
„Rodiče o svých dětech nikdy neví všechno. Lži nepoznáte,“ vypráví muž o svém dospívání a intimních tajnostech
Dohodli jsme se, že vám budu říkat Martin, aby byl rozhovor příjemný a nemuseli jsme se v rámci udržení anonymity vyhýbat oslovení. Toto jméno jste si vybral záměrně. Proč?
Jde o jméno člověka, který mě během mládí hodně formoval. Už se nevidíme, a je to dobře. Ale popravdě není dne, kdy bych si na něj alespoň na chvilku nevzpomněl.
Já mám zkušenost, že někteří lidé, byť už v našich životech nejsou, s námi procházejí cestou i dál, protože nás něco naučili, nějak nás v dobrém nebo špatném poznamenali. Takovou zkušenost máte?
Vystihla jste do dobře: v dobrém i špatném, takové to poznamenání často je. Obojí je u mě pravda.
Tak začneme tím dobrým, souhlasíte? V čem vás ten člověk ovlivnil k lepšímu?
Našel jsem sám sebe, uvědomil jsem si svoji hodnotu a to, že v prvé řadě vždycky musím myslet na sebe, byť se to dneska nenosí říkat – zní to sobecky. Pokud na sebe ale člověk zapomene, je často ztracený, nešťastný, a ubližuje tím pádem nejen sobě, ale i svému okolí. Nechci znít moc filozoficky a moc se do toho zamotávat, ale pravda je, že dokud jsem moc dával jemu, sobě jsem vyloženě ubíral.
To se asi dostáváme k tomu horšímu vlivu. Kolik let vám bylo, když jste se poznali?
Byl jsem hodně mladý. Bylo mi šestnáct. Tehdy jsme samozřejmě se spolužáky měli dojem, že jsme dospělí, a lezli jsme po zapadlých hospodách, kde nám nalili. Tam jsem ho právě poznal. Chodil tam se svou partičkou a často jsme se tam o víkendu viděli. Byla to opravdu zaplivaná ošklivá hospoda. Nedávno jsem se tam chtěl z piety po minulosti podívat, ale už je tam dávno jiná restaurace. Není o moc lepší, ale je to tam jiné. Každopádně tehdy to byl opravdu humus. Lepkavé stoly, odřené židle… Přesně místo pro děsně cool děcka. Nevím, jestli jste to měla stejně, ale v té době nám to připadalo jako velmi důležité místo, kde jsme nesměli chybět.
Zní to jako opravdu ikonické místo, které máte spojené s divokým dospíváním…
To je to. Moje dospívání nebylo nijak divoké. Jen jsem chtěl zapadnout mezi spolužáky. Když tam chodili oni, chodil jsem taky. Uspořil jsem si na jedno dvě piva během týdne, ty jsem tam při pátku vypil, tvářil jsem se opile a šel jsem domů. Nikdy jsem nebyl žádný průšvihář, jen jsem nechtěl vypadnout z party, to je všechno.
Nicméně ano, tam to všechno začalo.
Ten muž nebo kluk, se kterým jste se tam poznal, se do vás zakoukal?
Já ho vnímal jako muže, ale samozřejmě to byl spíš kluk. Bylo mu jednadvacet. Tehdy všichni nad dvacet, co navíc měli auto, byli v mých očích hrozně dospělí. Vzhlížel jsem k němu, i když měl jen starou rachotinu a pracoval jako třídič nebo tak něco. Pamatuju si, že dělal něco se šroubky nebo něčím takovým ve velké firmě. Tohle mám už trochu rozmazané, a navíc jsem jeho práci moc nerozuměl a nechtěl jsem to přiznat, takže dodnes pořádně nevím. (smích)
A ano, mám pocit, že si mě vybral. Bylo to pro mě hrozně hezké. Jako bych konečně pro jednou vystoupil z davu. Vždycky jsem byl něčí kámoš: Někdo mi pořád říkal o svých známostech a randění, ale mně se to nikdy předtím nestalo, že by si někdo vyhlédl přímo mě a měl o mě zájem. Hodně mě to těšilo, lichotilo mi to. Celý týden jsem se vždycky těšil, až půjdeme v pátek nebo sobotu do té hospody a že on tam večer zase bude, budeme po sobě koukat, sem tam něco prohodíme… Šlo to hodně pomalu. Takhle jsme po sobě pokukovali třeba dva měsíce. Nebylo to tak, že by mě uviděl a sbalil. Opravdu si tuhle fázi pamatuju jako hodně kouzelný čas. Musel jsem na něj pořád myslet, těšil jsem se. Neměl jsem jeho číslo, celý týden jsem vždycky byl jako na jehlách. V oblacích.
Rodiče neměli o tomto ponětí?
