„Závidím všem ženám. Své kamarádky nenávidím,“ přiznává žena, která cítí, že ji na cestě za vysněným vzhledem limitují lékaři
Athéno, vy jste nyní v procesu tranzice – tedy změny pohlaví. Nic to ovšem nemění na vašem genderu. Vím, že jste chtěla tuto myšlenku rozvést a je pro vás důležité, aby ji lidé pochopili…
Ano, je to moc důležité. Protože já jsem nikdy nebyla muž. Nikdy jsem nebyla ani kluk. Vždycky jsem to byla já, Athéna, žena, holka. Nějakou dobu trvalo, než jsem si některé věci uvědomila a srovnala, ale jakmile mi došlo, co je se mnou jinak, všechno začalo dávat smysl.
Jinak? Tím myslíte to, že jste žila v chlapeckém těle, a to bylo pro vás v dětství bylo matoucí?
Já jsem už jako malá měla tendence hrát si u mamky v šatníku, ráda jsem napodobovala zpěvačky – nikoli zpěváky. Taky jsem ráda zaměňovala svoje zájmeno. Rodiče si dlouho mysleli, že mám jen problém se správným skládáním vět nebo s češtinou. Vždycky jsem cítila, že já a moje tělo nejsme v harmonii. Když jsme třeba na tělocviku byli rozdělení na kluky a holky, vždycky mi to přišlo nefér. Nebylo mi v mojí skupině dobře. Vadilo mi, když mi někdo říkal, jak se mám jako správný kluk chovat. Já se jako správný kluk opravdu necítila, takže mě to hodně trápilo, ale bylo těžké pochopit, co se ve mně děje.
Jak se dítě v těchto ohledech samo se sebou srovná? Je tu vůbec nějaká možnost, že je mentálně natolik vyspělé, aby pochopilo nesoulad svého genderu a biologického pohlaví?
Mně se moc líbí, jak to říkáte. Protože opravdu pohlaví je jenom biologie. Jako se někdo narodí třeba bez ruky nebo s rozštěpem nebo s nemocným srdíčkem. Je to jeho tělo, ale něco není v pořádku a buď se s tím musí něco udělat, nebo se s tím člověk naučí žít. Já to, že jsem se narodila s penisem, vnímám jako defekt. Úplně stejně jako kdybych měla někde nádor.
Vnímáte svoje mužské tělo jako tělo napadené tak závažným onemocněním, jako je rakovina?
Nechci nic zlehčovat a už vůbec ne trápení nemocných lidí. Chci tím říct, že je na nebo v mém těle něco, co tam být nemá. Co je pro mě patologické. Tak moc je mi ta věc odporná. Nepatří ke mně a ničí mě zevnitř.
Když mluvíme o „věci“, mluvíme o penisu?
Ano. Nenávidím ho. Odmalička se za něj stydím. Vadí mi. Vím, že to někomu připadá směšné, ale představte si, vy, jako žena, že se ráno probudíte s penisem. Měla byste radost? Asi byste docela zmatkovala a řešila to s lékaři a chtěla pomoc. A tu jsem začala vyhledávat já, když jsem se rozhodla to změnit razantním způsobem.
Takže operace?
Čeká mě, ano. Protože jsem někdy byla tak zoufalá a v takovém stavu, že jsem i přemýšlela, že si ho uříznu sama. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, nechci se dívat tam dolů. Od školky i čůrám vsedě, abych se na něj nemusela zbytečně dívat. Jsem žena. Jsem žena.
V jakém stádiu se nyní nacházíte? Myslím tím co do procesu tranzice…
Jsem pod kontrolou nejenom doktora, ale i psychiatra a sexuologa. Bylo toho hodně, co jsem musela oběhat a pořád tam chodím. Samozřejmě je dobře, že si dávají pozor, aby se nepustili do tak zásadní věci s někým, kdo není rozhodnutý, je jenom zmatený… Ale upřímně si myslím, že moc takových lidí není. Když už si chcete nechat tak zásadně přeřezat tělo a dávat do sebe kila hormonů, většinou podle mě jasně víte, o co vám jde a proč. Nejspíš jste dlouhé roky čekali a toužili a odhodlávali se. Nemyslím si, že je mnoho lidí, co se ráno vzbudí a rozhodnou se jenom z nějaké nudy nebo rozmaru, že si právě dneska nechají ufiknout penis. Doktoři mě hrozně limitují, zdržují proces, chtějí další a další papíry. Všude je čekací doba, všechno je na dlouhý lokte.
Vnímáte to jako test odhodlanosti? Jako že je systém nastaven tak, že se vás snaží nějak odradit?
Vnímám to jako zbytečně dlouhou proceduru. Jak říkám, nemyslím, že je moc lidí, co by tohle podstupovali z nudy. Už jenom ty hormony. Ještě, než do vás vůbec říznou, se začnete pumpovat spoustou hormonů, které s vámi zatočí. Mně teda kromě komplikací přinesly i úlevu, protože konečně vidím drobné změny. Třeba mi méně rostou vousy, zjemnil se mi hlas, a tak, ale toužím po něčem razantnějším. Něčem, co už konečně ze mě vzhledově udělá ženu. Zatím když se obléknu do krásných šatů, jsem pořád na ulici pro kolemjdoucí jenom blázen – chlap v sukni.
Medicínsky je tranzice velmi náročný proces. Nelze to vnímat tak, že je dobře, že máte podporu sexuologa, psychiatra, že jednoduše do všeho nespadnete ze dne na den bez dostatku informací?
Já bych to urychlila. Stále je to změna na těle velmi podobná tomu, když si třeba jakákoli jiná žena nechá třeba zvětšit prsa. Proč s ní nikdo měsíce a roky neřeší, jestli si opravdu přeje mít místo ploché hrudi trojky? Proč to někdo řeší se mnou, když ne s ní? Je to přeci moje tělo.
Athéno, promiňte mi následující otázku – nevím, jak ji položit jemně, ale nemohu se nezeptat: Závidíte těmto ženám?
Závidím všem ženám. Je to naprosto legitimní otázka, protože je to pravda. Jsem teď hodně sama, protože obecně jsem měla víc kamarádek než kamarádů. Kamaráda jsem asi nikdy neměla žádného. Ale když jsem viděla, co ty holky řeší, jak se trápí kravinami, jak přede mnou řeší, že mají pět kilo navíc nebo že jim nesluší halenka, tak do mě vždycky vjel hrozný nával vzteku. Možná po těch hormonech je to ještě horší, ale bylo pro mě prakticky nemožné se udržet a neposlat je někam.
Už se nepřátelíte? Když říkáte, že jste hodně sama, už se s kamarádkami nevídáte?
Je hnusné to říct, ale já je opravdu nenávidím. Myslela jsem si, že mi holčičí kolektiv bude prospívat, ale je to přesně naopak. Úplně mě to užíralo a ničilo. Strašně jsem záviděla a nenáviděla je víc a víc. Pro dobro všech jsem se rozhodla vztahy zpřetrhat, protože se to nedalo vydržet.
Říká se, že s přáteli jde všechno lépe. Máte opačnou zkušenost?
Pro mě je teď nejlepší být sama. Když nic, aspoň mi do toho, co všechno prožívám, nevstupuje tolik závisti a pocitů méněcennosti. Nemyslím, že člověk musí být pořád obklopen lidmi. Mně osobně je teď nejlíp o samotě. Chci pozorovat změny na svém těle a až bude po všem, pak hrdě vylezu mezi ostatní. Do té doby opravdu už nechci.
