalo dávat najevo, že je „něco v nepořádku“?
Začal jsem si toho všímat ještě před padesátkou. Jako by mě to, jak můj věk narůstal, předurčovalo k tomu, že začnu být k ničemu. Jako by všichni okolo přijali to, že kvůli věku přestanu svou práci zvládat. A to vlastně úplně ve všech rovinách, nejen fyzicky. Myslím, že docela držím krok s dobou, ale v případě starších generací je tu třeba stereotyp, že moc neovládají technologie. Já se o ně zajímám. Nepoužívám TikTok, to přiznávám, že mě opravdu neoslovilo (smích), ale vím, že existuje. Navíc nepracuju v marketingu, na to máme lidi… a synchronizaci kalendáře v mobilu, sdílení dokumentů i appky pro online meetingy ovládám. I tak se mi ale už několikrát stalo, že při řešení nějakých problémů se mnou mladší kolegové jednali, jako bych byl naprosto nekompetentní, užíval pevnou linku a obchodním partnerům posílal poštu pomocí holuba. (smích)
Když zmiňujete mladší kolegy, jaká je u vás na pracovišti skladba zaměstnanců právě vzhledem k věku?
To úplně nedokážu zprůměrovat, ale třeba ten marketing dělá řada lidí, kteří mají v mnoha případech těsně po škole. Já působím na vyšší pozici v managementu, ale jsem tam druhý nejstarší. Jsme korporát a nevím, jak do budoucna ve své funkci obstojím. Ne ve smyslu tom, že by mě chtěli nadřízení odstavit proto, že svou práci nedělám dobře, ale spíš proto, že mnohdy sám ze strany dalších lidí, s nimiž jménem naší firmy jednám, cítím, že mají pocit, že jsem už nějak „mimo“.
Můžete upřesnit, jak to myslíte?
No, možná budu znít povrchně – nebo vztahovačně. Anebo jsou povrchní někteří z těch, s nimiž jednám. (smích) Snažím se o sebe samozřejmě různě starat. Nejen proto, abych vypadal adekvátně pozici, kterou zastávám, ale i proto, že se chci sám cítit dobře a sebejistě. Ale ty roky, ty prostě nezastavíte. Táhne mi na šedesát, takže to už se prostě projevuje, i kdybych se na hlavu stavěl. Ale já se přitom nijak „starý“ necítím. Začal jsem hodně řešit to, že moje tělo úplně neodpovídá tomu, jak „staře“ se vnímán já vnitřně. Ženám se mnozí vysmívají, jak se snaží různými procedurami zastavit čas, ale já to vlastně chápu. Člověk vůbec nemusí být celebrita, aby v určitém věku začal ve svém okolí pociťovat, že na něj nahlíží jako na někoho, kdo už je mimo moderní a mladý svět. I já jsem tomu tlaku nakonec vlastně podlehl.
Takže jste se usoudil, že hodnocení vaší osoby se odvíjí od vašeho vzhledu?
Vlastně ano. Prošedivělé vlasy jsou naštěstí u mužů docela v pohodě, prý je to i sexy. (smích) V tom jsou ženy v nevýhodě. Já jsem se ale rozhodl, že podstoupím operaci očních víček a nechám si taky dát botox. Podle mě zrovna oči tu mladistvost mohou podpořit. Ono se to i říká, že má někdo „unavený pohled“. A myslím, že to souvisí právě s tím, že okolí kolem očí je každému hned… na očích. (smích)
A zaznamenal jste po zákrocích nějakou změnu přístupu ze strany okolí?
Po pravdě řečeno, v prvé řadě jsem měl ze sebe prostě dobrý pocit. Že jsem pro sebe něco udělal. A myslím, že to se nakonec propisuje i do toho, jak člověk navenek působí a vystupuje. Samozřejmě, že jsem nijak zázračně neomládnul, ale pár kolegů mi řeklo, že vypadám dobře. A to se už dlouho nestalo. Člověku to tak nějak zvedne sebevědomí. Možná právě to je nakonec klíčem k úspěchu.
Samotný vzhled a sebevědomí jsou jistě důležité, ale pokud člověk naráží i na podceňování svých schopností právě kvůli vyššímu věku, zrovna péče o pleť mu v tom asi nepomůže…
To rozhodně ne. (smích) Je to ale jeden z kroků, které je možné udělat. A když pak vystupujete sebevědomě a dobře vypadáte, hned je váš obraz navenek lepší. Samozřejmě, že vám to na schopnostech nijak nepřidá, ale já osobně jsem přesvědčen, že svou práci zatím plně zvládám. Ostatně, ukazují to i mé výsledky. Vlastně mohu říct, že vedení firmy ke mně přistupuje velmi hezky a korektně, nikdo mi nic ohledně věku nenaznačil. Horší je to s některými mými kolegy a zejména podřízenými. Ti jsou totiž samozřejmě mladší.
Neplatí ale, že věk je také zdrojem určité autority, což je na vedoucí pozici, kterou zastáváte, také důležité?
Ono je ale problematické nějak vybalancovat ten konflikt rolí. Sám jsem se zajímal o to, jestli třeba nedělám něco špatně, když se snažím mým mladším podřízeným různě přiblížit. Jsem docela tolerantní a jako šéf si troufám říct, že umožňuji všem, aby se různě zdokonalovali. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že na mě od určité chvíle nahlížejí jako na nějakého páprdu, který už jim nemá co nabídnout.
Není pak tím pádem chyba spíš na druhé straně, minimálně pokud ten pocit plyne z nějakých konkrétních situací?
Přiznám se, že nevím. Něco jsem si možná sám vsugeroval. Stárnutí je pořád proces, který je považovaný za nežádoucí. Stárnoucí lidé jsou nežádoucí. Takže je jasné, že člověk, který stárne, se s tím nutně potýká. A pak mu asi stačí i málo k tomu, aby usoudil, že už dle svého okolí patří do starého železa. Já se snažím přesvědčit je – a sebe vlastně taky (smích) – že to tak není.
A jak se vám to tedy daří?
S dílčími úspěchy, řekl bych. Je těžké srovnat se s tím, že vaše nejlepší roky jsou pryč. Ale já jsem přesvědčený o tom, že minimálně zatím v práci odvádím dobrý výkon a stále mám firmě co dát. Stejně tak si myslím, že mám co dát i podřízeným. Pokouším se ale být trošku nad věcí, ukázat jim, že se ode mě třeba mohou něco i naučit. A vůbec nevylučuju, že bych se od nich zase něco mohl přiučit já. Mám rád výzvy. Jen by ta ochota nějak se vzájemně přiblížit musela být oboustranná. Ale pracujeme na tom všichni.
