90. léta očima gaye alkoholika: Jak se seznamovalo bez internetu? Brutální vzpomínky na znásilnění, noci plné drog, pití a nelásky
Když kolem sebe vidím všechny ty navoněné, vyposilované, zdravě žijící a zdravě vypadající gaye dvacátníky a třicátníky, myslím si, že následující vyprávění jim bude připadat jako z jiné planety. Je hodně expresivní a vlastně skoro šílené. Ale i tito lidé nám vyšlapávali cestičky, učili se žít se svou sexualitou a s prostředím. Nicméně zní to, že to muselo hodně bolet. Hlavně psychicky.
Tak to dlouhé, ale neuvěřitelně zajímavé čtení přežijte ve zdraví. Albert
Daniel: Znásilnění v deseti letech
„Moje mládí? Bylo dost divný. Myslím, že kdo vyrůstal v harmoničtějším prostředí, plným lásky a porozumění, jak se říká, ten to měl celý asi o dost jednodušší. Tím se ale nevyviňuju, za spoustu věcí si můžu sám. Ale pro dokreslení vám popíšu i trochu svůj rodinnej background.
U nás se naši rozvedli, matka si našla nového manžela, což byl vypatlanej vesničan se způsoby neandrtálce. Nemám nic proti vesnici, ale on byl fakt úplně primitivní tydýt. Nějaký city, emoce, projevování lásky, to se u nás moc neprovozovalo. Fotr nepoužitelnej, teda až na období dospívání, kdy mi řekl, že jestli mu přijdu jednou říct, že jsem buzerant, že mě umlátí k smrti. Tatíček k pohledání. Zbytek rodiny? Všichni se navzájem nesnášeli, jako famílie jsme vůbec dohromady nefungovali.
Abych nezdržoval, k těm devadesátkám se pokusím prosvištět tryskem. Jedna věc mi ale přjde zajímavá, tu vám musím říct. Že jsem divnej, jinej, to jsem věděl odmala. První sexuální zkušenost jsem měl bez vlastního přičinění už v deseti, když mě šestnáctiletej soused, bydleli jsme v Praze na šestce, vzal večer někam do stráně a snažil se mi ho strkat do zadku. A chtěl, ať ho tam strkám já jemu. Jako dnes by za to šel hned sedět na půl století, ale je fakt, že z toho byl nervózní asi jako já a nijak netlačil, vyloženě neznásilňoval, prostě to nešlo bez toho, aby mi ublížil, tak to nepřeháněl.
A já byl samozřejmě tele, o ničem jsem nic nevěděl, ani o tom, že to může dělat frajer frajerovi, jen mě šokovalo, že se mi do tý doby miniaturní titín neuvěřitelně zvětšil a měl jsem tvrdolína. V deseti!
Nikdy už jsme se k tomu nevraceli, taky jsme se pár let na to odstěhovali a toho kluka už jsem v životě neviděl. S ohledem na domácí atmosféru nedůvěry jsem samo nikomu necekl ani slovo, ale nějaký trauma z toho asi bylo. Často se mi to vybavovalo. Když jsem pak v pubertě poznal, co jsem zač, tak jsem ho nenáviděl, že ze mě udělal bukvici. Což už vím, že je pitomost.
Tak a posuneme se v čase. Já byl hodný dítko, poctivej student, nechlastal jsem, nekouřil. První skutečný sexuální zážitek byl ze spolužákem, když mě přeblafl o hodině, z který jsme se ulili, v šatně. Ale nelíbil se mi, spíš mě odpuzoval, tak jsem z toho moc neměl.“
Jaké jsou psychosociální následky sexuálního zneužívání v dětství u dospělých osob? Čtěte zde – pozn. red.
Alkoholismus kvůli sexualitě
„Skončila škola, já se asi čtyři roky rozkoukával v pracovním procesu, odešel jsem taky dramaticky z domu. A po těch čtyřech letech pak začalo rodeo.
Pomalu jsem se prochlastával do první ligy. Dnes si to vykládám tak, že to bylo kvůli tomu, že jsem se nemohl smířit s homosexualitou. Ono se dnes sice vykládá, jak se v devadesátkách všechno uvolnilo, ale veškerý party, do kterejch jsem patřil, o buznách mluvily pohrdavě a jen ve mně posilovaly, že jsem divnej, skoro nemocnej. Ani v Praze do nebylo jiný.
Stokrát jsem si v časácích mohl číst sexuology, že je to normální. Ale když si nejlepší kamarád o vás myslí, že jste úchyl, na psychice vám to nepřidá.
Tak jsem začal kalit. A s tím úplně moc nejde dohromady nějaký rozvíjení sexuálních vztahů. Navíc, když se za svý touhy stydíte. Takže jsem mu dával za uši, ale hned pak jsem se mohl hanbou propadnout, na co jsem při ejakulaci vůbec myslel. Prase jedno! Jak já toužil po tom bejt normální a vzrušit se nad holkou…“
O problémech se skrýváním homoexuality a s tím souvisejícím alkoholismem si přečtěte například zde – pozn. red.
