„Dítě na nás nesmí být zlé a my nejsme zlí na něj,“ říká zásadový otec. „Neděláme si z něj dojnou krávu na lajky,“ dodává
Vím, že jste tatínkem, ale dohodli jsme se – pro ochranu vašeho dítěte –, že jej budeme plně anonymizovat. Nebudeme tedy zmiňovat pohlaví, natož jméno. A říkal jste, že bude raději, když nezmíníme ani věk…
Je to tak. Nejsme rodiče, kteří by chtěli dítě dávat na odiv světu. Nefotíme ho ze všech stran na sociální sítě, neděláme si z něj dojnou krávu na lajky. Nesnažíme se stát influencery ani sbírat sympatie cizích lidí. Je nám úplně jedno, co si kdo myslí. Naopak chceme naše dítě chránit. Nechceme, aby nějaký malý člověk na internetu začal psát hnusné věci, aby si našel fotku našeho dítěte a třeba jej nějak začal napadat. Nechceme naše dítě těmhle věcem vystavovat. Až jednou bude dospělé, samo se rozhodne, jestli chce být veřejně jakkoli aktivní.
Je podle vás od rodičů k dětem nefér, když veřejně postují jejich fotky, videa a další soukromé materiály?
Rozhodně! Jasně, taky máme milion fotek, videí a všeho možného. Ale posíláme to jen nejbližším – rodině a blízkým přátelům, které chceme, aby naše dítě mělo v životě. Samozřejmě máme alba, takže zdokumentovaný máme opravdu každý prd. (smích) Ale dávat to veřejně? To mi připadá na hlavu postavené a nezodpovědné. Svět je plný divných lidí, zlých lidí, škodolibých. A i kdyby se ani nic z toho nestalo, třeba si naše dítě bude přát jako dospělé žít v online anonymitě. To mu moc neprospěje, když se bude internetem povalovat spousta jeho materiálu z dětství. Co když z něj jednou bude Superstar nebo prezident? Samozřejmě to říkám s absurdní nadsázkou, každopádně je to materiál, který je jeho soukromý.
Takže to necháte na něm, až to bude v jeho, řekněme, mentálních silách, aby si vybral, zda chce být na internetu. Aplikujete podobný přístup i ve výchově? Necháváte už nyní třeba nějaká rozhodnutí na svém dítěti? Máte volnější výchovu ve smyslu projevování se a jak se u fanoušků tohoto způsobu výchovy říká: ukazování jedinečnosti? Nebo jste více tradiční a přílišná benevolence je podle vás na škodu?
U nás platí, že všichni mají právo na názor, ale nejsme na sebe zlí. My své dítě fyzicky netrestáme, to je podle nás za hranou, ale to neznamená, že ho nevychováváme. My nejsme zlí na něj a dítě nesmí být zlé na nás, takže nějaký křik v obchodě nebo vydupávání si čehokoli, to na mě ani na manžela opravdu neplatí.
Čili nemáte problém jej napomenout a směrovat?
Naopak. Rodič má přeci děti směrovat. To je výchova. Zdá se mi jako hloupost tvrdit, že se dítě nejlíp vychová samo. Na co teda má rodiče? Místo sloužících? To je hloupost. Zároveň si myslím, že tím, že mu dáme to nejlepší – nejenom finančně, ale i právě morálně, že děláme největší službu právě jemu.
Někteří lidé tvrdí, že jsou děti homosexuálních párů znevýhodněné v tom, že se jim budou ostatní děti nebo lidé obecně smát. Jaká je v tomhle ohledu vaše zkušenost? Setkali jste se s něčím takovým?
Osobně nikdy. Rád bych vám řekl něco šokujícího, ale upřímně: fakt nikdy nic! Lidi na nás sem tam křičeli na ulici, když jsme byli s manželem venku jen my dva. Občas na nás promluvil nějaký pitomec nebo chtěl dělat problémy v hospodě. Ale když jdeme s dítětem, je klid. Zdá se, že i blbci chápou, že není dobré před dítětem dělat zle. To oceňuji. (smích)
To ráda slyším! Lepší než šokující zpráva, je vždycky ta dobrá!
A co široká rodina? Jak přijali váš coming out v době, kdy jste s ním přišli a co říkali na rozhodnutí stát se tatínky?
Přiznávám, že moji rodiče nebyli úplně nadšení, když jsem zpočátku přišel s tím, že mám partnera. Moc nám nevěřili, že nám to vydrží. A když jsme přišli s tím, že chceme dítě, nevěřili, že si ho „zařídíme“. Měli to za nemožné, moc komplikované, uspěchané… Ale teď jsou to nadšení prarodiče, nemůžeme si stěžovat!
Komplikované chápu, ale proč uspěchané? Byli jste spolu teprve krátce?
Byli jsme spolu několik let. Myslím, že se naši spíš báli, jak velký závazek to bude, že s tím bude spojeno hodně oplejtaček, že jsme ještě mladí a měli bychom se věnovat kariéře a zábavě, ne řešení papírů a doufání v dítě… Svým způsobem to chápu. Ono to skutečně nebyla žádná sranda!
Děťátko máte adoptované a má kořeny v zahraničí – v rodné zemi vašeho muže. Plánujete pro něj i sourozence?
Hodně jsme se o tom bavili, ale nakonec jsme došli k závěru, že radši jedno dítě, které bude mít všechno, než dvě, u kterých bychom museli dělat kompromisy. Nakonec to dopadlo tak, jelikož se moje sestra rozvádí, že u sebe máme velmi často i její děti, takže jsou u nás téměř neustále teď děti tři. To stačí, věřte mi! (smích)
Vycházejí děti spolu? Nežárlí třeba?
Zpočátku to nebylo snadné, protože samozřejmě sestřiny děti byly z celé té nové situace nesvé a nešťastné. O jejich otci si teď myslíme svoje a ony o to víc stěží chápou, co se to děje. Sestra je z toho všeho nervově v čudu, což jim taky nepřidalo, takže ty začátky byly krušné, ale už se to podle mě zvládá dobře. Manžel je hodně společenský, akční, už i líp rozumí česky a obecně je to rozený rodič-bavič. Takže on hodně uvolňuje atmosféru a jsme jedna velká šťastná rodina!
