„Vynucený coming out zažívám denně, i při nákupu kytky partnerovi. Lidé by měli pochopit, že ne všichni jsou hetero,“ popisuje gay z Brna
Tomáši, život každého člověka zahrnuje určité milníky – a v životě LGBT lidí je jedním z nich nepochybně také coming out. Jak na něj vzpomínáte?
Můj coming out byl naštěstí docela v pohodě. Našim to, že mě přitahují kluci, bylo jasné už od mé puberty, takže vlastně ani nebylo potřeba nic moc vysvětlovat. Možná o to větší náraz jsem zažíval následně a zažívám ho dnes a denně.
Jaký náraz máte na mysli?
V prvé řadě musím říct, že předstoupit před své blízké a sdělit jim, že synáčka s nevěstou v bílém se opravdu nedočkají, je prostě výzva – i když třeba rodina už dávno tuší, jak se věci mají. Když už ale dojde na věc, zdá se, že je hotovo. Famfáry, tradá, jsem gay. Jenže s tím oznámením se člověku na čele neobjeví duhový nápis, který by tuhle skutečnost dál vytruboval do okolí. Přesto mnozí heteráci předpokládají, že s coming outem jako by nám vzniklo nějaké pomyslné doživotní členství v klubu vyoutovaných buzen. (smích)
A to se projevuje jak?
My si vlastně ten coming out dáváme ke snídani, obědu i k večeři, sedm dní v týdnu. Člověk, myslím tím člověka heterosexuálního, si toho samozřejmě nevšimne. Jak by mohl. Pro něj jsou i běžné konverzační poznámky jednoduše orámované představou, že všichni okolo jsou taky hetero. Můžu dát klidně příklad ze života: Kupoval jsem partnerovi kytku, a protože to byly rudé růže, prodavačka v květinářství si automaticky odvodila, že asi budou pro moji přítelkyni nebo manželku. Takže se mě zeptala, jestli něco slavíme a že bude mít moje paní určitě radost, že jsem si vzpomněl. Jasně, prodavačka to nemyslela nijak zle – a já stál najednou před situací, kdy jsem zvažoval, jestli jí začít vysvětlovat, že žádnou ženu nemám, nebo jí to odkývat. Nakonec jsem to odkýval. Ale zkuste si představit, že takové situace zažíváte denně.
Takže je to vlastně takový zacyklený a věčný coming out?
…a hlavně před úplně cizími lidmi. Mně se v tom květinářství v dané situaci zdálo jednodušší souhlasit s tím, že mám doma ženu a kupuju jí růže, než abych někomu, koho už nejspíš nikdy znova neuvidím, začal objasňovat, že kytka je pro mého muže. Navíc s rizikem, že druhou stranu tahle představa zrovna nenadchne. A z nákupu kytky, něčeho skutečně banálního, se tak stalo jedno z mnoha mých malých každodenních dramat.
Předpokládám, že to je docela ubíjející.
Jasně, však si zkuste jen zrekapitulovat, kolikrát denně dojde v rámci vaší běžné komunikace třeba s kolegy, se sousedy, s pošťačkou… na zmínky o vašem protějšku nebo o protějšku těch, se kterými zrovna mluvíte. Pokaždé, kdy se v takové konverzační situaci ocitnu, můj mozek už jede na plné obrátky a vyhodnocuje situaci: říct pravdu, nebo ne? A hodnotím nejen vhodnost té informace, ale často i to, jestli je bezpečné vůbec takovou informaci dané osobě sdělit. I když žiju v Brně, což není zrovna město, kde by bujely zločiny z nenávisti, člověk nikdy neví… Navíc se taky pořád peru s tím, že když přistoupím na tu hetero hru, je to jako bych partnera zapíral a zapíral i to, kdo jsem já. Jenže je tu i riziko vzniku mnoha skutečně trapných chvíle, které mohou nastat v momentě, kdy uvedete věci na pravou míru…
Takže základní problém vidíte v tom, že jednoduše všichni předpokládáme, že druzí jsou heterosexuálové?
Přesně tak. Mě vždycky napadne film „Tahle země není pro starý“ a říkám, že tenhle svět není pro LGBTQ+ lidi. Všichni jsme heterosexuálové, minimálně do chvíle, než se jasně prokáže opak. Takže to je vlastně i taková moje reakce na ta nevyžádaná prohlášení mnoha heteráků, kteří dnes ostentativně vykřikují, že oni jsou hetero a taky se k tomu hrdě hlásí, když to teda děláme my. Jenže my bychom byli opravdu rádi, kdybychom nic takového dělat nemuseli – teda, aspoň já bych byl rád. Opravdu nepotřebuju s tím, že žiju s mužem, každého seznamovat doslova na potkání. Bohužel pokud druhá strana tak nějak očekává, že jsem hetero a také tak se mnou jedná, nic moc jiného mi ale nezbývá. Buď vybalím, jak se věci mají, nebo mlčím. A když mlčím, jako bych nebyl tím, kým jsem. Kdybychom navíc mlčeli všichni, vrátili bychom se o desítky let zpět…
Jak ale změnit smýšlení celé společnosti? Protože jinou cestu v tomhle případě bohužel nevidím…
Osobně bych kořeny toho celého problému viděl už v dětství – všichni jsme vychováváni ve světě, kde kolem sebe naprosto dominantně vidíme ten klasický hetero model muž-žena. Vyrůstáme s tím, že je to normální a okolí jako by nějak očekávalo, že přesně tak se budeme chovat všichni. I proto pak čelíme těm coming outům – musíme vysvětlovat, že to máme jinak. Chápu, že heterosexualita ve společnosti převažuje, ale kdyby rodiče a vzdělávací instituce začali při výchově jednoduše zohledňovat to, že ne každý do tohoto hetero světa zapadá, hned by se nám žilo líp. A nebyly by nakonec potřeba ani všechny ty mediální coming outy, které na jednu stranu někteří oslavují a jiní jsou jimi otrávení. Já sám naštěstí nikoho nezajímám (smích), ale troufám si hádat, že je pořád lepší říct do médií: „tedy mě máte, jsem gay“ ve vlastní režii, než pak být někde nachytaný bulvárem a ocitnout se na titulních stránkách jako hot zpráva dne. A proč je něco takového hot zpráva dne? Protože všichni očekávají, že celý svět je univerzálně hetero...