Osudové seznámení
„Postupně jsem kvůli tomu pití přišel o pár slušnějších zaměstnání, udělal i nějaký průsery, šel jsem společensky níž. Až jsem v jednom jobu, mohl se psát asi tak roku 1996 nebo 1997, narazil na hodně extravagantního mimoně, jmenoval se stejně jako já, Daniel.
Hned mě zaujal. Ne sexuálně, ale byl zajímavej. Tak jsme šli na pivo, a když jsme se ožírali už asi podesátý, tak jsme se navzájem přiznali, že jsme buzny. Vlastně kecám, vůbec, tvrdili jsme o sobě, jak jsme bisexuální. Chichi…“
Styděli se vlézt do gay baru
„A ještě ten den, bylo odpoledne, mě vzal do nějakýho buzince na dvojce. Bar to byl a vzpomínám si, že jsme kolem chodili asi půl hodiny furt dokola, než nebyl nikdo okolo a my se nemuseli stydět za to, kam jdeme.
Dnes je to těžko pochopitelný, ale opravdu to nebylo vůbec obvyklý, ani v tý Praze. Dvě stě metrů daleko vyšel někdo z baráku a my, do tý doby už skoro odhodlaný vejít dovnitř, jsme ten pajzl radši zase přešli.
Konečně byla volná ulice a my tam zapadli.
A protože nám bylo kolem dvaceti, tak i když jsme ji měli už jako z praku, byli jsme mezi místníma tetama hned ve středu pozornosti. Drinky zadarmo, lichotky, pro mě tehdy naprosto úžasný prostředí. A nejúžasnější v tom, jak otevřeně mluvili. To byl pro mě novej svět, neznal jsem to, okamžitě jsem si to zamiloval. Stříkání, prcání, sado-maso – nic nebylo tabu.
Kdybych to měl doma v pohodě, nebyli jsme rozhádaný a nebyl jsem plnej traumat, asi by mi ten svět tak moc neučaroval. Ale dnes si to vysvětluju tak, že jsem nejspíš hledal něco jako náhradní rodinu. Barman byl něco jako táta, štamgasti strejdové. Akorát s tím, že některý mi chtěli natrhnout kaďák. A některý taky natrhli…
Člověk neměl moc sebeúctu, hlavně v období, kdy jsme to jeden nebo druhej měli bytově komplikovanější (taky to měl doma na hovno) a tak jsme se potřebovali na noc k někomu nakvartýrovat. Aby se s jedním z nás vyspal a mohli jsme tam přebejt oba.
To fakt bylo strašný období, když si to uvědomuju. Nepředstavitelný. Chlast, sebeponižování, dokonce samozřejmě i experimenty s drogama, ale u těch se naštěstí v mým případě ukázalo, že aspoň ty tělo těžce odmítá, že mi z nich nikdy nebylo dobře. Ani z trávy. Kromě heroinu jsem vyzkoušel ale asi všechno.
Bohužel takový štěstí neměl můj jmenovec, co mě uvedl do homo světa, tomu fet zničil život. Ale to je jinej příběh, nebudu zabíhat do detailů.
Kdyby mi tehdy, než jsem celý tohle rodeo rozjel, už někdo řekl, ať si dávám bacha, že máme v rodině těžký sklony k závislostem různýho druhu, možná bych si dával většího majzla. Možná taky ne. I když nějakej praprara něco prej propil a v kartách prohrál dokonce komplet rodinnej pivovar, tak to máme po kom mít…
Ale litovat je pozdě, tohle šílený období, z kterýho si pamatuju jen ty nejmenší útržky, patří taky k mý minulosti, taky mě utvářelo, tak co.“
Víc chlastu než sexu
„Jen je ukázkový, kolik lidí z tý doby už nežije. I vrstevníků. Nebo jiný, co jsem zaslechl, jsou vážně nemocný. I na dialýze. A taky je signifikantní, že když mě někde v Praze na ulici zastavil nějakej týpek z toho období, co mě zázrakem poznal, já si ho pamatoval matně, tak se brzo ukázalo, že si nemáme o čem povídat, protože jsme si ani jeden nevybavovali jedinou naši debatu. Žádný detaily. A přitom jsme si byli oba jistý, že jsme jich spolu vedli desítky. Jenže jsme oba pařili až do deliria.
Celkově je fakt, že v té době víc tekl proudem chlast než semeno, protože strejcové měli víc plný huby keců než akce. Naštěstí. Kolikrát tak člověk za přespání nemusel ani zaplatit sexem.
Takhle jsme to provozovali několik let. Čtyři až šest, odhaduju. Jedna noc jupí, druhá trápení, třetí se zase pařilo. Kupodivu furt jsem měl nějakou práci, i když jsem ve společenským žebříčku furt padal níž a níž.“
Strach z nepřijetí a odsouzení ničí psychiku gayů – více čtěte zde – pozn. red.
První láska
„Během tý doby jsem se kupodivu stihl jednou i poblouznit, jako by poprvé zamilovat. Byl to Kanaďan, strašně milej, choval se ke mně jako k princezně. Všechno dobrý. Akorát teda se ukázalo, že k tomu rád dál chodil do bordelu, teda do darkroomů, takže to skončilo do pár tejdnů.
