“V Bělorusku je homosexualita tabu. Až život jinde mi umožnil být sám sebou,” říká Vadzim, který z Minsku odešel do Česka
Queer lidé po celém světě často musí ve společnosti čelit ztíženým podmínkám. Pokud ve své zemi zažívají diskriminaci zakořeněnou v systému, odborníky označovanou jako strukturální stigma, může následky odnést i jejich psychické zdraví. „Pokud stát své obyvatele nechrání před diskriminací na základě sexuální orientace nebo genderové identity zákonem, či dostatečně nevymáhá jeho dodržování, pak diskriminaci do jisté míry legitimizuje,“ říká Michal Pitoňák z Národního ústavu pro duševní zdraví, který se dlouhodobě zabývá geografií sexualit.
Článek, na kterém se společně se zahraničními odborníky v nedávné době podílel, se zabývá dopady strukturálního stigmatu na psychiku queer lidí. „Mnozí neheterosexuální a genderově rozmanití lidé se prostředí přizpůsobí, skrývají se anebo stigma přijmou za své,“ říká. „Jiní se ale mohou rozhodnout vyhledat přívětivější prostředí. Stěhují se do větších měst, nebo do oblastí, kde mohou začít znovu. Další se pak mohou rozhodnout odejít úplně, a to za hranice.“ Méně zatížené prostředí snižuje četnost depresí, sebevražednosti, ale i dalších dopadů na psychiku, jako je zvnitřněná homofobie nebo skrývání své sexuality a genderu. Přinášíme příběh Vadzima, který právě díky emigraci objevil svou skutečnou identitu.
Vadzim se do Česka z Běloruska přestěhoval skoro před devíti lety. Pochází z Minsku. V Praze pracuje hlavně jako konzultant. Teď se ale uvelebuje na židli za pultem jednoho z pražských secondhandů. „Mám to spíš jako takovou brigádu, dělám tu, protože mě to baví,“ pronese hrdě. „V mojí rodině byli všichni právníci. Všichni kolem mě. Jen to povolání v Bělorusku nemá takovou prestiž jako tady,“ vysvětluje naprosto bezchybnou češtinou. Po střední Vadzim nastoupil na vysokou školu zaměřenou na chemii. „Nedošlo mi, že to není tak úplně jednoduchý, studovat chemii. Po půl roce jsem odešel a začal pracovat. A taky jsem na doporučení kamaráda poslal přihlášku do studijního programu české vlády.“ Neočekával, že by to vyšlo, a tak se začal připravovat na kariéru právníka. Stipendium nakonec dostal.
„Když jsem přijel do Česka, bylo to asi podruhé, kdy jsem vůbec byl mimo Bělorusko,“ říká Vadzim. „Téma homosexuality tam prakticky neexistovalo. Maximálně v nějakém kontextu zesměšňování – v kultuře byly queer postavy buď komické, nebo rovnou kriminálníci. Buď k smíchu, nebo k odsouzení.“ Ve Vadzimově okolí dle něj nepanovala vyloženě homofobní atmosféra, spíše se jednalo o jakési tabu. Na základní škole byl pak on sám iniciátorem šikany některých studentů. „Používali jsme názvy pro homosexuály jako sprosté nadávky,“ svěřuje se poněkud provinile.