Já jsem to mamce svěřil, ale ukázalo se něco, co jsem nečekal: Ačkoli mě chápala ve spoustě věcech, kolem tohohle udělala velký poprask. Řekla to tátovi i prarodičům a všichni do mě od té doby šili, nedovolili mi chodit o večerech ven, nic.
Není to rodičovským strachem, protože vám bylo šestnáct let a chodil jste do hospody?
Taky, ale to, že se mi líbí kluk a že je starší, to byl kámen úrazu. To první hlavně u táty a prarodičů. To druhé u mamky, byť nechtěla ani to, abych byl na kluky. Tak jsem pomalu začal lhát. Řekl jsem, že už je po všem, že se mi líbí nějaká holka a pomalu se ta situace začala vytrácet.
Vídal jste se s Martinem i dále?
Samozřejmě. Díky vzkazům od spolužáků jsme si dali první rande. A pak další a další. Přišel jsem s ním k všemožným novým zkušenostem, jestli se chápeme. Byl pro mě hrozně moc důležitý. Horší je, že jsem mu moc chtěl pomoct. Martin byl v dluzích, žil u kamarádů, prakticky přespával na gauči. Začal jsem mu postupně dávat všechny svoje peníze z kapesného. I jsem si vymýšlel, že potřebuji nové učebnice nebo něco do školy, aby mi rodiče dali něco navíc. Bál jsem se, že se Martin dostane do větších a větších problémů, chtěl jsem mu být oporou. Ale byl jsem moc mladý na to, abych pochopil, kde jsou přirozené hranice.
Využíval vás? Ekonomicky? Nebo i nějak jinak?
Emocionálně. Hrozně moc. Často se hroutil, volal mi, mluvil o sebevraždě, pak zase měl spoustu energie a chtěl si kupovat věci. Čím dál víc mě to semílalo. Byl jsem unavený, vyčerpaný, nikdy jsem nevěděl, jaká nálada přijde.
Vaši rodiče nepoznali, že se jejich syn řítí do průšvihu a je na pokraji sil?
Vůbec. Hrál jsem to dokonale. Rodiče o svých dětech nikdy neví všechno. Lži nepoznáte, i když si myslíte, že ano. Moje mamka třeba dodnes vypráví, jak na mně vždycky všechno poznala. Ale já uvnitř vím, že nevěděla prakticky nic. Sváděl jsem svoje nálady a únavu na školu, na koníčky, doma jsem se tvářil co nejvíc příjemně, aby to na mně nebylo vidět, a pak jsem odpadl ve svém pokoji. Pořád mi zvonil mobil, Martin mě prozváněl, abych mu volal zpátky, protože měl mobil na kredit. A když jsem nezavolal hned, zvonil a zvonil dál.
To zní jako velké sousto na tak mladého kluka. Mělo to nějaký konec?
Trvalo to přes rok. Tak dlouho jsem to vydržel. Pak jsem jednoho dne měl prostě dost. Cítil jsem, že už to nevydržím a rozešel jsem se s ním. Ale přišlo další kolečko řečí o sebevraždě, vyhrožoval, že si něco udělá, když ho opustím… Tak jsem se k němu několikrát vrátil. Bylo to hrozně náročné. Když se na to dívám zpětně, měl jsem ho poslat do háje mnohem dřív.
Vyloženě se na vás pověsil, jak to tak poslouchám… Přitom on byl ten dospělý. Ne vy.
Ale byl jsem mnohem rozumnější a vyrovnanější než on, si myslím.
Kdy padla definitivní tečka?
U toho byla i kamarádka. Napsal jsem jen esemesku, protože mi došlo, že osobně to nemá smysl. Ukončil jsem to takhle srabácky na dálku, ale jinak to prostě nešlo. A kamarádka mě pak donutila mu nevolat zpátky, vydržet ten tlak zpráv a prozvánění…
Ale zvládl jste to! To je hlavní! Rodiče se o tomto někdy zpětně dozvěděli?
Ne, nikdy. A já jim to ani neřeknu. Dodnes neví, že jsem i nadále gay. (smích) Občas jsem měl tendenci tam nakráčet s nějakým přítelem, ale zatím jsem nenašel toho pravého. Když už to bylo vážnější, vztahy se mi vždycky rozpadly. Asi čekám na to, až budu mít pořádnou motivaci ve formě pravé lásky, pokud to nezní moc pateticky…
Vůbec ne!
No, tak potom to asi rodičům řeknu. Ale vím, jak budou reagovat. Pamatuju si to z dob té střední školy. Už bydlím sedm let sám a stejně se mi nechce znovu tu diskuzi absolvovat. Nepřijali to tehdy, nejspíš to nepřijmou ani teď nebo za pár let. Takže abych to podstoupil, musím napřed mít pořádný důvod a nějakou jinou emoční jistotu právě v tom partnerovi.
Přeji hodně štěstí!