Následně se mi to překlopilo do úplně jinýho období, už bez toho kámoše, kdy jsem asi dva roky co dva tři dny končil v jiný posteli, ale už konečně aspoň s týpkama, co mě aspoň trošku zaujali. Prostě jsme na sebe mrkli v baru, usmáli se na sebe, pokecali a šli si to rozdat. Ale taky na to nevzpomínám rád, bylo to bez citu, nějaký dohánění něčeho, spíš jsem v sobě ale cejtil větší prázdno.“
Zázračná změna
„Konečně pak došlo na náhodu, že jsem našel lepší práci, mnohem líp placenou, svoji mokrou čtvrť jsem víceméně opustil. Jenže problém byl, že v novym džobu chlastal taky úplně každej, včetně šéfa (ten už na to taky umřel). Takže jsme zase jeli v režimu den v hospodě, den doma, den v hospodě. A to tam bylo spousta ženatejch a vdaný! Tisíce piv a panáků, tisíce krabiček cigaret. Instantní rakovina.
Ale stejně jsem se v nový branži v práci posouval furt nahoru a nahoru, a když jsem opustil první místo, jinde už se dohromady nechlastalo. Já holt alkoholik asi byl, takže jsem v tom jel dál, jen se to snížilo na dvakrát do týdne, pak jednou týdně, měsíčně, nakonec to probíhalo už jen párkrát do roka a dnes už ani kapka řadu let.
A ne, že bych nesměl, kupodivu, a musím to zaklepat, nemám zázrakem žádný větší zdravotní následky, ale konečně jsem po čtyřítce začal lehce nabírat rozum. A ty stavy, pořád jsem jel do plnejch, i když už to bylo jen jednou za čas, a ráno si nic nepamatoval, mě prostě přestaly bavit.
Ještě v pětatřiceti jsem si ničil svůj druhej vážnější a delší vztah úplně nelogickým dáváním přednosti chození do hospody před tím klukem. A to byl moc fajn. Logicky to po pár letech vzdal. Dva roky jsem pak byl sám, pak jsem potkal o dost mladšího kluka, s kterým jsem měl nejlepší sex svýho života. V tom byl machr, ale byl to taky těžkej psychopat, takže na to nevzpomínám úplně rád.
Zbavil jsem se ho až po několika letech a teď jsem už dlouho, asi osm let s dalším, ten už je normální po všech stránkách.“
Přetvářka ve vztahu neexistovala
„Zajímavý je, že všechny svý skutečný partnery jsem potkal taky někde v baru, v hospodě, většinou už jsem byl pořádně nalitej, takže odvážnej, což většinou oni byli už taky.
A první noc spolu a ráno mě viděli v děsivým stavu a stejně jsem jim za to stál. A oni mně. Přeskočili jsme ty tanečky, kdy se člověk snaží na druhýho zapůsobit, přetvařuje se, jakej je slušňák a bůhvíjakej abstinent, a pak má trauma si před nima i uprdnout. My se sami sobě ukázali v nejhorším možnym světle hned první noc a ráno a nic horšího nás už moc nemohlo potkat a překvapit…
Když se ohlídnu za svou minulostí a když si uvědomím, jak se mi dneska daří v práci, kterou dělám, i po všech těch zbytečně zahozenejch letech, tak jen kroutím hlavou.
Jsem na vrcholu, ale mohl jsem na něm bejt už dávno. Mohl jsem mít našetřený miliony, protože jsem si vždycky uměl vydělat vysoký peníze. Jenže jsem je prolil hrdlem a prokouřil, rozdal v chlastu jiným, sem tam ztratil. Prošel jsem si i dost velkejma exekucema, ale všechny jsem je poctivě zaplatil.
Taky ve vztazích jsem se od začátku mohl naučit mnohem dřív to, co je správný a co ne. Mohl jsem od mládí sportovat a neměl bych teď tak bolavý záda. Ale co by kdyby. Třeba by ze mě byl suchar a kretén. Třeba jsem se musel prochlastat do svého dnešního charakteru. Prej jsem docela kvalitní člověk, kamarád, zlatíčko.
V podstatě toho nelituju. Mám spoustu neuvěřitelnejch zážitků a historek, když už si teda něco pamatuju. I po všech těch oknech by vydaly na malou knihovničku, kdyby je někdo sepsal. Poznal jsem i spoustu celebrit – alkáčů, feťáků. Vím spoustu pikantností i na úspěšný, vlivný lidi. Kolikrát je vidím denně v televizi a směju se. Detaily si radši nechám pro sebe.
Ale na druhou stranu jsem rád, že dnešní mladý tahle traumata řešit nemusí. Internet spoustu věcí odosobňuje, na druhou stranu si můžou mnohem snáz než já v osmnácti, dvaceti, najít informace, že fakt nejsou úchylové a nemusí se s tím vyrovnávat náhražkama v podobě chlastu a drog. Bejt buzerant už není tabu a ostuda. Naštěstí.“
