O pansexualitě se dozvěděla až v Praze. Modelka Amanda Diaz o dvojakosti života v Brazílii i o svobodě, kterou jí odchod dal
„Když jsem tu byla na výletě během studia na Slovensku, úplně jsem se zamilovala. Jela jsem tramvají z Hlavního nádraží a tohle byla jedna z prvních ulic, kterou jsem viděla. Úplně se mi hrnuly slzy do očí, nikdy jsem neviděla tak nádherný město,“ říká Amanda Diaz, zatímco se z okna kouká dolů na projíždějící tramvaje a na řeku. Amanda přišla do Prahy z Brazílie před čtyřmi lety. Narodila se ve Vinhedu, malém městečku kousek od Sao Paula. Dnes v žabkách sedí v jednom z bytů s výhledem na Vltavu jen pár set metrů od budovy Národního divadla a zamyšleně se usmívá. „Dělám finanční analytičku pro jednu medicinskou společnost. Jsem modelka a začínám s herectvím, to bych o sobě ráda řekla,“ představuje se nad hrnkem překapávané kávy.
Sedíme ve výklenku s okny do tří světových stran. Je pošmourný den, ale přesto do místnosti proniká spoustu světla. „Z Brazílie jsem odešla, protože jsem se chtěla cítit bezpečně,“ říká Amanda. „Vždycky jsem měla nějakou ambici svou zemi opustit, necítila jsem se úplně ztotožněná s brazilskou kulturou. Ať už politicky nebo jen s tím, jak Brazilci žijí. Vždycky jsem se chtěla odstěhovat někam, kde moje bezpečí nebude záležet jen na tom, kolik mám peněz, jako v Sao Paulu. Někam, kde budu moct jít v noci sama po ulici a nebát se.“
Amanda se narodila v chudinské čtvrti jako nejmladší z šesti sourozenců. „Nejmladší a nejšílenější,“ dodává s úsměvem. Když jí bylo pět let, její matka odešla pracovat do Evropy, a tak se sourozenci přestěhovali k babičce do jiného brazilského státu. „Prošli jsme si spoustou těžkostí s placením účtů a jídla. Do toho přišla ještě spousta starostí s násilím a drogami. Pak se vrátila moje máma a šli jsme bydlet zase zpátky do Sao Paula. Měla jsem štěstí a dostala možnost kvalitního vzdělání.“ Amanda nastoupila do mezinárodní školy, kde studovala v angličtině.
„Jsem pansexuálka. A v Brazílii to bylo bráno tak, že se buď nemůžu rozhodnout, jestli jsem na kluky nebo na holky. Anebo že se snažím zatlouct to, že jsem lesba,“ říká s napětím v hlase. „Vlastně jsem o tom s rodinou nikdy pořádně nemluvila. Nikdy jsem nechápala proč bych měla jít za mámou a nějak se jí svěřovat. Jakej je v tomhle sakra smysl?“
Na některých místech se mohla vyjadřovat naprosto svobodně, hlavně v klubech, kde hraje elektronická taneční hudba. Ale v křesťanském prostředí vlastní rodiny to pro ni nemělo cenu, někdy se dokonce bála. „Pro ně je to něco až ďábelského,“ dodává. „Můj nejlepší kamarád je gay. A já jistojistě vím, že se rodině nikdy nesvěří,“ posmutní Amanda. Má pocit, že kvůli oblíbenosti pornografie byla její sexualita přijímána lépe než například mužská homosexualita nebo transsexualita. „V Brazílii je homofobie zakázaná zákonem. Ale být tam mužem – gayem může být opravdu hrozné.“
Ve škole se Amanda potýkala s šikanou. „Všechny ty stupidní věci, co se dějí jen v amerických filmech se děly i mě. Často jsem se svým nejlepším kamarádem slýchala nadávky, a že si oba zasloužíme umřít. Byla jsem zamykaná do skříňky. Spolužáci na mě křičeli, že jsem nechutná lesba a jednou mi strčili hlavu do záchodu.“ Se svým kamarádem nikdy nemluvila o tom, co přesně se mu dělo, ale je si jistá, že prožíval velmi podobné věci. „Brazílie je obrovská země a může být tak rozdílná. Viděla jsem tolik nenávisti proti LGBTQ+ lidem. Ale taky máme jeden z největších Pridů na světě, na kterém vystoupila i Madonna.“
