Záhada ženského mozku: Proč něžné pohlaví nikdy nepochopí partnerskou nevěru a „dělá z toho drama“
Nové výzkumy mužského a ženského mozku
I když vědci v poslední době tvrdí, že muži a ženy mají v podstatě velice podobný mozek, a spoustu rozdílů vysvětlují spíš sociokulturní vlivy než biologickými příčinami, přesto jako by v oblasti sexu kolikrát šlo o dva úplně odlišné živočišné druhy.
Jistě, jsou kompatibilní a schopné si navzájem přinést potěšení (o plození potomků ani nemluvě). Jenže když přijde na soužití ve vztahu, v manželství a především v hodně diskutované otázce nevěry, přichází často zásadní disproporce v názorech.
Chlap za nevěru nemůže?
Někteří lidé jsou dlouhodobě přesvědčeni o tom, že chlap za nevěru prostě nenese žádnou vinu. Že je rozsévač a je mu to dáno přírodou. Že byl vždy lovec, tak zkrátka loví. A ze své podstaty že ani věrný být nejde. Prostě že za vše může ve skutečnosti evoluce.
„Z evolučně psychologického hlediska se na nevěru pohlíží spíše jako na strategii motivovanou správným fungováním vyvinutého psychologického mechanismu, kterým se jedinci snaží zvýšit svůj vlastní reprodukční úspěch na úkor úspěchu svých partnerů. Očekává se, že nevěra vedla k evoluci dalšího psychologického mechanismu, který způsobuje, že jedinci v reakci na domnělou nebo skutečnou nevěru prožívají romantickou (citovou) žárlivost vůči jejich partnerovi,“ tvrdí například odborná práce z Florida Atlantic University.
Jenže na to jsou i jiné úhly pohledu.
„Díky své praxi partnerského kouče dobře vím, že evoluční teorie je jenom výmluva anebo možná i dobrá záminka k tomu, aby si někteří muži lovili, jak chtěli. Mluvila jsem se stovkami mužů a řešila jejich nevěry, milenky a manželky. Ani jeden z nich neuvedl, že to byl prostě přirozený pud podle nějaké teorie,“ tvrdí například Lenka Černá z webu Můjvztah.cz. Ve skutečnosti prý ztrácíme pocit, že jsme „mača“, po narození dětí míváme pocit, že manželka už je jen matka a zapomíná na to být milenkou, nevěrní jsme také prý proto, jelikož jsme údajně dětinové a rádi se bavíme, chceme to i od partnerky, kde se nám toho moc nedostává, stěžujeme si, že s námi naše drahé polovičky nemají sex nebo si zkrátka potřebujeme něco dokazovat.
Otázka do pranice: nemůže mít ovšem pravdu stejně i ona evoluční teorie, přičemž muži na terapeutickém sezení třeba až tak hluboce své skutky nezkoumají a nerozebírají?
Jiný názor
Není předčasné tedy evoluční myšlenky zahazovat?
Psychologové z Norské univerzity vědy a technologie a Texaské univerzity spolu před pár lety provedli studii ohledně nevěry tisícovky žen a mužů a ta zase ukazuje spíš na evolučním směrem. Vyšlo jim totiž, že mužský a ženský pohled na nevěru je radikálně rozdílný. Mužům silněji vadí sexuální nevěra, prý proto, že pak nemají jistotu, že případné dítě by bylo jejich, ženám zase ta citová, protože pak hrozí angažovanost jinde a nezajištění vlastní rodiny.
Zajímavý je i výzkum, který probíhal v ČR a o kterém uspořádal přednášku Klub českých skeptiků Sisyfos. Doporučuji zhlédnout.
Jak se v tom všem vyznat?
Fakt je ten, že kolem sebe jsem v průběhu času nashromáždil docela hodně exemplářů oněch „rozsévačů“. Někteří na to byli hrdí, někteří si něco skutečně dokazovali, jiní vysvětlovali, že prostě ženy a dívky jsou tak krásná stvoření, že je škoda ochutnávat plody lásky jen od jedné z nich.
„Zda je člověk od přírody, tedy evolučně designován jako člověk monogamní, promiskuitní nebo polygamní, je jednou ze základních otázek sexuologie,“ přiznával sexuolog Petr Weiss už před lety. Zatím neznáme odpověď, spíš se o ni odborníci přou. A možná nebude nikdy známá žádná definitivní a jednoznačná. Vždy ji mohou ovlivňovat vnější vlivy, vztah k náboženství, světonázoru a podobně.
Feministka: Ať jsou polygamní, budete spokojené
A abych vám ještě víc udělal zmatek v hlavě, mám tu ještě jeden odborný názor.
„Spousta mužů by svou ženu nikdy neopustila, protože je matkou jejich dětí, je pilířem jejich života. Často své manželky respektují, milují a obdivují a jsou pro ně nepostradatelné, ale cítí, že k naplnění svého mužského života potřebují malé úlety. S city si v záležitostech moc hlavu nelámou; nechávají si je pro své ženy. Pro mnoho mužů je toto oddělení snadné,“ tvrdí francouzská psycholožka Maryse Vaillant a pozor, velká feministka.
Ve svých názorech jde ještě dál: podle ní by se člověk měl chovat tak, jaká je jeho přirozenost, tedy být i polygamní, když to potřebuje. Když se bude nutit k opaku své podstaty, může to podle ní ohrozit i své zdraví. A pro ženy to z jejího pohledu může být úleva přijmout sex i jinde: muž nebude strádat, zlepší se mu psychika a bude se chovat lépe i doma.
Závěr
Kdyby to bylo možné a pokud je pán pro seznamování se s dalšími ženami, nejsnadnější by pochopitelně bylo mít otevřený vztah. Jenže v tom je ta naše rozdílnost, že jen málokteré ženě to takto vyhovuje. Pak může zvolit několik řešení: odejít středem, zkusit si promluvit (komunikace je základ), jestli se to dá ukončit a zda existuje šance, že se to už nebude opakovat, nebo to zkrátka mlčky akceptovat. Nikdy si ale nikdo z nás ve vztahu nesmí dělat „násilí“. Čiňme (si) jen to, co zjistíme, že je pro nás to nejlepší. Ať už je to cokoli legálního…
