Homosexualita jako následek traumatu? Rodina dospělého gaye nepřijala coming out. Důvody hledají v tom, co se mu stalo jako dítěti
Musím říct, že jsem se pousmála, když jsme si poprvé psali. Máte poměrně barvitý smysl pro vtipný psaný text, a přitom to, jak jste mi popsal svou zkušenost s coming outem, jistě muselo být zraňující. Rád obracíte věci, které vás trápí, v žert?
Já se nerad trápím. Neotáčím to, abych nějak mátl lidi. Já sám se tomu chci radši zasmát, i když je to třeba pro někoho moc brzy nebo moc citlivé téma. Nechci věci tolik prožívat, protože to nemá žádný smysl. Nezměním to, co dělají nebo říkají ostatní, tak se snažím měnit svoje reakce na takové věci. Dřív jsem byl hodně citlivý, všechno jsem si bral. Ale dlouhodobě na tom pracuji, protože nechci chodit spát i vstávat s úzkostí. Snažím se kontrolovat svoje reakce a uvědomovat si, že záleží jenom na mně, co si z které situace vezmu.
To zní velmi osvíceně. K tomu jste došel sám, nebo u nějakého odborníka?
Máte pravdu, že dlouhodobě chodím na terapii – asi je to vidět, že? (smích) Hodně jsem řešil právě svoje úzkosti a nejlépe se mi to povedlo překonávat právě takhle.
Řešil jste úzkostné stavy i kolem coming outu?
Spíš kolem jeho přípravy. Když jsem na to myslel a hodně jsem se zabýval tím, jak to asi dopadne, to bylo nejhorší období. Pak už to bylo lepší, i když to nedopadlo úplně ideálně. Nejhorší je asi ta nejistota.
Ony úzkosti vám začaly kdy? Děje se to už od dětství, nebo to přišlo s pubertou či dospělostí?
Já si ze svého dětství moc nepamatuju. Každý se mě vždycky ptá, jaké bylo to nebo tamto a já nevím. Když mi bylo pět, dostal jsem se do dětského domova. Co bylo předtím, to prostě z většiny vytěsňuji. Pamatuji si jen hrubé obrysy několika událostí – třeba si vzpomínám, jak jsem jednou seděl ve školce a byl jsem tam sám s učitelkou. Nejspíš si mě tehdy rodiče vyzvedli posledního, to si nevzpomínám, ale vím, že jsem si hrál s domečkem pro panenky a stavěl jsem v něm zábrany z kostek. Ty vidím naprosto přesně, ale proč jsem byl ve školce jen s učitelkou? To si pouze domýšlím.
Rozumím. Jelikož mluvíte o rodině a coming outu, mohli bychom si prosím jen ujasnit, o kterou rodinu jde? Biologickou, nebo snad nějakou adoptivní?
Obojí. Moje teta se vrátila ze zahraničí, aby se o mě mohla starat, když se to všechno stalo, a tak jsem vyrůstal s biologickou tetou. Ale je to pro mě vlastně máma a říkám jí „mami“.
Ve zprávě jste se mi otevřel v tom smyslu, že váš coming out doprovázela diskuze o traumatech. Nechci otázku položit příliš jasně, protože si nejsem jistá, jestli jsem si něco nedomyslela nesprávně. Nicméně pochopila jsem to tak, že vaše maminka (tedy biologická teta) má za to, že jste gay z důvodu prožitého traumatu… Jak to myslela?
Odteď kdykoli řeknu „mamka“, myslím tím tetu – tedy ženu, co mě vychovala. Mamka právě nesnáší tu osobu, co mě porodila. Nemluvily spolu už v době, kdy jsem se narodil. Byly tam velké rodinné rozepře a když mamka odjela do zahraničí za manželem, tak už skončily kontakty úplně. Hlavně po tom, co umřela i babička.
No, abych to zkrátil. Mamka si myslí, že moje biologická matka mě protáhla tak těžkým dětstvím, že to na mě má následky.
A má pravdu?
V něčem ano. Chodím na ty terapie. Úzkosti – abych vám konečně odpověděl –, mám už odmalička, ale až v dospělosti jsem si je pojmenoval. Tím, že jsem rané dětství vytěsnil, je jasné, že něco ve mně asi zbylo. Můj terapeut říkal, že děti si pamatují dlouhodobě věci třeba od tří let. Ne teda úplně perfektně, ale nějaké vzpomínky přeci jen mají. Já jich mám opravdu málo a většina je z míst mimo domov nebo biologické rodiče. Něco málo si pamatuju z dětského domova – z nějakého důvodu hlavně to, že tam měli fakt moc dobrou krupicovou kaši. (smích) Ale nejvíc vzpomínek na dětství mám až od doby, co si mě k sobě vzala mamka s tátou.
Proč si maminka myslí, že vás vaše biologická matka dostala do situace, že by vám to dokonce převrátilo sexuální orientaci, když to řeknu opravdu hodně nešikovně?
My se o těch věcech moc nebavíme, ale faktem je, že jsem viděl různé věci, podle toho, co mi mamka naznačila. Moje biologická matka byla závislá na drogách. Prodávala z domova fakt všechno, až skončila na ulici. A prodávala i sebe. Nejspíš jsem něco viděl, já nevím. Mamka mi něco naznačila, v jakých podmínkách jsem žil, ale já opravdu moc nevím.
Myslí si, že to, že jste možná svou biologickou matku viděl pod vlivem drog nebo v situacích, kdy prodávala své tělo, vás změnilo? Celkem logicky by to poznamenalo každé dítě, ale spíš by mě jako první napadly jiné následky než změna sexuální orientace… Nicméně nejsem psychiatr ani psycholog, mohu se jen domnívat…
Já si upřímně nemyslím, že mi trauma tohle způsobilo. Jasně, jsem si vědom toho, že něco v hlavě „máklé“ asi mám, když trpím úzkostmi, které řeším prakticky celý život. Ale nad sexem se ženou nepřemýšlím jako nad něčím, co by mi vyvolávalo nějakou traumatickou reakci nebo šílený odpor. Spíš mě to jenom nebere. A ať se v mé první rodině stalo cokoli, nebylo to tak, že by mě nějak bili nebo hůř. Spíš jsem tak nějak asi byl páté kolo u vozu.
Mamince jste to vysvětlil?
Snažil jsem se, ale nedá si říct. Cokoli se mi kdy v životě nedařilo, ať už to bylo přestat plakat, protože mě neměli rádi kluci na hřišti, anebo když jsem napoprvé nedal maturitu, vždycky si mamka povzdechla nad tím, že mi to způsobila moje biologická matka a jaký jsem chudák, že to na mě má následky.
Nemyslí to špatně. Naopak mě možná někdy až moc omlouvala, vždycky za mě orodovala u učitelů, nikdy na mě nebyla moc přísná, protože mě nechtěla rozhodit. Ale ve finále mi přijde, že to celé víc ublížilo jí než mně. Protože to ona se k tomu neustále vrací. Ale co já vím, že ano. Někdy člověk vidí na svých blízkých víc, než na sobě vidí oni sami. Každopádně i když jsem ochoten přiznat, že má mamka pravdu téměř vždycky, v tomhle si myslím, že se mílí. Mně se prostě jen obyčejně líbí kluci. A doufám, že to někdy přijme.
