„Inge byla má životní láska, pro socialistickou společnost ale byla homosexualita nepřijatelná,“ rekapituluje svůj život Jana (76)
Jano, kdybyste měla zavzpomínat na vaše dětství, lišilo se v něčem ve srovnání s vašimi vrstevníky?
Moje dětství bylo poznamenané především tím, že jsem se nikdy nedozvěděla, kdo byl můj tatínek. Byly jsme s maminkou velmi chudé, žily jsme v pražských Košířích v takových podmínkách, jaké by dnes už byly úplně nepřijatelné. Na svobodné matky se navíc tehdy pohlíželo úplně jinak než dnes, takže to byla vlastně taková „ostuda na druhou“. Kamarádi se mi kvůli tomu stranili, takže po této stránce nebylo moje dětství „nic moc“. Na druhou stranu musím říct, že maminka mi dávala lásky požehnaně, a to i přes ty hrozné podmínky.
Období dospívání bývá spojeno s prvními láskami a obvykle také s tím, že si člověk začne uvědomovat vlastní sexualitu. Kdy jste se poprvé zamilovala a pochopila, že vás nepřitahují chlapci, ale dívky?
Moje první – a ryze platonická – láska proběhla na pionýrském táboře, tam jsem se poprvé zamilovala, samozřejmě do dívky. Bylo to nádherné! A já jsem zároveň vůbec netušila, proč se mi líbí zrovna ona, a ne žádný kluk. Po návratu z tábora jsem se od maminky dozvěděla, že právě tato dívka chodí hrát ping-pong u nás v Košířích. Tak jsem se tam hned vydala také se přihlásit. Na to vzpomínám ráda, chodit na ping-pong totiž mělo i jiné výhody (smích)… byla tam sprcha, zatímco u nás doma byl na mytí pouze lavor… Nakonec se mi ale ten ping-pong stal vlastně „osudným“. Byla jsem v něm docela dobrá, už v patnácti jsem začala hrát závodně, a dokonce jsem i reprezentovala Spartu. A to mi v mnoha směrech změnilo život.
Coming out, tedy určité „přihlášení se“ k vlastní (homo)sexuální orientaci je i dnes docela obtížné období. Jak jste to, že vás přitahují dívky, prožívala vy – a to i s ohledem na dobu, v níž být lesba nebo gay bylo vlastně nepřijatelné?
Já vám něco řeknu, vůbec jsem si nic takového jako nějakou „odlišnost“ neuvědomovala! Homosexualita byla naprosté tabu a v těch 60. letech snad ani nebyl žádný způsob, jak o ní něco zjistit, resp. zjistit, že vůbec existuje. I když jsem ale o své orientaci tehdy nic nevěděla, to, že se mi líbí holky, mi nepřipadalo vůbec zvláštní. Když jsem k někomu něco cítila, tak jsem to tak cítila. Je ale pravda, že nějak instinktivně jsem to před ostatními tajila.
Protože se vám velmi dařilo ve stolním tenisu, měla jste řadu příležitostí navštívit i země směrem na západ. To musel být pro vás úplně jiný svět…
To ano, nezapomenutelným se ale pro mě stal zájezd na závod do Rakouska, a to hned z několika důvodů. Poprvé v životě jsem ochutnala coca-colu, poprvé jsem jedla banán. Celý náš tým byl ze všeho naprosto vykulený. Navíc se nám podařilo vyhrát! To hlavní ale z mého pohledu přišlo až v úplném závěru, když se konal rozlučkový večírek.
Sedím si tak na židličce, najednou se otevřely dveře a do nich vstoupila nádherná bytost – krásná žena. Naše oči se potkaly a bylo hotovo! V tu chvíli jako by mnou projel blesk. Vůbec jsem nemohla pochopit, co se to děje. V celé místnosti najednou nastalo ticho, protože ona byla tak krásná, že na ni zírali naprosto všichni. Nakonec se usadila – a věřte, nebo ne, vedle mě!
Já jsem samozřejmě tenkrát ještě neuměla ani slovo německy, ale snažila jsem se s ní dorozumět rukama, nohama. A musím říct, že jsme si s Inge – jak se jmenovala – výborně popovídaly. Skvělá zpráva pro mě byla i to, že rakouský tým, jehož byla Inge členkou, přijede hrát recipročně do Prahy. Takže bylo jasné, že ji znovu uvidím. Proto jsem se taky začala hned intenzivně učit němčinu. (smích)
Dala jste Inge již tenkrát nějak najevo, že se vám líbí?
