„Od osmnácti žiju sám. Otec je alkoholik. Závislému nemůžete věřit nic, přesto mi jeho slova ublížila,“ vypráví muž o svém útěku
Abychom začali aktuální situací: Vím, že si zakládáte na bytě, kde žijete s partnerem. Vnímáte domov jako odraz duší jeho obyvatel?
Především jako soukromí. Jako bezpečný prostor pouze pro nás. Nikdy bych si domů nevpustil nikoho, o kom nejsem stoprocentně přesvědčen, že ho ve svém soukromí a v soukromí svého partnera a jeho syna chci mít. To velmi zužuje okruh našich návštěv, ale nám to tak vyhovuje. Na setkávání je veřejný prostor. Doma je naše hnízdo. Místo, kde se cítíme sami sebou, bezpečně a jedinečně. Na nás tam nejvíc záleží.
To je moc hezky řečeno a líbí se mi, že do toho počítáte i syna svého partnera. Jak často u vás je? Jak jste si k sobě našli cestu?
Je to rozumný kluk, neměl se mnou nikdy problém. Na začátku jsme se oťukali a bylo to v pohodě. Partner je naštěstí hodně jazykově vybavený a se synem hodně mluví. Vysvětlil mu, jak se věci mají. Že mu nechci nahrazovat mámu ani že s ní nechci bojovat.
Partner od své ženy odešel kvůli vám?
Ne. I v tomhle je to čisté. Rozvedli se rok předtím, než jsme se dali dohromady. Ano, manželství se jim rozpadlo, protože můj partner nebyl se ženou šťastný. Coming out u něj přišel mnohem později než u mě a myslím, že ten nejhorší pro něj byl ten, který si řešil sám v sobě. Ale tomuhle prostě nejde odolávat věčně. Vím, že se snažil a že má výčitky, že se rozvedl. Ale člověk je, jaký je. To nejde změnit.
Pomáháte jeho syna vychovávat, nebo se k němu stavíte jako kamarád?
Obojí. Snažím se pomoct i s výchovou. Jsem přeci dospělý a on není. S dítětem můžete být kamarád, ale pořád máte nějakou zodpovědnost.
Chlapec je nyní ve věku, kdy nastoupil na střední školu. To je složité období. Napůl dospělý, napůl dítě… Vnímáte u něj nějaké komplikované chování?
Jenom běžnou pubertu, nic hrozného. Každý se občas potřebuje vyvztekat nebo si stát za nějakou svojí kravinou. To dělají i dospělí. (smích) Ale máte pravdu, že to hodně rozebíráme a mluvíme o tom. Můj partner pochází z rodiny hodně tradiční. Má kromě rodičů i dvě sestry, obě mají rodiny, všichni se vidí na Vánoce a mají jisté názory. Nikdo jim je nebere, ale faktem je, že jim trvalo, než přijali, že je jejich syn/bratr gay a že se rozvedl. Už mě tak nějak berou, ale vím, že nejsou nadšení. No a já zase pocházím z úplně disfunkční rodiny. Snažíme se s partnerem, aby jeho syn měl pocit, že i když jeho rodina není perfektní – protože žádná není –, tak že je stále na prvním místě.
Tohle vám v dětství chybělo?
Hrozně moc, ale neuvědomoval jsem si to. Záviděl jsem kamarádům, kteří měli dobré vztahy s rodiči. Pak jsem na ně byl tak naštvaný, že jsem se s nimi třeba i přestal bavit. Nevěděl jsem, jak zpracovat fakt, že někdo jde večer s tátou na fotbal a já přijdu domů a táta tam vůbec není, nebo se hádá s mámou nebo je mu špatně.
Otec byl alkoholik, že?
Ano, byl. A pořád je. Jen teď, když už je starší, je vidět, že má i velké zdravotní problémy. Na ulici byste se mu vyhnula, když to řeknu ošklivě. Je hodně zanedbaný. A máma tím taky trpí. Vidí ty pohledy. Myslím, že to strhlo i ji. Uzavřela se, zacyklila. Není s ní řeč, nechce od táty odejít, ale zároveň nikdy nebyla šťastná.
Vídáte se?
Jen povinně. Snažím se jim popřát po Vánocích a přijet na narozeniny a dát jim dárek. A to je všechno. Nemám si s nimi co říct. Otec mě stejně prakticky nebere na vědomí a máma si pořád jenom stěžuje, ale nic se svou situací nedělá a nechce si nechat ani pomoct.
Jaké bylo takové soužití, když jste byl mladší?
Já jsem odešel, když mi bylo osmnáct. Už jsem byl vyučený, takže jsem měl práci a mohl jsem vypadnout, což bylo moje jediné štěstí. Jinak bych se asi zbláznil. Ono závislému nemůžete věřit vůbec nic, ale stejně mě jeho slova zranila. Hodně často na mě řval, nadával mi do buz*y, teplouše, říkal, že jsem zbytečný člověk, nepovedený kus. Že se za mě stydí, nemůže ani vystrčit nos z domu, aniž by nás lidi nepomlouvali… Bylo toho na mě moc. Nenesl jsem to vůbec dobře.
Omluvil se vám za to někdy? Třeba později? Nebo za pár let?
Nikdy. Prakticky dvacet let jsme neměli rozhovor. Pozdravím ho, když přijdu za mámou, a to je všechno. A předtím jsme na sebe víceméně jenom křičeli. Máma mi vždycky vyprávěla, že jako mladý kluk to byl zábavný a super člověk. Mrzí mě, že jsem ho nestihl. Že ho stihl utopit v chlastu a zbylo z něj jen to, co zbylo.
Cítíte z toho nějaké výchovné ponaučení?
Hodně o tom přemýšlím. Já jsem z domu prakticky utekl. Vzal jsem si jenom pár osobních věcí a nikdy jsem se neotočil zpátky. Kdyby tohle udělal přítelův syn, tak bych se zbláznil strachy, a to ani není můj. Byl jsem jenom o nějaké tři roky starší, než je teď on a byl jsem na všechno sám. To si neumím představit. Přítel by se pravděpodobně utrápil a jsem si jistý, že jeho bývalá žena taky. Pro mě tehdy lepší řešení nebylo, ale pro něj? To se nesmí stát.
Promiňte mi tu otázku, ale bál jste se třeba i proto, že se chlapci rozpadla rodina a jeho otec začal žít s mužem?
Ano, samozřejmě. Zezačátku tam byly i nějaké průpovídky ze strany přítelovy rodiny. Viděl jsem to a stresovalo mě to. Možná proto si tolik zakládám na tom, aby se u nás klukovi líbilo. Udělal bych pro něj všechno, aby byl šťastný. To myslím, že byla ta zásadní chyba u mě doma, když jsem byl kluk. Nebyl tam nikdo, u koho bych měl pocit, že by pro mě udělal všechno a že by mě bral takového, jaký jsem. Vždycky jsem byl na druhé koleji. Doma nikdo nemá být na druhé koleji. To jsem si z toho nakonec vzal a snažím se dělat všechno pro to, abychom se všichni doma cítili prostě jako DOMA se vším všudy.
