
Superschopnost, nebo stereotypy? „Gaydar“ funguje, míní odborníci. A tvrdí, že teplí se poznají nejlépe navzájem
Někteří lidi tvrdí, že mají superschopnost poznat, že je někdo gay. Jiní tvrdí, že gayové to na sobě poznají navzájem. A já tvrdím, že kéž by to byla pravda, protože by mi to hodně věcí usnadnilo. Třeba půlku gymplu. Takže jsem zapátral a zjišťoval, jestli gaydar skutečně existuje.
Vyhodnocujeme stereotypy
Co je ale přesně tenhle „gaydar“? Podle odborníků je to vlastně obratné vyhodnocování stereotypů. Což není špatně. Díky stereotypům, respektive kategorizaci naší žité zkušenosti na základě nesčetného množství charakteristik, se dokážeme vyznat ve světě. Hledáme spojitosti a pak zase odlišnosti a třídíme všechno, co vnímáme.
Při posuzování sexuální orientace se podle odborníků řídíme stereotypy o tom, co si myslíme, že je znakem teplého člověka. Kanadský psycholog Nicholas Rule ve své studii, kterou gaydar zkoumal, rozdělil „znaky“, podle kterých sexuální orientaci odhadujeme, do 4 skupin: krášlení, hýbání, mluvení a tváření.
Krášlení je všechno, jak se člověk vědomě rozhoduje vypadat. Patří sem oblečení, šperky, doplňky a třeba i účes. Krášlení je aktivně ovlivněno daným jedincem a jeho součástí je společensky dané „kódování“ genderu, pohlaví, sociálního postavení apod.
Hýbání je přesně to, co si myslíte, že to je. V tomto případě Rule se svým týmem sledoval, jak lidé odhadují sexuální orientaci druhých na základě jejich pohybů. Nejdůležitější faktor, dle kterého se lidé rozhodovali, byla tzv. genderová inverze, tedy fenomén, kdy gay muži při chůzi houpou boky jako heterosexuální ženy a lesby naopak při chůzi „pyšně“ kývají rameny jako heterosexuální muži.
Tvářením Rule popsal výraz v obličeji. Účastníci výzkumu měli sexuální orientaci odhadovat na základě fotek obličejů bez jakéhokoliv dalšího kontextu – fotky byly oříznuté tak, že na nich nebylo ani oblečení, ani účes. I tak dokázali zúčastnění sexuální orientaci odhadnout lépe, než kdyby ji čistě tipovali. Zajímavé také je, že bylo jedno, jestli fotku viděli 10 vteřin, nebo si ji mohli prohlížet libovolně dlouho. Přesnost odhadu se delším pozorováním nezlepšila.
Mluvení se v průzkumu vztahovalo na neverbální prvky v ústním projevu – tedy ne na slova, ale na intonaci a podobně. Tady je zajímavé, že ačkoliv si hodně lidí myslí, že například gayové šišlají, tyhle stereotypy pro určování sexuality nefungují. I přesto ale byli schopní probandi ve zmíněném experimentu podle hlasu sexuální orientaci tipovat více méně úspěšně.
Podvědomá rychlovka
Zejména výsledky z dvou posledních kategorií ukazují, že gaydar není otázkou racionální analýzy, ale mnohem více jde o podvědomý a rychlý odhad. Je to téměř automatická reakce. Dokonce se ukázalo, že když jsou lidé požádáni, aby před posouzením sexuality pečlivě přemýšleli, je gaydar méně přesný. Jinými slovy, čím více o tom lidé přemýšlejí, tím horší mají odhad. To naznačuje, že ani ti, kdo dokážou často přesně odhadovat, jestli někdo je nebo není gay, sami nevědí, podle čeho k takovému závěru docházejí.
Zdroj: GiphyTeplí na to jdou jinak
V nedávném experimentu, který zjišťoval, jestli gayové a lesby dokážou podle hlasu poznat jiné teplé lidi lépe než heterosexuálové, sice výsledky ukázaly, že obě skupiny měly odhad podobný, autor studie ale upozornil na jiný fenomén, který z ní vyplynul. Teplí lidé mají menší tendenci očekávat, že jsou ostatní hetero.
„Jak heterosexuálové, tak gayové, lesby a bisexuálové předpokládají, že všichni jsou heterosexuálové, pokud je hlasové signály nepřimějí myslet si něco jiného, ale gayové, lesby a bisexuálové častěji označovali ostatní za homosexuály. To neznamená, že byli přesnější, ale že se potenciálně méně obávali označit ostatní za gaye,“ uvedl autor studie Fabio Fasoli, sociolog z Univerzity v Surrey.
Fasoli zároveň zjistil, že homosexuálové a bisexuálové nesledují v hlase jen stereotypní charakteristiky, čímž potvrdil výše popsaný předpoklad, že gaydar není jen o vědomém vyhodnocení. „Gay účastníci k posouzení sexuální orientace méně často používali genderové stereotypy, což naznačuje, že mohou hledat signály, které přesahují stereotypní představu, že gayové znějí žensky a lesby mužně mužsky.“
Studie není realita
Na závěr ještě jedna zajímavost: Ti, kdo jsou nejvíc homofobní, mají prý schopnost odhadovat homosexualitu ostatních lidí úplně nejhorší. Možná je to tím, že homofobové mají často queer lidi spojen právě se stereotypy, mnohdy nesmyslnými a vyvrácenými, a na základně nich se pak snaží určovat, kdo tak asi je nebo není gay.
V tom, že takto gaydar ale nefunguje se shoduje i většina studií. Gaydar je víc o intuicí, cítění a o „prostě to vím“. A studie se shodují také v tom, že gaydar funguje pravděpodobně nejlépe v reálném životě. Protože když jde o vědecký experiment, jsou to umělé situace bez dalšího kontextu, zatímco ve skutečnosti člověka vnímáme vždy v nějaké situaci. A právě situační kontext může při posuzování něčí sexuální orientace hrát nevětší roli.