To ne, v první řadě by na to určitě nestačilo moje tehdejší jazykové vybavení. (smích) Navíc mi bylo jen sedmnáct, takže jsem ještě úplně neřešila, že by to, co k ní cítím, mohla být láska. Vlastně jsem v té době pořád ještě ani nevěděla, že bych mohla být na holky. To jsem začala chápat, až když jsem si přečetla knihu Studna osamění (román Radclyffe Hall Studna osamění byl vydán v roce 1928 a je jednou z prvních knih, která otevřeně popisuje milostný vztah mezi dvěma ženami. Ve své době byla velmi skandální a její vydávání málem zastavil i soud, pozn. red.).
I když jste si tedy začala uvědomovat, že klasický vztah s mužem pravděpodobně nebude nic pro vás, zkoušela jste někdy nějaký navázat?
Samozřejmě, ovšem to bylo vlastně pod tlakem společnosti a společenských očekávání. Říkala jsem si, že jít na rande s klukem přece zvládnu. O nápadníky jsem sice nouzi rozhodně neměla, ale prostě to s nimi nebylo ono a nikam dál to s nimi taky nikdy nepokračovalo. Můj poslední pokus nějak se zařadit a splynout přišel, když mi bylo 28 let. Jarda byl krásný a chytrý chlap. Málem už jsme tisknuli i svatební oznámení. Ale nějak to nešlo. Když jsme se pokoušeli o sex, vždycky jsem se začala smát… (smích)
Pokračovala nějak vaše láska s Inge? Měly jste příležitost znovu se při její návštěvě Prahy potkat?
Inge skutečně podle plánu přijela na turnaj do Československa. A kde myslíte, že byla ubytovaná? Samozřejmě se mnou na pokoji! Jednou večer, když už jsem spala, probudil mě nějaký šramot. Byla to Inge. Klečela u mé postele a začala se mě jemně dotýkat. Moje srdce začalo bít jako o závod, bylo to něco, co jsem nikdy předtím nezažila, neuvěřitelná něha. Vše jsem samozřejmě opětovala, ale nemohu říct, že by v tom bylo něco ryze sexuálního. Bylo to takové něžné mazlení. Prostě nádhera. Jestli se ale něco jmenuje láska, tak tohle.
Vy v Československu, Inge v Rakousku – udržovaly jste něco jako „vztah na dálku“?
Vlastně ano, jen tedy v tehdejších podmínkách. Každý den jsme si psaly. Nádherné texty. Někdy jsme si posílaly i dva dopisy za den. Psaní mi navíc pomáhalo také v učení se němčiny. Samozřejmě jsem se nesmířila s tím, že se znovu neuvidíme. V té době jsem už dálkově studovala a v rámci studijního volna jsem za Inge jezdila, ona naopak občas mohla přijet za mnou do Prahy. Vlastně jsme se vídaly docela často.
Udržovat lesbický vztah v sedmdesátých letech ale, předpokládám, nebylo zrovna jednoduché…
My jsme o něm nikomu neříkaly. Tenkrát o tom, co k sobě cítíme, nevěděl nikdo z její ani z mé rodiny. Stejně tak v mém okolí nikdo nevěděl o mojí orientaci. Já tenkrát pracovala dokonce u primátora, kdyby se to provalilo, dostala bych okamžitě vyhazov. Pro socialistickou společnost byla homosexualita nepřijatelná.
Jak na vztah s Inge dnes vzpomínáte?
Dnes je slovo láska možná trochu zprofanované, ale byla to opravdu LÁSKA. Cit zahrnující něhu a vzájemné souznění. Skvěle jsme si rozuměly, měly jsme stejné zájmy, nemusely jsme vůbec nic říkat a každá věděla, co si ta druhá myslí. Trávily jsme společné dovolené v Itálii či v Rakousku. Ale samozřejmě v hotelích nebo někde u jezera v kempu bylo nemyslitelné, abychom se chytily třeba za ruce. I v Rakousku tehdy žili opravdu velcí puritáni…
Jak vztah s Inge nakonec dopadl a proč Jana ani v r. 1968, když to bylo možné, Československo neopustila? Celý její příběh si můžete poslechnout v podcastu Láska, který přináší rozhovory s pamětníky i zástupci současné generace. Podcast mapuje různé příběhy o lásce a seznamování od 50. let 20. století až po současnost.