Před časem s Amandou o stavu LGBTQ+ práv v Brazílii vyšel v Česku rozhovor. Řekla o něm i své matce. „Rozhovor se jí strašně líbil a když jsem se jí zeptala na to, co si myslí o mé sexualitě, řekla mi, že jsem skvělý dítě a je jí úplně jedno, co se děje v mojí ložnici. A tehdy jsem si uvědomila, kolik lidí by dalo tolik za to, aby mohli něco takového od rodičů slyšet.“
Amanda zjistila, že něco jako pansexualita existuje teprve v Praze. „Řekl mi to kamarád. A já jsem z toho byla nadšená. Protože pro to, co prožívám najednou existoval název. Ale zároveň jsem byla trošku zklamaná, protože najednou jsem byla jen nějaká škatulka.“ V Brazílii Amanda randila hlavně s dívkami, protože se jí nelíbil standard jisté misogynie nebo toxicity, ve kterém většina tamních mužů jedná. „Dospívání pro mě bylo těžké. Prošla jsem si velkým množstvím sexuálního násilí. Pro muže je to v Brazílii normální a vzrušující. A když žena řekne „ne“, prostě pokračují dál. I proto jsem začala chodit s dívkami.“ Během dospívání zjistila, že spousta dívek v jejím okolí to má podobně. „Neříkám, že to byl jediný důvod, ale protože nezvládaly toxickou maskulinitu ve svém okolí, začaly experimentovat se svou sexualitou.“
V pouhých sedmnácti letech Amanda odjela na Slovensko, kde dokončila střední školu. I všichni její sourozenci Brazílii opustili. „Myslela jsem, že jedu do Česka,“ směje se. „Byla to vlastně moje jediná volba, jela jsem v rámci studijního programu, kde studenti jedou do pro ně nezvyklých zemí, bydlí v místní rodině a ukazují svou kulturu. A Česko a Slovensko byl tehdy jediný dostupný region.“
Když Amanda přijela do Evropy, všechno se pro ni změnilo. „V Brazílii jsem nemohla být tím, kým jsem. Lidé mě neměli rádi, protože jsem pro ně byla chudá a ošklivá. Moje vlasy byly moc kudrnatý, byla jsem moc hubená…“ Zhluboka se nadechne. „Když jsem poprvé přijela na Slovensko,“ pokračuje, ale zlomí se jí hlas. Dívá se na mě, ale jakoby do dálky, skrz. Daleko za pozlacenou střechu Národního divadla. Jako by viděla své tehdejší já a znovu prožívala stejnou úlevu, jako tehdy. „…cítila jsem svobodu po všech smyslech. Získala jsem pocit bezpečí i sebejistotu.“ Zalesknou se jí oči, ale do hlasu se jí vrací stejné odhodlání i skromná hrdost, jako po celou dobu schůzky. „Začala jsem si hrát i se svým vlastním vzhledem, najednou mi bylo jedno, co si kdo myslí.“ Předtím se o svůj vzhled příliš nezajímala. „Dřív jsem si obličej myla prostředkem na nádobí. Takové věci jako mýdlo jsme si nemohli dovolit. Všechno je tady mnohem dostupnější, a tak jsem se začala starat o vlasy a o pleť, zjistila jsem, že mohou být krásné.“
Po roce na Slovensku se vrátila domů, už rozhodnutá, že musí zase odjet. Rok a tři měsíce usilovně pracovala v několika zaměstnáních, aby si vydělala peníze. „Prodala jsem oblečení, skateboard, prodala jsem i postel! Doučovala jsem, hlídala děti, uklízela, dělala animátorku na večírcích, ale i dobrovolnici v nemocnici s pacienty s rakovinou. A pak jsem přijela sem.“ Do Česka přicestovala jen s batohem.