„Hrozně dlouho jsem byl ve fázi popírání své sexuální orientace. Ale člověk vždycky ví, co se děje uvnitř, jen nemá slova nebo odvahu to pojmenovat.“ Vadzim říká, že se za svou orientaci dlouhou dobu odsuzoval. „Dokonce jsem si vyhledával různé stránky o konverzní terapii. Ne že bych tam ve výsledku někdy šel, ale to sebepohrdání bylo obrovské.“ Přijetí sebe sama pro něj bylo velmi dlouhým a bolestivým procesem. „Rozhodně to nebylo ze dne na den, že bych se jedno ráno probudil úplně vyrovnaný. Sám sobě jsem to ‚přiznal‘ asi rok po tom, co už jsem žil v Praze. Nějaké úplné vyoutování, kdy jsem to už nikomu netajil, ale přišlo až tak za další rok a půl nebo dva.“
„Být queer je pro mě určitá svoboda se projevovat a akceptovat jiné. Hra. Hra se svým vzhledem, se svou identitou. Praha a Česko pro mě byly jakýsi spouštěč. Myslím, že Česká republika je ve střední a východní Evropě trošku jedinečná, homosexualita tu je mnohem méně tabuizovaná než v Polsku nebo někde dál na východ,“ přemítá Vadzim. V poznání sebe sama mu ale pomohly i další cesty a čas strávený v jiných zemích, konkrétně v Bruselu a v Norsku. „Norsko, kde jsem půl roku žil, byl takový poslední hřebík do rakve mé vnitřní homofobie. Tam jsem se poprvé cítil úplně přijímaný. Nejen mezi přáteli a rodinou, ale i když jsem šel jen tak po ulici. V Norsku se mi poprvé dýchalo nějakým způsobem svobodněji.“
Vadzim se se svou sexualitou svěřil části rodiny. „Ten samotný coming out proběhl u rodičů vlastně dobře a strašně roztomile,“ říká. S rodiči mluvil na krátké návštěvě doma, ale protože to bylo pouze v době krátkodobého volna, nedlouho poté se vrátil do Česka. „To možná bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Nebyl jsem tam, abych jim pomohl s procesem pochopení, abych nějak normalizoval tu zaběhnutou realitu v jejich hlavě. A tak zůstala spousta otázek nezodpovězená.“ Následovná reakce a některé poznámky jeho rodičů už tak příjemné nebyly. Dnes se v rodině o této otázce Vadzimova života jednoduše nebaví.
„V současné době vlastně nevím, co mi hrozí, kdybych se do Běloruska vrátil. Lidi jdou sedět za komentáře na Facebooku, za úplně absurdní věci,“ povzdychne si. „Zajistil jsem se tady, moje identita se rozvinula tady, mám tu sociální zázemí. S tím, co dělám za práci, s tím, kdo jsem, s mou orientací by pro mě bylo náročný tam být. Možná kdyby se stala nějaká revoluce…“
„Po svém vnitřním coming outu jsem v Bělorusku cítil, že musím hrát nějakou roli. Roli, která je mi malá, která je mi cizí.“ Podporou pro něj byli alespoň jeho přátelé. Vadzim se rozpovídá o nepříjemném zážitku z rande, které se odehrálo v populárním minském baru. „Svůdně oblečený holky, který vědí, co chtějí. A ožralí chlapi, který je loví. Všechny jejich taneční pohyby jsou pomalu na hraně osahávání. Pak tam jsme my dva. A nemůžeme se ani dotknout.“ Odmlčí se. Z reproduktoru v obchůdku hraje jazzová melodie.
„Občas večer usínám a vidím úplně náhodné obrazy. Vidím, jak doma někam jedu nebo nějakou zastávku, nějaké věci, nějaká místa.“ Vadzimovi jeho rodina a přátelé z Běloruska chybí. Nedávno od rodičů dostal balíček. „Byly v něm sušený jablka od mojí babičky. Vždycky je suší úplně sama v peci,“ zasní se. „Je to taková esence domova,“ říká potichu a jemně, zatímco mu vlhnou oči. Promne si ruce jakoby mu i v pleteném bílém roláku byla zima. „No,“ vytrhne sám sebe ze vzpomínek na domov. „Taky jsem v Praze objevil obchod s ruskými potravinami a takovými sovětskými dezerty,“ směje se. „Možná jsem ho radši objevit neměl,“ culí se. Vycházíme ven. Před obchůdkem si zapaluje cigaretu. Chvíli si povídáme. „Nechápu, že jsem za ta léta neměl pořádného přítele,“ svěřuje se ještě, než se rozloučíme.
O pár týdnů později se náhodou potkáváme v kavárně. Říká, že momentálně hlavně rozesílá životopisy a hledá novou práci. A teď spěchá na pracovní schůzku. Rychle se domlouváme, že se po ní sejdeme. Čekám na něj, rád bych ho vyfotil. Za hodinu a půl svižně přichází zpátky. „Promiň, trošku se to protáhlo,“ říká. Rychle ubývá světla. „Tak, a náš čas asi právě vypršel,“ prohlásí po chvíli, když mu ukazuji výsledek. Do dvora vchází Vadzimova další schůzka. Blížící se muž je vysoký, pohledný a usmívá se…
Vadzimovo skutečné jméno bylo v textu pozměněno.