„Obzvlášť se svojí sexualitou se tu cítím mnohem svobodněji. Vím, že tu můžu vyrazit ven a být tak queer, jak jen chci. V mojí skupině kamarádů je to všem úplně jedno. Nikdo nikoho nesoudí.“ Amanda si myslí, že kdyby neodjela, nikdy by se nedokázala přijmout. „Kdybych neopustila Sao Paulo, kdybych zůstala přesně tam, kde jsem byla…“ Zamýšlí se. „Asi bych se postupně stala taková, jací byli lidé okolo mě. Tak úzkoprsá a plná předsudků jako oni. Lidé okolo mě měli takové štěstí, tolik věcí už měli, nemuseli za ně bojovat. Ale stejně si myslím, že já toho získala mnohem, mnohem víc. Tady jsem obklopená lidmi, kteří jsou něco víc, a kteří mi dovolují neustále růst.“
Do Brazílie se nastálo vracet nechce. „Jela bych na Kubu, jela bych kamkoliv, ale…asi bych to viděla jako selhání, vrátit se tam. Vrátila bych se, kdyby Brazílie byla progresivní, ale myslím, že toho se ani nedožiju.“ Prozrazuje, že její maminka je kadeřnice a rozmluví se o jedné její zákaznici. „Je skutečně hodně bohatá. A než jsem odjela na Slovensko, řekla mi větu, která mi utkvěla v paměti: Ty nemáš ráda Brazílii, protože jsi chudá. Kdybys byla bohatá, tuhle zemi bys milovala.“
„Chybí mi moje máma, chybí mi brazilské jídlo a počasí. To jídlo je tak skvělý. Někdy brečím, když vidím, co moje máma uvařila. Ježiši, i teď brečím kvůli hloupýmu jídlu,“ směje se, zatímco se jí znovu zalesknou oči. „I banány jsou tam sladší. Nikdy mi nedošlo, jak moc mi klima v Brazílii vyhovovalo. A nikdy jsem se nesmířila se zimou tady, s tím, jak je pořád tma, nikdy není modrý nebe. A je taková zima. To se pak cítím hrozně.“ Brazílii jí tu nejvíc připomíná jeden pražský klub. „V létě je teplo a každý den je Wildt plný lidí. Slunce zapadá pozdě večer a já se tam cítím jako doma.“
„Počkej, něco ti ukážu.“ Vede mně do ložnice a chvilku hledá v prosklené skříni vedle honosné manželské postele. Drží fotografii, na které je s mužem s pískovými vlasy. „Tohle byl můj přítel. Narodil se ve Spojených státech, ale jinak vyrostl v Brazílii. Tuhle mi dal, abych si ji mohla vystavit vedle postele. Takhle.“ Staví fotografii na noční stolek a posmutní. „Když jsem se vrátila ze Slovenska, jeden den jsme si slíbili, že se vezmeme a odjedeme spolu. Další den zemřel. Zabil ho elektrický proud. Brala jsem to jako znamení, že z Brazílie odjet mám.“
S našetřenými penězi se Amanda před pěti lety úspěšně dostala na Českou zemědělskou univerzitu, kde studovala business. Když se ale po celém světě začal šířit nový typ koronaviru, její rodina se ocitla ve finanční tísni. Studia tak prozatím zanechala, začala pracovat na plný úvazek a podporovat svou rodinu peněžně. „Za dva týdny konečně jedu na měsíc zpět domů. Díky Bohu!“ sděluje mi radostně. „Pořád beru Brazílii jako domov v tom smyslu, že tam mám kořeny. Ale moje srdce je doma tady.“
Amanda se i nadále věnuje modelingu. Objevila se například na digitální obálce české ELLE nebo na runwayi značky LA FORMELA.
